Mobilizační potenciál panslavismu

Zažíváme v posledních letech novou vlnu panslavismu?

Pokud se zaměříme především na ruskou verzi panslavismu, uvidíme řadu paralel i se současnou realitou. Ruský panslavismus se v druhé polovině 19. století začal projevovat ve formě militantního nacionálního imperia­lismu, který vylučoval ze slovanské „rodiny“ některé západní slovanské národy, v té době zejména Poláky. Militantní panslavismus se výrazně ohrazoval proti západoevropským idejím a hodnotám racionalismu, materialismu, individualismu, egoismu, ateismu, sociál­ní fragmentaci. Stavěl na tradičních konzervativních hodnotách, zejména kladl důraz na patriarchálně uspořádané společenství a rodinu, kolektivní rolnické komuny, ob­­šči­ny, a na pravoslavnou církev, která podle něj zůstávala na rozdíl od římského katolicismu a protestantismu zárukou pravých spirituálních hodnot a bariérou proti západní posedlosti logickým a racionalistickým světovým názorem.

Nikolaj Jakovlevič Danilevskij, autor slavné knihy Rusko a Evropa, jakési „bible“ panslavismu, se velmi ostře vymezoval vůči Západu jako hlavnímu nepříteli Slovanů a jeden z významných panslavistických aktivistů generál Rostislav Andrejevič Fadějev viděl hlavního ruského nepřítele v německé rase, kterou budou muset jednou pravoslavní Slované porazit ve válce. Podobné důrazy, přizpůsobené samozřejmě současné historické situaci, zaznamenáváme ze strany ruských panslavistických aktivistů a ideologů a jejich kolegů v řadě slovanských zemí i dnes. Útoky proti „bezpohlavní“, „bezduché“, „multikulturní“, „fašistické“ a „dekadentní“ anticivilizaci Západu, často označované za „antikrista“ či „ďábla“, doprovází víra v pravoslavný slovanský svět, který je nadějí na záchranu „padlé“ západní civilizace. Z této slovanské koalice však musejí být vyloučeni Ukrajinci i další přisluhovači Západu.

Následkem okupace v roce 1968 v české společnosti převládala spíše rusofobie, která všeslovanské sentimenty potlačovala. Jak současný návrat koresponduje s touto minulostí?

Osobně mám za to, že nedůvěra v Rusko, někdy dokonce rusofobie, v české společnosti nadále převažuje. Jednoznačně se tato tendence projevuje u intelektuálních elit, které mají většinově tendenci vnímat Rusko jako nebezpečí. Politické elity jsou v této věci rozdělené, což lze demonstrovat i dvojím zahraničněpolitickým přístupem k Rusku, na jedné straně představovaným současným i minulým prezidentem České republiky, na druhé straně českým ministerstvem zahraničí. Je otázka, do jaké míry je nepřátelství intelektuálních elit vůči Rusku a jeho politice ovlivněno jejich proevropským postojem, nesouhlasem s protievropskou politikou Hradu a jeho nadbíháním Rusku, agresivními politickými aktivitami Moskvy a nakolik jistým černobílým viděním a hodnocením postsovětského Ruska a neochotou podívat se při vší kritičnosti vůči Rusku na problémy současného světa i jeho očima. U politických elit vyjadřujících někdy až provokativně proruské sympatie a spolupracujících s Moskvou jde především o „spojenectví“, založené na výhodné ekonomické spolupráci, ale i na některých společných ideových představách vzdorujících politice a hodnotám sjednocené Evropy.

Toto „spojenectví“ má ale své nepřekročitelné limity, jak ukázala například ostrá reakce prezidenta Zemana vůči některým ruským interpretacím týkajícím se pražského jara či nedávná tvrdá reakce po odhalení případu Vrbětice. V české společnosti nepochybně dosud přežívá paměť Ruska či Sovětského svazu jako bývalé okupační a nepřátelské mocnosti, na kterou je nutné si dávat pozor, tedy obraz posilovaný i mainstreamovými médii. Na druhou stranu i vlivem velkého množství proruských dezinformačních webů, ale i díky nezpochybnitelným chybám Západu samotného přejímají mnozí moderní verzi panslavistické protizápadní rétoriky, jakkoli si to řada lidí ani neuvědomuje.

Lidé s kulturním kapitálem se dominantně stavějí proti Rusku. Jak je to s těmi, kteří žádný nemají?

Ti jsou velmi zranitelní vůči propagandě šířené v médiích, na sociálních sítích, ale i ve vědeckých a popularizačních knihách. Tyto ideje mají pro mnohé velkou přitažlivost i proto, že se Západ, zejména Spojené státy, dopouští řady chyb a svými nekoherentními a často i pokryteckými přístupy dává ruské propagandě do ruky zbraně, jichž dokáže zkušeně využít. Diskuse vedené například o válce proti terorismu na Blízkém východě svedly dohromady skupiny relativně umírněných kritiků západní politiky se zkušenými dezinformátory a propagandisty, kteří rozváděli jejich často oprávněné výtky do absurdních obvinění. Souboj mainstreamových médií s těmi dezinformačními vytváří v hlavách lidí, kteří si nedokážou obrovské množství informací, interpretací a „pravd“ vyhodnotit, naprostý chaos a v lepším případě vede k tomu, že vlastně nevědí, čemu věřit. V horším případě se tito lidé přikloní k jedné z mnoha „pravd“ a fanaticky, až sektářsky ji hájí, i kdybyste jim předložili ten nejjednoznačnější důkaz. Znám velmi chytré lidi, kteří opravdu věří, že země je placatá, a budou se o tom s vámi do krve hádat. U těch, kteří nevlastní kulturní kapitál, ale jednoznačně převažuje k těmto otázkám indiferentní postoj a naprostý nezájem.

Kdo jsou u nás šiřitelé panslovanských idejí a jaká je jejich případná cílová skupina?

K nejvýznamnějším panslovanským organizacím působícím v České republice patří Všeslovanský výbor, Českomoravský slovanský svaz, Slovanský výbor či Výbor národní kultury. K nejvýraznějším osobnostem těchto spolků, které jsou úzce personálně propojeny s KSČM, případně jejími dceřinými buňkami, a s mezinárodními panslovanskými organizacemi v Rusku, jako je Všeslovanský svaz se sídlem v Moskvě či takzvaný Izborský klub, patří Zdeněk Opatřil, Sergej K. Komkov, provozující v Mariánských Lázních Ruský dům, dále bývalý pracovník StB Zdeněk Dragoun, který měl jako agent na starost pravoslavnou církev, Jan Korál, který je mimo jiné zřizovatelem antisemitského webu NWOO, a mnozí další. Spojení zmíněných lidí s Izborským klubem, ruským think­-tankem založeným v roce 2012 na popud Vladimira Putina, který sdružuje významné ruské osobnosti, k nimž patří například spisovatel Alexandr Prochanov, publicista Oleg Rozanov či známý filosof Alexandr Dugin, naznačuje, jaké zájmy představitelé českých panslavistických spolků reprezentují.

Izborský klub podle německého politologa Andrease Umlanda reprezentuje ultrakonzervativní křídlo příznivců ruského prezidenta Putina a jeho cílem je nově redefinovat novou ideologii, která spojí zdánlivě nespojitelné a bude vyhovovat všem ruským politickým elitám: pravoslavným, monarchistům, marxistům, neofašistům a dalším. Výslovně se distancuje od liberální ideologie, třebaže i bývalí liberálové tvoří jeho současnou členskou základnu. Jedním z jeho hlavních cílů je důraz na formování této nové agendy v médiích. Díky štědrým finančním příspěvkům mohou tito lidé a jejich následovníci i v České republice celkem bez omezení publikovat své názory. Jenom v Česku bylo identifikováno více než čtyřicet dezinformačních proruských webů, a jak před dvěma lety konstatoval publicista Petr Urban v článku pro Hospodářské noviny, „pokud by se dvacet největších dezinformačních serverů v zemi počítalo jako jedno médium, patřilo by k nejsilnějším serverům v zemi“. Největší dezinformační server v České republice, Parlamentní listy, vlastněný většinově senátorem Ivem Valentou, měl v roce 2019 průměrně 8,5 milionu návštěv měsíčně. Cílová skupina ruské propagandy tak více či méně zahrnuje většinovou českou populaci.

Nejde v případě většiny těchto skupin o projev příklonu k ruskému vlastenectví spíše než k autochtonnímu českému panslavismu?

U výše zmiňovaných spolků a osobností hraje agenda ruských panslavistů jistě velmi důležitou roli. Slovanský výbor, který sídlí ve stejné budově jako KSČM, se například opakovaně vyjadřoval proti vměšování Západu do ukrajinských záležitostí. Podle předsedy Slovanského výboru Jana Mináře je „dnešní Rusko hrází proti skutečnému globálnímu imperialismu USA, NATO a EU“. Slovanský výbor vydává měsíčník Slovanská vzájemnost, na jehož stránkách opakovaně zaznívají myšlenky podporující Rusko a jeho politické cíle, v posledním čísle je například rozsáhlý materiál věnován kauze Vrbětice.

Na druhou stranu není tato „ruská“ agenda jediným zájmem těchto organizací, které zdůrazňují i ryze české vlastenecké prvky. Slovanský výbor sám sebe označuje za vlastenecké sdružení, „je důsledným obhájcem české státnosti a českých národních zájmů“, odmítá členství České republiky v Severoatlantické alianci, „která rozděluje slovanské národy“, a členství v Evropské unii, která „je nadnárodním superstátem potlačujícím zájmy malých a středních národů“. V listopadu 2018 se Slovanský výbor ve svém prohlášení zastal Českého svazu bojovníků za svobodu, který „se stal terčem hrubých útoků těch sil, které usilují o přepisování českých dějin podle cizích, českému státu nepřátelských zájmů“. V červnu 2018 se spolek vymezil proti projevu německé kancléřky Angely Merkelové, která odsoudila poválečné vyhnání Němců z Československa. V roce 2017 spolu s dalšími spolky veřejně podpořil kandidaturu Miloše Zemana na prezidenta České republiky. Slovanský výbor se také silně angažuje v pořádání řady kulturních akcí. Na stránkách již zmíněného měsíčníku Slovanská vzájemnost se čtenář dozví i mnohé o českých a slovanských dějinách. Velkým tématem periodika je též podpora současnému prezidentu Miloši Zemanovi a obhajoba jeho politických kroků. Z prozkoumaného materiálu se jeví, že i když podpora ruských zájmů a obdiv k ruskému vlastenectví jsou pro Slovanský výbor zásadní, neopomíjí se ani česká agenda, která je ale zcela v souladu s ruskými panslavistickými idejemi, přestože není formulována tak ostře, jako je tomu u ruských panslavistů.

Jak současné panslavistické tendence navazují na místní poválečné tradice?

Po druhé světové válce myšlenky panslavismu zaznívaly nejvýrazněji v období takzvané třetí republiky a objevovaly se ve volebních programech v podstatě všech politických stran, včetně KSČ, která dokonce při zdůrazňování přátelství se Sovětským svazem zmiňovala panslovanské kořeny na úkor proletářského internacionalismu a socialistické jednoty. I když tento panslavistický důraz na etnicitu, jazyk a kulturu v pozdější době ustoupil třídnímu vymezení a internacionalismu, slovanské motivy bratrství a sounáležitosti, rusofilství, lásky a vděku československého lidu k Sovětskému svazu za osvobození v roce 1945 přetrvávaly. V tehdejších dobových interpretacích se prosadila i myšlenka, že bolševická revoluce pomohla osvobodit naše země z habsburského útlaku, a přispěla tak ke vzniku československého státu. Rusové tak splnili svou historickou misi, když vlastně dvakrát zbavili za cenu nesmírných obětí slovanské národy německé poroby. V socialistickém Československu pak měly osobnosti českých a československých dějin, které patřily k průkopníkům a propagátorům bratrství slovanských národů a podporovatelům panslavismu, novoslovanství či rusofilie, jako byli Ján Kollár či Karel Kramář, výsadní postavení a byl zdůrazňován jejich přínos v podpoře bratrských svazků těchto dvou národů. Tyto tendence jsou jasně patrné i u panslovanských spolků působících v České republice, které tyto klíčové osobnosti připomínají a interpretují jejich přínos ve velmi podobném diskursu jako v dobách socialistického Československa.

Jaký je vztah novodobého panslavismu k rasismu v podobě bílého supremacismu, jenž vnímá Rusko jako poslední hráz vůči dekadentnímu a multikulturalistickému Západu?

Pokud bílý supremacismus, který se ve Spojených státech rozvíjel od padesátých a šedesátých let v reakci na procesy desegregace, zjednodušeně definujeme jako myšlenku uchovat ve vlastním státě majoritu své rasy, kultury, tradic a skupinových zájmů a nestat se v zemi svých praotců menšinou, potom má s hodnotami novodobého panslavismu mnoho společných průsečíků. Bílý supremacismus navíc nezdůrazňuje jen barvu kůže či rasu, ale také záležitosti vycházející ze sociálního darwinismu a eugeniky. Novodobý ruský panslavismus vychází z tradičních ruských hodnot, založených na pravoslavném křesťanství a kultuře, ruském, a dokonce i sovětském kolektivismu, tradiční patriarchální rodině, a proto není překvapením, že odmítá všechny „deviace“ Západu, reprezentovaného globalismem, multikulturalismem, morálním nihilismem, tolerancí k LGBT+ komunitě, „fašistickou“ Ukrajinou… Proto se i jejich akcí účastní představitelé separatistické Doněcké i Luhanské lidové republiky. Informovaného znalce nemohou překvapit ani silné antisemitské projevy, konspirační sionistické teorie, spolupráce s ultrapravicovými fašistickými subjekty (v České republice například s nechvalně známou nacionálněsocialistickou Národní demokracií) či organizování dezinformačních webů. V této souvislosti je velmi zajímavé, že například členové Izborského klubu „vzali na milost“ islám a tvrdí, že obě náboženství hlásají božskou spravedlnost a stanou se základem eurasijské ideologie. Pozoruhodná je taktéž jejich snaha smířit „rudé“ a „bílé“ Rusko, které má čelit hrozbě západního liberalismu. Drtivá většina výše zmíněných hodnot má obrovskou přitažlivost nejen pro integrální rasisty a zastánce bílého supremacismu, ale i pro méně vyhraněné odpůrce míchání ras a kultur, což mělo například v České republice silný ohlas v diskusích o vpuštění migrantů do země na konci minulého desetiletí. Proto se mnohým může Rusko jevit jako poslední hráz vůči dekadentnímu Západu.

Takže bizarní spojenectví panslavistů, které zahrnuje konspirátory, ale i otevřené antisemity a bojovníky za svobodu, není zas tak překvapivé…

Toto „bizarní spojenectví“ má svou logiku, neboť spojuje dohromady všechny, kteří mají obavu z bezbřeze tolerantní liberální demokracie a globální společnosti, jež podle nich ohrožují samu podstatu západní civilizace. Ve „svatém“ boji proti této „smrtelné hrozbě“ je ospravedlnitelné spojit se s kýmkoli a použít všech dostupných prostředků k její porážce. Proto spolu mohou spolupracovat přesvědčení antisemité, fašisté, a dokonce nacisté s lidmi, kteří jejich přesvědčení nemusejí zcela sdílet, nicméně rozumějí si ve společném strachu z věcí, jimiž je „dekadentní“ Západ ohrožuje. Jistě se mezi přívrženci tohoto „svatého“ boje najdou ti, kteří mohou tyto instinkty jen populisticky a pragmaticky vy­­užívat pro své cíle, drtivá většina těch, kteří tuto logiku přijali, však těmto předpokladům věří a promítá tento strach do svého jednání. Nebezpečí spočívá v tom, že s touto ideo­logií již byla většina obyvatel České republiky i dalších západních států konfrontována a řada z jejích myšlenek je pro mnohé přitažlivá a má hluboký dopad na jejich uvažování.

Ruský panslavismus úzce souvisí s pravoslavím. Lze v relativně ateistické České republice, kde pravoslavný ritus nikdy nebyl příliš silný, pozorovat zvýšenou aktivitu představitelů této církve?

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku, jak zní oficiální název této autokefální [samostatné] církve, čelí v posledním desetiletí především řadě skandálů, které souvisejí zejména s kontroverzním chováním jejích tří posledních arcibiskupů, takže u veřejnosti je její obraz krajně nepopulární. V období socialismu byla církev samozřejmě úzce propojena s Moskevským patriarchátem, nicméně po sametové revoluci se začala sbližovat daleko více s Cařihradským patriarchátem, usilujícím o sblížení východní a západní církve. V posledním desetiletí se však vedení církve, asi i díky vlivu rostoucí ruské emigrace v České republice a na Slovensku, začalo znovu napojovat na Moskevský patriarchát, což nakonec vyvrcholilo dosazením kontroverzního slovenského arcibiskupa Michala Dandára, v šedesátých letech absolventa Leningradské teologické akademie a poté vědomého spolupracovníka StB, do čela církve. Vliv Moskevského patriarchátu, který je jedním z garantů a inspirátorů výše představených panslovanských hodnot, na pravoslavné elity v České republice a na Slovensku je nepochybný a odráží se i mezi řadovými věřícími, byť v kontextu celé české společnosti je spíše marginální.

Jak si v novém panslavismu stojí další slovanské národy? Už v 19. století do něj moc nezapadlo Polsko, a to se patrně nezměnilo ani dnes…

V Polsku se panslavistické ideje a rusofilské tendence od 19. století neprosazovaly prostě proto, že velké části Polska se staly od konce 18. století součástí Ruského impéria, které stálo v cestě jeho snaze po nezávislosti. A ve 20. století byly vztahy obou národů velmi bolestné. Poláci jsou tudíž i dnes vůči Rusku a jeho propagandě daleko obezřetnější než třeba Češi. Obecně lze konstatovat, že nejblíže k Rusku a novému panslavismu mají některé slovanské národy bývalého Sovětského svazu, zejména Bělorusové a také část proruských Ukrajinců, a dále pravoslavní Slované na Balkánském poloostrově, především Srbové, jichž se Rusko od devadesátých let zastávalo i v jejich nárocích za válek v bývalé Jugoslávii. I dnes velmi často mezi ruskými panslavisty rezonuje požadavek na navrácení Kosova pod pravomoc Bělehradu.

Zdá se, že ještě více než v Česku myšlenky slovanské vzájemnosti v současnosti rezonují v převážně katolickém Slovensku. Čím to je?

Domnívám se, že to může souviset se slovenským nacionalismem, který se pojí s převážně etnickým pojímáním národa a historicky se vymezoval zejména vůči Maďarům. Národovecké a nacionalistické strany se od počátku nezávislého státu výrazně prosazovaly ve velké politice a zdůrazňování slovanské identity a sounáležitosti se slovanskými národy hraje dodnes ve slovenské politice mnohem důležitější roli než například v politice české.

Jsou cíle všeslovanství v etnicky dominantně slovanských státech EU pouze rozbíječské, podobně jako cíle ruských „trollích farem“, nebo můžeme čekat, že se nový panslavismus vzepne k nějakému skutečnému politickému projektu?

Již dějiny 19. století nás jasně poučily, že od panslavismu, zejména toho agresivního, lze stěží očekávat nějaký skutečně funkční politický projekt. Dokonce i ruští carové druhé poloviny 19. století se snažili držet si od něj odstup. Typickým příkladem byla balkánská krize v letech 1875–1878, kdy se agresivním panslavistickým agitátorům podařilo vtáhnout proti vůli cara Alexandra II. Rusko do války na Balkáně s Osmanskou říší. Panslavismus má obrovský mobilizační potenciál, v tom spočívá jeho síla. Může se stát mocnou propagandistickou silou a přesvědčit mnoho lidí pro své cíle. Představa realizace nějakého životaschopného politického projektu postaveného na koncepci slovanské vzájemnosti je ale naprosto iluzorní. Slované jako celek jsou příliš fragmentovaní. Mohou spolupracovat, mohou k sobě cítit sympatie, mohou se podpořit, ale to je vše. Ještě více to platí pro současnost, kdy se politické projekty v Evropě a politická spolupráce zakládají na pragmatických zájmech, nikoli na idealistických vizích etnické vzájemnosti. Koneckonců to platí navzdory jeho rétorice i pro samotné Rusko.