Město jako (ná)stroj času

V Rize se vypráví legenda. Z řeky Daugavy, která protéká městem, se čas od času vynoří netvor, který se ptá: ‚Bylo město již dokončeno?‘ Odpověď, kterou by měl okamžitě dostat, je: ‚Ne!‘, protože proroctví říká, že až bude město dokončeno, bude zničeno.“ Malý exkurs do litevského folklóru, se kterým přichází architekt Krzysztof Nawratek ve své knize City As a Political Idea (Město jako politická idea, 2011), funguje jako ideální úvod do myšlení o městě jakožto procesu. Město je v tomto pojetí dynamická, nezavršená hybridní entita, vždy napjatá v rozporné jednotě přítomných časů, jež jsou nestabilní, mizí, chřadnou, vyhnívají nebo se vracejí z historických rezervoárů v podobě lokálních revivalů kulturní identity. Města vždy existují mezi tím, čím byla a čím se stávají, jak píše například filosof Tony Fry. Nacházejí se vždy ve stavu mezi konstrukcí a destrukcí, péčí a zanedbáváním, konzervací a transformací, budoucností a její ztrátou.

Čas v městské politice

Město je médiem, skrze které můžeme myslet čas, historii, budoucnost; je jejich nástrojem, obsahem i výsledkem, způsobem, jímž čas ovládáme. Město uvádí věci do pohybu a zároveň je záznamem těchto procesů. Pro sociologii dvacátého století bylo heuristickým prostředím ke zkoumání nových společenských procesů – industrializace, urbanizace či odcizení. V teoriích modernity jej myslitelé vnímali jako zásadní materiálně­-sociální faktor, který narušil situaci, kdy se očekávání kryje se zkušeností, totiž cyklické pojetí času.

O fundamentálním určení města se často mluví – slovy Tonyho Frye – jako o „komplexním metabolickém procesu kontinuální a zrychlující se tvorby a destrukce“. Důležité je ovšem zamyslet se nad tímto tvrzením politicky. Procesuální a systémová metaforika vycházející z přírodních věd nesmí popisovat městskou dynamiku jako neutrální a přirozenou, ale měla by do sebe zahrnovat celou řadu otázek: Kdo z těchto procesů těží a kdo je za tímto účelem uvádí do pohybu, kdo prostřednictvím města (a jeho procesualit) vyhrává a kdo prohrává? Kdo určuje horizonty budoucností a kdo o ně přichází? Pokud je „věčnou pravdou“ města to, že všechny věčné pravdy se v jeho toku rozpouštějí, můžeme mluvit o nějakých strategických vstupech, které umožňují mít moc nad jeho osudem? Zmíněný stav mezi přítomností a budoucností je totiž prostorem politiky, čistého potenciálu, jenž mizí a znovu se objevuje v praxi re­-apropriace městského časoprostoru.

V roce 1970 přišel sociolog George W. Wallis s termínem chronopolitika, aby jím popsal a zdůraznil vztah mezi politickým chováním jednotlivců či skupin a jejich časovými perspektivami. Ty jsou formulovány a formovány na základě dobových představ o společnosti a sociálních změnách. Čas jako faktor sociál­ní dezorganizace pak hraje pochopitelně i zásadní roli v případě městské politiky. Město si lze odstupňovat do určujících struktur a praxí v oblasti politiky času: jde o lokální sociální dynamiku (praxe každodennosti), zásahy městského plánování, operacionalizovanou lokální historii a procesy globalizovaného a urbanizovaného kapitálu. Struktury se vzájemně všelijak podmiňují, vylučují, zastiňují, zahrnují do sebe a podobně, což nám ale může naznačit, že jejich síly nejsou vyrovnané. Podléhají hierarchizaci, v níž se abstraktní čas ekonomiky, byrokracie a institucionalizované politiky stává určující silou. Reprezentace času v institucích vytváří rozdílné sociální rytmy, jež společně s globálními diskursy kolidují nebo konvergují s místními okolnostmi.

Rychlovlakem k zářné budoucnosti

Když jsme zakládali minulý rok v Ústí nad Labem Platformu pro urbánní kreativitu a kritiku jako prostor pro městskou spolutvorbu, sdílení poznatků, diskusi a výzkum města, byli jsme si tohoto chronopolitického rozměru vědomi a aktivně jsme ho chtěli v našich výzkumných intervencích zdůrazňovat. Ostatně ve městě, které se už dlouhou dobu cítí být buďto na rozcestí, nebo v úpadku, nepřekročitelnou trhlinou oddělené od své slavné minulosti „malé Paříže na Labi“, v chronotopech načatých a materializovaných utopií reálného socialismu a fragmentární ironie kapitalismu, se čas ve vzduchu chvěje vždy jako silné politikum, což můžeme ukázat na několika příkladech revitalizačních diskursů.

Řada revitalizačních projektů v ústeckém regionu musí v současnosti zřejmě ustoupit vysokorychlostní trati Brno–Praha–Drážďany. Rychlodráha se stala horizontem revitalizace, který má město zachránit přímějším a logisticky efektivnějším napojením na regionální a nadregionální cirkulaci. Podle zastánců tratě bude díky této časoprostorové kompresi jednodušší dopravit do hlavního krajského města kapitál a jeho sociální vehikl, vyšší střední třídu. Tlak na zkvalitnění života pak bude vznikat samovolně. Společenská legitimizace vítání rychlodráhy stojí na upevňování jistého obrazu města a vzbuzování falešné naděje na jeho změnu. „Zaostalé“, „pomalejší“ Ústí nad Labem „se konečně vyrovná“ vyspělejším centrům, „dožene“ je, rychleji se v něm projeví překotně se vyvíjející technologický pokrok i globální trendy. Tento abstraktní horizont budoucnosti, do kterého jsou projektovány naděje určitých zájmových skupin a velkých hráčů, však koliduje s hlasy, jež poukazují na fakt, že po rychlodráze lidský kapitál spíše odteče do bohatých regionů. A nejen to, rezidenti přilehlých obcí budou vystaveni rachotu nákladních vlaků v minutových intervalech.

Jako další příklad můžeme uvést roli ruin a brownfieldů v operacionalizaci městského času. Zatímco ústecký kmotr Patrik Oulický využil času jako zdroje pro to, aby nechal zchátralé budovy u Západního nádraží dojít do nezvratného bodu zkázy za účelem levného prodeje pozemků, jiné materiální pozůstatky průmyslové éry naopak začínají být vnímány jako ohniska revitalizačního potenciálu a změny. „Zanedbaná území jsou místa, kam se bude vepisovat vize města,“ píše ­architektka Jitka Žambochová, iniciátorka projektu Re­-vize Ústí ve stejnojmenné brožuře. Brownfieldy skutečně můžeme považovat za metaforu Ústí, města proluk, které na jedné straně umožňují nové začátky, ale také nové formy vykořisťování a kolonizace ze strany zájmových skupin a jejich vizí budoucnosti. Jak ironicky podotýká autonomistické hnutí Neviditelný výbor (Comité invisible) s odkazem na podobnou, ale nikoli totožnou situaci v Detroitu: „Trvalé pobízení k inovacím, k podnikání, k tvořivé činnosti nefunguje nikde tak dobře jako na hromadě ruin.“

V těchto a dalších případech upozorňujeme na tlak diskursů zvnějšku a na to, jakým způsobem přetváří konkrétní lokální prostředí. Zkusme ale uvažovat v opačném směru. Jak mohou lokální síly odolávat navrhovaným budoucnostem? Jakou výhodu má „zaostalost“? Musíme přijímat každou příležitost k rozvoji? Můžeme odolávat tlakům na dohnání ostatních? Co ti, kteří nás předběhli, museli obětovat a můžeme se my těmto obětem vyhnout? Je možné vystoupit z meziměstské konkurence? Má se převádět přidělená vize do praxe, nebo prostřednictvím praxe budovat specifická vize? A jak při tom ne­­upadnout do naivního lokalismu?

Ve stínu nového netvora

A k tomu všemu se musíme potýkat s novou podobou bájného netvora, kterým jsme začínali a kterého můžeme vnímat jako symbol završení, jež se rovná zastavení času, a tedy i budoucnosti. Modernismus (a jeho město) šel budoucnosti vstříc, dnes nám budoucnost sama šlape na paty. Jedna měla naplnit ideální představu lidského společenství, ta druhá přichází sama jako neodvratná katastrofa. Mluvíme o klimatické krizi. V souvislosti s touto hrozbou se objevuje snaha vytvořit město odolné. To lze chápat jako trénování institucí i obyvatel ve vytváření pevných a zároveň flexibilních strategií krizového managementu ve smyslu „žádná krize nás nepřekvapí, jakýmkoli změnám se dokážeme přizpůsobit“ a „z krize vycházíme silnější“. Tyto snahy jsou však často spíše přípravou na krize kapitálu, a místo aby zkoumaly podstatu samotných krizí, pouze obrňují město před všudypřítomným „nepřítelem“. Upřednostňují silné před slabými a netvoří ohleduplnou obec, která by hledala společné řešení.

Nechceme určovat podobu ideální budoucnosti ani spravovat a harmonizovat temporální nahodilosti města, vyplývající ze sociální dynamiky. Chceme poskytnout důstojné podmínky k tomu, aby se tyto nahodilosti staly součástí stavu, kdy má každý možnost určit svobodně svoji budoucnost. Mezi budoucností úpadku a praxí investičních pobídek musí probleskovat jiný zdroj, jiná naděje a tomu odpovídající praktická re­-apropriace blízké budoucnosti. Takové se jako platforma snažíme pomoci nalézt a artikulovat. Nutno podotknout, že v naší, specifické temporalitě, kterou můžeme označit jako temporalitu citlivého hledání alternativ. A ta si žádá svůj čas.

Autoři působí v Participativní platformě pro urbánní kritiku a kreativitu.