Na východ od západu

Trvalo mi třicet let, během nichž jsem ztratil své milované, než jsem konečně dorazil do Bělehradu. Teď pochoduju sem a tam před bytem své sestřenice, kytici v jedné ruce a tabulku čokolády v druhé, a nacvičuju si jednoduchou otázku, kterou jí chci položit. Před chviličkou na mě plivl srbský taxikář a já si dávám načas s otíráním skvrny z košile. Počítám do jedenácti.

Vero, opakuju si znovu v hlavě, vezmeš si mě?

 

***

 

Poprvé jsem Veru potkal v létě roku 1970; to mi bylo šest. Tehdy jsme s rodinou žili na bulharské straně řeky ve vesnici jménem Bulgarsko Selo, zatímco ona a její příbuzní obývali druhý břeh, Srbsko Selo. Před dávnými časy obě vesnice tvořily jednu, Staro Selo, ale po dvou balkánských válkách Bulharsko přišlo o část území a tenhle kus dostali Srbové. Řeka rozdělující vesnici na dvě malé osady posloužila jako hranice: co leželo na východ od ní, zůstalo v Bulharsku, co leželo na západ, připadlo Srbsku.

Kvůli neobvyklé a obtížné situaci, v níž se obě vesnice ocitly, se našim lidem podařilo zajistit od obou zemí povolení uspořádat každých pět let velké setkání zvané sbor. Oficiálně se pořádalo proto, abychom nezapomněli na své kořeny. Ve skutečnosti to ale pro všechny byla prostě další záminka sníst hromadu grilovaného masa a vypít litry rakije. Člověk musel jíst tak dlouho, dokud mu z jídla nebylo zle, a pak musel pít, dokud mu nepřestalo být jedno, že mu je zle z jídla. V létě 1970 se setkání mělo konat v Srbsku, což znamenalo, že jsme nejdříve museli překročit řeku.

 

***

 

Takhle ji překračujeme:

Ohlušující rámus a oblaka kouře nad vodou. Mihalaki připlouvá po řece na své lodi. Loď je velkolepá. Vlastně to není loď, ale vor s motorem. Mihalaki vzal sedadlo ze starého moskviče, ruského auta s motorem jako tank, a tohle sedadlo přitloukl k voru a vypolstroval ho kozí kůží. Srstí nahoru. Černé a bílé skvrny, mezi tím hnědá. Sedí na svém trůně, klidný, hrozivý. Potahuje z dýmky s ebenovým náustkem a dlouhé bílé vlasy za ním vlají jako vlajka.

Na březích stojí naši lidé. Čekají. Můj otec drží pod jednou paží bílé jehně a na rameni mu balancuje demižon hroznové rakije. Zářící oči upírá k loďce. Olízne si rty. Za ním leží dřevěný soudek plný bílého sýra. Na soudku sedí můj strejda a počítá bulharské peníze.

„Snad budou mít na prodej deutschmarky,“ zadoufá.

„Vždycky mají,“ ujistí ho otec.

Matka se drží za nimi. Nese dva pytle. Jeden je plný terliků – pletených bačkor, které pletla už několik měsíců dopředu jako dárky pro naše příbuzné na druhé straně. Druhý pytel je zapnutý na zip a nevidím, co v něm je, ale vím to. Lahvičky růžového oleje, rtěnky a řasenky. Ty prodá nebo je vymění za jiné druhy parfémů nebo rtěnek nebo řasenek. Vedle ní je moje sestra Elica. K hrudi si tiskne malého plyšového medvídka vycpaného penězi. Naspořila si a chce si koupit džíny.

„Levisky,“ říká. „Jako rocková hvězda.“

Sestra toho ví o Západu hodně.

Já stojím mezi babičkou a dědou. Babička si oblékla své nejkrásnější šaty – tradiční kroj, který zdědila po své babičce a jednoho dne ho předá mojí sestře. Pestrobarevně vzorovaná zástěra, bílá konopná halena, výšivka. V uších má svůj nejcennější šperk – stříbrné náušnice.

Dědeček si kroutí špičky kníru.

„Ten malej parchant,“ říká, „by mi měl šupem zaplatit. To by teda měl.“

Hovoří o svém bratranci, strejdovi Radkovi, který mu dluží peníze po fotbalové sázce. Strejda Radko dovedl ovce k útesům, kde se řeka zužuje, a když viděl, že na opačném strmém břehu děda shání dohromady své stádo, zakřičel: „Vsadím se, že vy Bulhaři to v Londýně projedete!“ a děda zakřičel v odpověď: „Tak o co se vsadíme?“ A takhle tu sázku uzavřeli, bylo to před třiceti lety.

Na břehu se nás shromáždila skoro stovka a Mihalakimu trvá celý den, než všechny dostane přes řeku. Celní záležitosti se neřeší – muži zaplatí celníkům nějaké peníze a tím je to vyřízeno. Když vstoupí na srbskou půdu poslední člověk, měsíc už jasně září na obloze a ve vzduchu se vznáší vůně grilovaného vepřového a šumivého vína.

Jídlo, pití, tanec. Celou noc. Do rána všichni odpadnou někde na louce. Jediné dvě duše nespí ani nepijí. Jedna z nich jsem já a druhá, která zrovna prohledává příbuzným kapsy, je moje sestřenice Vera.

 

***

 

Na sestřenici mě výrazně zaujaly dvě věci: džíny a tenisky. Jinak to byla vyzáblá holka s kulatým bledým obličejem. Na ramenou se jí loupala kůže spálená od slunce. Myslím, že měla dlouhé vlasy – nebo to byly vlasy mojí sestry, které sahaly až do pasu? To si nepamatuju. Ale dobře si pamatuju první věc, kterou mi sestřenice kdy řekla:

„Pusť mi ty vlasy,“ řekla, „nebo ti rozbiju hubu.“

Nepustil jsem je, protože jsem jí musel zabránit v kradení, takže jak řekla, tak udělala. Jenže neměla dobrou mušku. Její pěst mi přistála na nose a rozdrtila ho jako máslovou sušenku. Zbytek sboru jsem strávil s náplastí na obličeji a smrkal krev. Od té doby se poznám podle nevzhledného frňáku. Proto mi taky každý, kromě vlastní mámy, říká Čumáku.

 

***

 

Uplynulo pět let. Chodil jsem ve vesnici do školy a odpoledne pomáhal otci na poli. Otec jezdil na traktoru MTZ­-50 vyrobeném v Minsku. Posazoval si mě na klín a nutil mě držet volant, jenže v mých rukou se volant klepal a cukal, traktor oral po úhlopříčce a nechával za sebou příšerně křivé brázdy.

„Bolí mě ruce,“ stěžoval jsem si. „Ten volant jde moc ztuha.“

„Čumáku,“ řekl otec, „přestaň fňukat. Ty nedržíš jenom ten volant. Ty držíš život pod krkem. Takže se dej do pucu a nauč se, jak toho parchanta přidusit, protože ten šmejd už ví, jak přidusit tebe.“

Matka pracovala jako učitelka ve škole. To mě stavělo do zvláštní situace, protože jsem jí ve třídě nikdy nemohl říkat „mami“ a protože vždycky věděla, jestli jsem udělal domácí úkoly, nebo ne. Ale měl jsem přístup k jejím šanonům a mohl jsem krást zadání testů a prodávat je ostatním dětem.

V roce nového sboru, 1975, odešel do důchodu náš učitel zeměpisu a matka převzala i jeho hodiny. Pro mě to znamenalo víc testů k prodeji a vydělal jsem si docela slušné peníze. Měl jsem konkrétní cíl. Pořádně jsem si promnul oči, aby to vypadalo, že jsou plné slz, šel jsem za sestrou Elicou a nejpokornějším a nejbezbrannějším hlasem se jí zeptal: „Kolik chceš za ty džíny?“

„Čumáku,“ řekla, „mám tě fakt ráda, ale tyhle džíny budu nosit až do smrti smrťoucí.“

Snažil jsem se vypadat zdrceně, ale byla ne­ústupná. Nicméně mi poradila:

„Popros o jedny sestřenku Veru. Zaplatíš jí na sboru.“ Pak vytáhla ze zavařovačky na nočním stolku desetilevovou bankovku a nacpala mi ji do kapsy. „Pořiď si nějaký pěkný,“ dodala.

Dva měsíce předtím, než nastal čas setkání, jsem šel k řece. Hulákal jsem tak dlouho, dokud se neobjevil nějaký kluk, a toho jsem požádal, aby mi zavolal sestřenici. Přišla za hodinu.

„Co chceš, Čumáku?“

„Levisky!“ zakřičel jsem.

„Tak to bys měl mít prachy!“ zakřičela zpátky.

 

***

 

Mihalaki dorazil s kouřem a burácením. A s ním přijel Západ. Z lodi vystoupila sestřenice Vera a všechno na ní křičelo: Žijeme líp než vy, máme víc věcí, věcí, které vy mít nemůžete a nikdy mít nebudete. Na nohou měla bílé kožené boty s drobnými kytičkami a vysvětlila mi, že se jmenují adidasky. Taky měla džíny a na tričku napsáno něco anglicky.

„Co to znamená?“

„To je jméno takový kapely. V jedný jejich písničce se zpívá ‚Smoooouk on d vooootr‘. Slyšels to někdy?“

„Jasně.“ Ale ona tušila, jak se věci mají.

Po obědě dospělí tancovali kolem ohně a pak přiopilí hráli fotbal. Elica tam většinu času chyběla, a když se konečně vrátila, měla ohnivě rudé rty a oči jí zářily víc, než jsem kdy viděl. Odtáhla mě stranou a zašeptala mi do ucha:

„Slib mi, že to nikomu nepovíš.“ Pak ukázala na jednoho tmavovlasého kluka ze Srbska, hubeného s dlouhým krkem, který se zrovna zapojoval do fotbalu. „Boban a já jsme se líbali v lese. Bylo to úžasný,“ řekla a přeskočil jí hlas. Dloubla mě do žeber a ukázala prstem na sestřenku Veru – seděla u ohně, zívala a přehrabovala uhlíky klacíkem.

„No tak, Čumáku, buď chlap. Vem ji do lesa.“

A rozesmála se tak nahlas, že se po nás otočily i hluché staré babičky.

Odběhl jsem pryč, znechucený a zahanbený, ale nakonec jsem za Verou jít musel. Zeptal jsem se jí, jestli pro mě má ty džíny, pak jsem vytáhl peníze a začal je přepočítávat.

„Tady ne, ty pako,“ řekla a přetáhla mě přes ruku doutnajícím klackem.

Procházeli jsme vesnicí, až jsme dorazili ke starému mostu, který stál osaměle uprostřed cesty. Mezi kameny rostla žlutá tráva a dno řeky bylo vyschlé a rozpraskané.

Schovali jsme se pod mostem a dokončili transakci. Třicet leva za jedny džíny. Nejlepší obchod, jaký jsem kdy udělal.

„Nechceš se ještě trochu projít?“ zeptala se Vera poté, co dvakrát přepočítala bankovky. Otřela si je o tvář, jako to dělávali naši otcové, a strčila si je do kapsy.

Sbírali jsme v lese houby a ona mi vyprávěla, jak to chodí u nich ve škole, a stěžovala si na jednoho srbského kluka, který ji pořád otravuje.

„Já bych mu to vysvětlil ručně,“ řekl jsem. „Příště, až přijedu, tak mi na něj jenom ukaž prstem.“

„Jo, Čumáku, jakože ty se umíš prát.“

A pak, prostě zničehonic, mě praštila do nosu. A zase, i podruhé, ho rozmáčkla jako sušenku.

„Proč jsi to udělala?“

Pokrčila rameny. Sevřel jsem ruku v pěst, abych jí tu ránu vrátil, ale copak můžeš praštit holku? A ostatně jak by ti rána do cizího obličeje pomohla zastavit krev, která se ti valí z nosu? Pokusil jsem se to potlačit a tvářit se, jako že se mnou ta bolest skoro nic nedělá.

Vzala mě za ruku a táhla mě k řece.

„Líbíš se mi, Čumáčku,“ řekla. „Pojď se umejt.“

 

***

 

Leželi jsme na břehu a žvýkali lístky tymiánu.

„Čumáku,“ začala sestřenka, „víš, co nám říkali ve škole?“

Přetočila se na bok a já udělal to samé, abych se jí mohl dívat do očí. Měla je hodně tmavé, ve tvaru meruňkových pecek. Obličej měla celý pihovatý a na horním rtu maličké znamínko, nenápadné, těžko postřehnutelné, které zrudlo, když byla nervózní nebo rozzlobená. A teď bylo červené.

„Vypadáš jako myš,“ sdělil jsem jí.

Obrátila oči v sloup.

„Náš dějepisář říkal, že jsme všichni Srbové,“ prozradila mi. „Chápeš. Jakože na sto procent.“

„No, ty mluvíš tak vtipně,“ řekl jsem. „Chci říct, že mluvíš po srbsku.“

„Takže myslíš, že jsem Srbka?“

„Kde bydlíš?“ zeptal jsem se jí.

„Přece víš, kde bydlím.“

„Ale bydlíš v Srbsku, nebo v Bulharsku?“

Očí jí ztmavly a na dlouhou chvíli je nechala zavřené. Věděl jsem, že je smutná. A líbilo se mi to. Měla pěkné boty a džíny, mohla poslouchat kapely ze Západu, ale já vlastnil něco, o co ona navždycky přišla.

„Jedinej Bulhar jsem tu já,“ řekl jsem jí.

Vstala a zírala na řeku. „Pojďme si zaplavat k potopenýmu kostelu,“ navrhla.

„Nechci se nechat zastřelit.“

„Zastřelit? Koho zajímají kostely v hraničních vodách? A kromě toho já už jsem tam plavala.“ Vstala, svlékla si tričko a skočila do vody. Zakalená voda se zavlnila kolem jejích ramen a ta se zaleskla jako kulaté hladké oblázky, které řeka omílá už celé věky. Ale kůži měla hebkou, to jsem si dokázal představit. Málem jsem se natáhl, abych se jí dotkl.

Pomalu jsme plavali v řece a drželi se u břehu. Chytil jsem pod kamenem malého tlouště, ale Vera mě donutila ho pustit. Nakonec jsme uviděli z vody vyčnívat obrovský kříž se zrezivělou základnou a rameny, která odrážela večerní slunce.

Příběh potopeného kostela jsme všichni dobře znali. Kdysi dávno před balkánskými válkami žil na východním břehu řeky jeden bohatý muž. Neměl manželku ani potomky, a proto, když nadešla jeho poslední hodinka, zavolal si svého sluhu a sdělil mu poslední přání: ať za jeho peníze postaví ve vesnici kostel. Tak se také stalo, na západním břehu řeky, a rolníci povolali z velké dálky mladého zografa, mistra ikonomalby. Mistr maloval dva roky, pak potkal jednu dívku, zamiloval se do ní a vzal si ji za ženu. I oni žili na západním břehu poblíž kostela.

Pak přišly balkánské války a následně první světová válka. Všechny tyto války Bulharsko prohrálo a značná část jeho území připadla Srbsku. Do vesnice přijeli tři úředníci – jeden Rus, jeden Francouz a jeden Brit. Prohlásili: Území na východ od řeky zůstává Bulharsku. Co je na západ od ní, patří nyní Srbsku. Břehy střežili vojáci a chystali se strhnout most, a když se vrátil mladý mistr, který odjel pracovat na jiném kostele, vojáci ho odmítli pustit přes hranici zpátky k manželce.

Ze zoufalství shromáždil lidi a přesvědčil je, aby odklonili řeku, aby ji zatlačili na západ, dokud nebude vesnici obtékat zvenčí. Protože podle nařízení to, co leželo na východ od řeky, zůstávalo Bulharsku.

Jak odnosili všechny ty kameny, všechny trámy, jak je navršili na sebe, to si nedovedu představit. Proč je vojáci nezastavili, nevím. Řeka se posunula na západ a vypadalo to, že se bude stáčet kolem vesnice. Ale pak se zkroutila, zavrtěla a jazykem ochutnala cestu menšího odporu – smetla dolní část vesnice a polykala lidi i domy. V jejím břiše zmizel i ten kostel, kterému mistr obětoval dva roky života.

Chvíli jsme zírali na kříž. Pak jsem vylezl na břeh a posadil se na slunce.

„Je to dost hluboko,“ řekl jsem. „Víš to jistě, žes tam dole už byla?“

Položila mi dlaň na záda. „To nevadí, jestli se bojíš.“

Ale vadilo to. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a ponořil se u břehu do vody.

„Plav k tomu kříži!“ křičela za mnou.

Plaval jsem, jako bych měl boty ze železa. Pevně jsem se chytil kříže a stoupl si na slizkou kupoli pod sebou. Vera se brzy zjevila vedle mě a taky sevřela kříž, aby neuklouzla a proud ji neodnesl pryč.

„Pojďme se podívat na zdi,“ řekla.

„Co když se tam zasekneme?“

„Tak se utopíme.“

Zasmála se a šťouchla mě do hrudníku.

„No tak, Čumáčku, udělej to pro mě.“

Nejdřív bylo těžké udržet oči otevřené. Proud nás táhl pryč, takže jsme museli zabojovat, abychom se dostali k malému okénku pod kupolí. Přitáhli jsme se za mříže a nahlédli dovnitř. I přes kalnou vodu se moje oči upřely na malbu vousatého muže klečícího se sepjatýma rukama u skály. Muž se díval dolů a z dálky se k němu blížil malý ptáček. Pod tím ptáčkem jsem viděl šálek.

„Je to pěkný kostel,“ řekla Vera, když jsme se vynořili.

„Chceš se ještě potopit?“

„Ne.“ Přiblížila se a rychle mě políbila na rty.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal jsem se a cítil, jak se mi zježily chlupy na pažích i na šíji, i když byly mokré.

Pokrčila rameny, pak se odrazila od kupole a se smíchem a cákáním plavala řekou.

 

***

 

Džíny, které mi Vera toho léta prodala, byly asi o dvě čísla větší a zdálo se, že už je někdo předtím nosil, ale to mě netrápilo. Dokonce jsem v nich i spal. Líbilo se mi, jak jsou mi v pase volné, kolik prostoru, kolik západní svobody poskytují mým nohám.

Ale život mojí sestry Elici se zhoršil. Západ jí nabídl sny. Často chodívala k řece a celé hodiny seděla na břehu a tiše zírala do dálky. Vzdychala a kostnatá ramena se jí choulila, jako by ji země zespoda tahala za ruce.

 

***

 

Týdny ubíhaly a její obličej ztrácel svou buclatost. Kůže zešedla a oči zmatněly. U večeře klopila oči a hrála si s jídlem. Vůbec nemluvila, ani s matkou, ani se mnou. Byla tichá jako obraz pověšený na zdi.

Přišel doktor a odešel zmatený. „Odcházím zmatený,“ řekl, „je zdravá. Já prostě nevím, co jí chybí.“

Ale já to věděl. Tu touhu v sestřiných očích, to zklamání už jsem předtím viděl ve Veřiných očích toho dne, kdy si přála být Bulharka. Tentýž výraz porážky, děsivý a nakažlivý – kvůli tomu pohledu jsem si udržoval odstup.

 

***

 

Veru jsem celý rok neviděl. A pak, jednoho letního dne roku 1976, na mě zakřičela z druhého břehu, zrovna když jsem si v řece pral džíny.

„Čumáku, ty jsi úplně nahatej.“

Mělo mě to zahanbit, ale já nehnul brvou.

„Rád vystrkuju zadek směrem k Západu!“ zakřičel jsem v odpověď a zvedl džíny, ze kterých odkapávalo mýdlo.

„Cože?“ hulákala.

„Rád…“ Mávl jsem rukou. „Co chceš?“

„Čumáku, něco jsem pro tebe sehnala. Počkej do kostela. Domluveno?“

„Cože?“

„Vydrž do tmy. A plav. Slyšíš mě?“

„Jo, slyším tě. A ty tam budeš?“

„Cože?“

Neřešil jsem to. Zamával jsem, předklonil se a pokračoval v praní džín.

 

***

 

Počkal jsem, až rodina půjde na kutě, a pak se vyplížil oknem. U sestry v pokoji bylo pořád rozsvíceno a já si představoval, jak leží v posteli s očima tragicky upřenýma na strop.

Schoval jsem si oblečení pod keř a vlezl do studené vody. Na druhé straně jsem viděl baterku strážce a konec jeho cigarety rudě žhnoucí do tmy. Plaval jsem pomalu, abych nadělal co nejmenší hluk. V některých místech se řeka zužovala tak, že lidé mohli stát na březích naproti sobě, povídat si a skoro se slyšeli, ale kolem potopeného kostela byla řeka široká, čtyři sta metrů mezi břehy.

Stoupl jsem si na kupoli slizkou řasami a přejel prsty po provázku uvázaném k patě kříže. Na jeho konci byl přivázaný igelitový sáček. Vysvobodil jsem ho a hodlal s ním uplavat, ale v tu chvíli nějaký hlas řekl: „To je pro tebe.“

„Vero?“

„Snad se ti budou líbit.“

Připlavala blíž a náhle se ocitla uprostřed světelného kruhu.

„Kdo je tam?“ zařval strážce a jeho pes se rozštěkal.

„Tak šup šup, hlupáčku,“ řekla Vera a s cáknutím mizela. Kruh světla ji následoval.

Držel jsem se pevně kříže a nevydal ani hlásku. Věděl jsem, že to není žádná legrace. Strážci by po lidech nelegálně překračujících hranice stříleli, kdyby museli. Ale Vera plavala nevzrušeně.

„Pohyb!“ zakřičel strážce. „Zmizte odsud!“

Paprsek světla prořízl noc a otřel se o její nahé tělo. Měla prsa jako dospělá žena.

Něco po ní chtěl a ona mu odpověděla. Pak jí dal facku. Přidržel si ji hodně blízko a osahával ji. Kopla ho kolenem do rozkroku. Smál se vleže na zemi ještě dlouho poté, co nahá utekla pryč.

Samozřejmě jsem to celé sledoval mlčky. Mohl jsem něco zařvat, abych ho zastavil, ale přece jen měl pušku. A tak jsem se držel kříže a řeka kolem mě černě plynula nocí a i poté, co jsem vylezl na břeh, jsem si z té špinavé vody připadal ulepený.

V pytlíku ležely Veřiny staré adidasky. Tkaničky už měly to nejlepší za sebou a levá bota byla na špičce trochu prodřená, ale pořád byly překrásné. A zničehonic se všechen stud vytratil a srdce mi tak silně tlouklo novým vzrušením, až jsem se bál, že je to slyšet ke strážcům. Na břehu jsem si boty obul a seděly skvěle. No, možná mi byly trošičku malé – vlastně mě fakt hrozně tlačily – ale za tu bolest to stálo. Nešel jsem jen tak. Plul jsem vzduchem.

Vykračoval jsem si zpátky domů a najednou se v křoví někdo zahihňal. Tráva zašustila. Zaváhal jsem, ale protáhl jsem se tmou a uviděl, jak se po zemi válejí dva lidi; pozoroval bych je tajně, nebýt těch vrzavých bot.

„Čumáku, to jsi ty?“ zeptala se holka. Škubla sebou a pokusila se zakrýt tričkem, ale té noci jsem spatřil druhá prsa v životě. Tahle patřila mojí sestře.

 

***

 

Ležel jsem v pokoji s hlavou pod dekou a pokoušel se nějak si urovnat, co jsem viděl. Vtom někdo vešel dovnitř.

„Čumáku? Spíš?“

Sestra usedla na postel a položila mi ruku na hrudník.

„No tak. Já vím, že jsi vzhůru.“

„Co chceš?“ odhodil jsem deku. Ve tmě jsem jí neviděl do obličeje, ale cítil jsem její pronikavý pohled. V domě bylo ticho. Jen ve vedlejším pokoji chrápal otec.

„Řekneš jim to?“ zeptala se.

„Ne. Co děláš, je tvoje věc.“

Naklonila se a políbila mě na čelo.

„Táhnou z tebe cigára,“ řekl jsem.

„Dobrou noc, Čumáku.“

Vstala k odchodu, ale stáhl jsem ji zpátky.

„Elico, za co se stydíš? Proč jim to neřekneš?“

„Oni to nepochopí. Boban je ze Srbska.“

„No a co?“

Posadil jsem se na posteli a vzal ji za studenou ruku.

„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny.

„Chci s ním utéct,“ řekla a najednou její hlas změkl, zklidnil se, i když to, o čem mluvila, mě hluboce zneklidňovalo. „Chceme vyrazit na Západ. Vzít se, mít děti. Chci dělat v Mnichově kadeřnici. Boban tam má sestřenici. Ta je kadeřnice nebo koupe psy nebo tak něco.“ Prohrábla mi vlasy. „Ach jo, Čumáku,“ dodala. „Poraď mi, co mám dělat.“

 

***

 

Poradit jsem jí nedokázal. A tak dál žila nešťastně. Chtěla s tím klukem trávit dny i noci, ale vídali se zřídka a na tajňačku. „Připadám si, že žiju,“ prozradila mi, „jenom když jsem s ním.“ A pak vykládala o jejich plánech: stopovat do Mnichova, spát u Bobanovy sestřenice a pomáhat jí v kadeřnickém salónu. „Je to jasný jako facka, Čumáku,“ prohlásila a já jí věřil.

Na jaře 1980 zemřel Josip Tito a i já jsem chápal, že se v Jugoslávii dají věci do pohybu. Staří muži z naší vesnice si mezi sebou šeptali, že když je jugoslávský prezident konečně uložený v mauzoleu, náš západní soused se rozpadne. Představoval jsem si tu zvrácenost, kterou jsem viděl ve filmu, monstrum sešité dohromady z nohou a rukou a trupu různých lidí. Představoval jsem si, jak někdo zatáhne za provázek, který drží ty části těla pohromadě, a provázek se začne rozmotávat, až od sebe ty nohy a ruce a tělo odpadnou. Pak bychom mohli chňapnout po jednom prstu, tom území za řekou, a přišít si ho zpátky k nám. O tomhle všem ti staříci vykládali při pití rakije v krčmě. Mezitím mladí lidé prchali do města za novou prací. Ve vesnici už nebylo dost dětí, abychom si obhájili vlastní školu, a tak jsme museli chodit do jiné vesnice a učit se s dalšími dětmi. Matka přišla o práci. Děda onemocněl zápalem plic, ale babička mu měsíc dávala bylinky a on se uzdravil. Víceméně. Otec pracoval ve dvou zaměstnáních a o víkendu ještě obracel seno. Už neměl čas brát mě s sebou orat.

Ale Vera a já jsme se vídali často, někdy i dvakrát za měsíc. Nikdy jsem nenašel odvahu mluvit o tom vojákovi. V noci jsme plavali k potopenému kostelu a hráli si kolem kříže, velice tiše, jako říční krysy. A tam, u kříže, jsme si dali první opravdovou pusu. Byla to radost, co jsem cítil? Nebo to byl smutek? Pevně ji držet a cítit její dech, její rty, přejet jí prstem po šíji, po rameni, dolů po zádech. Položit jí dlaň na prsa a vědět, že to už udělal někdo jiný, násilím, zatímco já to sledoval a držel jazyk za zuby. Její tvář měla v měsíčním světle stříbrnou barvu a z vlasů ukapávala temná voda.

„Miluješ mě?“ zeptala se.

„Ano. Hrozně moc,“ řekl jsem. A dodal: „Chtěl bych, abychom už nikdy nemuseli ven z vody.“

„Ty blázne,“ políbila mě znovu. „Lidi nemůžou žít v řece.“

 

***

 

Toho roku v červnu, dva měsíce před sborem, se rodiče dozvěděli o Bobanovi. Jednoho večera jsem po návratu domů na večeři našel celou rodinu na dvorku pod pergolou. Mlčeli. Byl tam i vesnický kněz. Místní doktor. Elica vzlykala, ve tváři celá rudá. Kněz ji přiměl políbit železný kříž a pokropil ji svěcenou vodou z obří kropenky. Doktor si zapnul brašnu, a když ji zvedl, uvnitř zacinkalo sklo. Mrkl na mě a vyrazil k bráně. Cestou ven mi kněz šlehl po čele zimostrázovou větví.

„Co se tu děje?“ ptal jsem se a kapala ze mě svěcená voda.

Děda potřásl hlavou. Matka položila svou ruku na sestřinu. „Už ses naplakala dost,“ řekla.

„Tati,“ vyzvídal jsem, „proč na mě doktor mrkal? A proč si kněz přinesl tak velikánskou kropenku?“

Otec se na mě podíval se vzteklým výrazem. „Protože tvoje sestra, Čumáku,“ řekl, „by potřebovala k očištění olympijský bazén.“

„Což znamená?“ ujasňoval jsem si.

„Což znamená,“ odpověděl, „že tvoje sestra je těhotná. Což znamená,“ dodal, „že ji budeme muset provdat.“

 

***

 

Moje rodina, slavnostně oblečená, se vydala k řece. Na druhé straně už na nás čekala rodina Bobanova. Matka mi vymáchala límeček košile v cukrové vodě, aby zůstal tuhý, a teď jsem měl pocit, jako by mi ten cukr tekl po zádech upoceným hustým čůrkem. Svědilo to a já jsem se zkusil poškrábat, ale děda mi nařídil, ať se přestanu vrtět a chovám se jako chlap. Záda svědila ještě víc.

Z druhé strany na nás zakřičel Bobanův otec: „Chceme ruku vaší dcery!“

Otec vytáhl placatku, napil se rakije a poslal ji dokola. Nápoj chutnal hnusně a pálil mě v krku jako oheň. Rozkašlal jsem se, děda mě plácl po zádech a potřásl hlavou. Otec si ode mě vzal placatku a rozlil trochu kořalky na zem pro zesnulé. Rodina na druhé straně provedla totéž.

„Dávám ti ruku své dcery!“ zařval otec. „Oddáme je na sboru.“

 

Elicina svatba se měla stát vyvrcholením celého sboru, a tak se všichni chystali. Vera mi řekla, že Mihalaki se speciálním povolením přepravil přes řeku sedm telat a dvě už byla poražena na sušené maso. My dva jsme se potkávali často, tajně, u potopeného kostela.

Jednou po večeři se celá rodina opět sešla pod pergolou. Dospělí kouřili a mluvili o svatbě. Já a sestra jsme poslouchali a usmáli jsme se na sebe, kdykoli se naše pohledy setkaly.

„Elico,“ prohlásila babička a položila na stůl objemný ranec, „tohle je teď tvoje.“

Sestra rozvázala ranec a oči se jí naplnily slzami. Poznala babiččin nejlepší kroj, nachystaný na svatbu. Rozložily každou část šatů zvlášť: bílou konopnou košili, pestrobarevnou zástěru, lněné šaty, šňůry mincí, složitě propracované stříbrné náušnice. Elica zvedla šaty, promnula len mezi prsty a pak si je začala oblékat.

„Proboha, dítě,“ vyjádřila se matka, „snad si sundáš ty džíny.“

Beze studu, protože jsme všichni jedna rodina, si Elica složila džíny stranou a opatrně vklouzla do nádherných šatů. Matka jí pomohla s halenou. Děda zavázal zástěru a otec jí roztřesenými prsty připnul do uší stříbrné náušnice.

 

***

 

Probudil jsem se uprostřed noci, protože jsem ze spaní zaslechl vytí psů. Rozsvítil jsem a posadil se, celý zpocený, ale v tichu. Šel jsem do kuchyně napít se vody a uviděl Elicu, připravenou vykrást se ven.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se.

„Tiše, dečko. Hned jsem zpátky.“

„To jdeš ven za ním?“

„Chci mu je ukázat.“ Zahoupala náušnicemi v ruce.

„A když tě chytnou?“

Přiložila si prst ke rtům a pak se otočila na patě. Džíny tiše zašustily a sestra zmizela ve tmě. Scházelo jen malinko, abych probudil otce, ale jak můžete soudit ostatní, když jde o lásku? Věřil jsem jí, že ví, co dělá.

Hrozně dlouho jsem nemohl usnout a vybavoval si toho vyjícího psa ze snu. A pak od řeky zarachotil samopal. Strážní psi začali štěkat a psi z vesnice jim odpovídali. Ležel jsem v posteli jako přimrazený a nepohnul se, ani když pak někdo zabušil na vrata.

Sestra neměla ve zvyku plavat na srbskou stranu. Boban pokaždé přišel za ní na náš břeh. Ale tu noc se kupodivu rozhodli potkat se naposled před svatbou zrovna v Srbsku. Voják ve výcviku ji viděl, jak leze z řeky. Oběma přikázal, ať se zastaví. Elica se pokusila ­utéct a zády jí proletěly dvě kulky.

 

***

 

Na tenhle okamžik života nechci znova vzpo­mínat:

Mihalaki v kouři a burácení jede přes řeku a na jeho lodi leží moje sestra.

 

***

 

Toho roku se sbor nekonal. Místo toho proběhly dva pohřby. Oblékli jsme Elicu do svatebního kroje a uložili její překrásné tělo do ohavné rakve. Stříbrné náušnice tam s ní nespočinuly.

Na naší straně řeky se shromáždila celá vesnice. Na druhém břehu druhá vesnice pohřbívala svého chlapce. Viděl jsem hrob, který vykopali, a zem byla stejná a jeho hloubka byla taky stejná.

Na naší straně stáli tři kněží, protože babička by nedopustila nějakou komunistickou bezbožnost. Každý z nás držel svíčku, lidé naproti nám také drželi svíčky a oba břehy obživly ohněm, dvě ohnivé ruce, které se nemohly spojit. Mezi nimi tekla řeka.

První kněz začal zpívat a obě strany naslouchaly. Nespouštěl jsem oči z Elici. Nedokázal jsem ji propustit a myšlenky se mi zamlžovaly.

„Jedno pokolení odchází“ – myslím, že něco takového zpíval ten kněz – „a další přichází, ale země zůstává navždy. Slunce vychází a zase zapadá a pak spěchá k místu, odkud znovu vyjde. Vítr fouká západním směrem, k Srbsku, a všechny řeky tečou od východu na západ. Co bylo, je i tím, co bude, a co se stalo, je i tím, co se stane. Pod sluncem není nic nového.“

Hlas kněze umlkl a pak zpíval kněz z druhého břehu. Slova mi dopadala do srdce jako kameny a přemýšlel jsem o tom, jak moc bych si přál být jako řeka, která nemá paměť, a jak málo jako země, která nedokáže zapomenout.

 

***

 

Matka odešla z továrny a zavřela se doma. Tvrdila, že ji na rukou pálí dceřina krev. Otec začal často navštěvovat družstevní palírnu na konci vesnice. Nejdřív tvrdil, že mu pomoc lidem s pěchováním švestek, broskví a hroznů do kotlů čistí hlavu. Pak už říkal, že prostě testuje první rakiji, která vyteče z kohoutku, aby mohl lidem radit, jak pálit lepší pití.

Brzy přišel o obě práce, takže obživa rodiny zůstala na mně. Začal jsem pracovat v uhelných dolech, protože tam dobře platili a protože jsem chtěl krumpáčem vykuchat zemi, po níž jsme chodili.

Hraniční kontroly se zpřísnily. Obě země natáhly podél břehů sítě a zablokovaly nárazníková území tam, kde byla řeka užší a kam na sebe vesničané chodili volat. Sbory byly zrušeny. S Verou jsme se už nescházeli, i když jsme našli dva malé kopečky, odkud jsme víceméně mohli jeden druhého vidět jako tečku v dálce. Ale ty kopce byly hrozně daleko a moc často jsme tam nechodili.

Skoro každou noc se mi zdálo o Elice.

„Viděl jsem ji těsně před odchodem,“ říkal jsem matce. „Mohl jsem ji zastavit.“

„Tak proč jsi ji nezastavil?“ ptala se.

Někdy jsem chodil k řece, házel přes plot do vody kameny a představoval si ty dvě stříbrné náušnice zapadlé do bahna na dně.

„Vrať ty náušnice,“ křičel jsem, „ty hnusná, bahnitá zlodějko!“

 

***

 

Dřel jsem v dole na dvojitých směnách a dařilo se mi odkládat si něco stranou. Staral jsem se o matku, která vůbec nevstávala z postele, a občas nosil otci do palírny chleba a sýr. „Matka je nemocná,“ říkal jsem mu, ale předstíral, že neslyší. „Přitopit,“ volal a klekal si ke kohoutku, aby ozkoušel trochu părvaku.

Vera a já jsme si chvíli psali dopisy, ale po každém z nich následovalo delší období mlčení, než dorazila odpověď. Jednoho dne v létě 1990 jsem obdržel krátký vzkaz:

Milý Čumáčku, budu se vdávat. Chci tě mít na svatbě. Žiju teď v Bělehradě. Posílám ti peníze. Prosím, přijeď.

V obálce samozřejmě žádné peníze nebyly. Někdo je cestou ukradl.

Každý den jsem si četl dopis znovu a přemýšlel o tom, jak Vera ta slova napsala, svým elegantním jemným rukopisem, a myslel jsem na toho muže, do kterého se zamilovala, a uvažoval jsem, jestli ho milovala tolik jako mě, u toho kříže v řece. Naplánoval jsem si, jak si seženu pas.

 

***

 

Dva týdny před tou svatbou matka zemřela. Doktor nám nedokázal říct, na co. Na smutek, prohlásily plačky a přehodily si černé šátky přes popelavé hlavy. Otec si provinile přenesl své nezřízené pití do prázdného domu. Jednoho dne mi nalil sklenici rakije a donutil mě vypít ji na ex. Tu lahev jsme pokořili. Pak mi pohlédl do očí a popadl mě za ruku. Chudák, myslel si, že ji pevně tiskne.

„Synu,“ prohlásil, „chci vidět pole.“

Vyklopýtali jsme z vesnice a přitom dopíjeli druhou lahev. Dorazili jsme k polím, sedli si a mlčky se dívali. Po pádu komunismu na mnoha místech odumřelo organizované zemědělství a všechno zarostlo trním a kopřivami.

„Co se stalo, Čumáku?“ zeptal se otec. „Myslel jsem, že ho držíme pořádně, toho parchanta, oběma rukama. Pamatuješ, jak jsem tě to učil? Pořádně to chytni, toho šmejda přiškrť a všechno bude dobrý? A hovno, Čumáku. Spletl jsem se.“

A plivl proti větru, sobě do obličeje.

 

***

 

Uplynuly tři roky, než Vera opět napsala. Čumáčku, mám syna. Posílám ti fotku. Jmenuje se Vladislav. Hádej, po kom jsme ho pojmenovali? Přijeď na návštěvu. Máme teď peníze, takže s tím si nedělej starosti. Goran se zrovna vrátil z mise v Kosovu. Přijedeš?

Otec chtěl tu fotku vidět. Dlouho na ni zíral a pak se mu oči zarosily.

„Proboha, Čumáku,“ řekl. „Já nic nevidím. Myslím, že jsem nakonec oslepl.“

„Chceš, abych zavolal doktora?“

„Jo,“ odpověděl, „ale pro sebe. Zabal to v tom dole, nebo tě ten kašel zničí.“

„A jak si vyděláme peníze?“

„Na můj funus něco seženeš. A pak odsud vypadneš.“

Sedl jsem si vedle něj a položil mu ruku na čelo. „Ty jenom hoříš. Zavolám doktora.“

„Čumáku,“ řekl, „konečně jsem si dal dvě a dvě dohromady. Tohle je moje otcovská rada: Odjeď pryč. Tady nemůžeš žít. Musíš zapomenout na sestru, na mámu, na mě. Jeď na Západ. Sežeň si práci ve Španělsku, v Německu nebo kde chceš – začni odznova. Zpřetrhej všecky pouta. Tahle země je děvka a od děvky nemůžeš čekat nic dobrýho.“

Vzal mě za ruku a políbil ji.

„Běž sehnat kněze,“ řekl.

 

***

 

Pracoval jsem v dole až do události z léta 1995: můj šéf, který přijel na východ z nějakého velikého a důležitého města, mě třikrát po sobě požádal, abych zopakoval svou žádost o směnu navíc. Opakoval jsem to třikrát, a on nakonec zoufale rozhodil rukama. „Já nerozumím tomu tvému dialektu, majna,“ prohlásil. „Je na mě moc srbský.“ Tak jsem ho zmlátil a vyrazili mě.

Poté jsem trávil dny ve vesnické krčmě a čas od času si zvedal dlaň před oči, abych zkontroloval, jestli jsem nakonec taky neoslepl. Je těžký úděl zůstat v pokrevní linii poslední. Myslel jsem na otcovu radu, která mi připadala bláznivá, myslel jsem na sestru a její plány odjet na Západ a na to, jak jsem neudělal vůbec nic, čím bych jí zabránil plavat vstříc smrti.

Skoro každou noc se mi zdál ten samý sen. Nořil jsem se do vody k potopenému kostelu a díval se jeho oknem na zdi, kde už chyběly nástěnné malby svatých a mučedníků. Místo nich jsem viděl sestru a matku, otce, dědu, babičku, Veru, lidi z naší vesnice a z vesnice za hranicí, nehybné, namalované na zdech, ale s očima upřenýma na mě. A pokaždé, když jsem se pokusil odrazit se vzhůru směrem k hladině, zjistil jsem, že mám ruce spoutané na druhé straně mříží.

Probouzel jsem se s výkřikem a místností se rozléhal hlas mojí sestry.

Mám určité pochyby, říkávala, určité podezření, že tyhle náušnice ve skutečnosti vůbec nejsou stříbrné.

 

***

 

Na jaře 1999 Srbsko napadly Spojené státy. Kosovo, území, kde kdysi před mnoha staletími Srbové kapitulovali před Turky, se znovu stalo bitevním polem. Třikrát nebo čtyřikrát jsem viděl americká letadla, jak se s třeskem přehnala nad naší vesnicí. Srbsko zřejmě na jejich manévry v nadzvukové rychlosti nebyla dost velká země. Uřízla nám roh oblohy a vrátila se shodit bomby na naše sousedy. Zpráva o tom, že Veřin manžel padl, mě vůbec nepřekvapila. Její dopis končil slovy: Čumáčku, mám jen syna a tebe. Prosím přijeď. Už nikdo jiný nezbyl.

V den, kdy jsem dopis obdržel, jsem plaval k potopenému kostelu, aniž jsem se svlékl nebo si zul boty. Svíral jsem kříž a dlouho se u něj třásl, až jsem nakonec začal klesat níž a níž až ke kamenitému dnu. Pevně jsem sevřel mříže kostelních vrat a naslouchal řevu svých plic, z nichž se tlačily ven poslední molekuly kyslíku. Rád bych řekl, že se mi před očima promítl celý život minutu po minutě: šťastné okamžiky střídané smutkem, nebo že moje sestra zalitá nádherným světlem vyšla z kostela a vzala mě za tonoucí ruku. Ale viděl jsem jen tmu a slyšel dunění vody a krve.

Ano, jsem zbabělec. Mám ošklivý nos a krysí srdíčko a dokážu se utopit nanejvýš v lahvi rakije. Vyplaval jsem ven a ležel na břehu. A zatímco jsem se s obnovenou žízní nadechoval, vzduchem otřásla rána a já jsem uviděl stříbrné letadlo svištět pryč ze Srbska. Letadlo mi burácelo nad hlavou a za ním jsem uviděl raketovou střelu, která rychle ztrácela výšku. Se zasyčením probodla vodní hladinu, rezavý kříž i potopený kostel pod ním. Do nebe zahrozil veliký blátivý prst.

Obratem jsem odepsal Veře. Když zemřela sestra, psal jsem, myslel jsem, že mi napůl skončil svět. S rodiči skončila i druhá polovina. Myslím, že mě tyto smrti měly za něco potrestat. Byl jsem připoutaný k téhle vesnici a magnetismu všech těch kostí pode mnou se nedalo uniknout. Ale teď vidím, že ta úmrtí mi měla rozvázat ruce, rozpohybovat mě. Jako když přecvakneš oka řetězu, jedno po druhém. Jestli se ten kostel dokáže odtrhnout od svých cihlových kořenů, dokážu to i já. Konečně jsem svobodný, tak na mě počkej. Přijedu hned, jak našetřím nějaké peníze.

 

***

 

Nedlouho poté jedna řecká firma otevřela ve vesnici drůbežárnu. Mým úkolem bylo hlídat, aby do kartonů nepřišla špatná vejce. Našetřil jsem nějaké peníze a snažil se méně pít. Dokonce jsem uklidil dům. Ve sklepě, v zaprášené bedně z kaštanového dřeva, jsem našel kožené boty, ty staré zapomenuté kytičky. Uřízl jsem špičky a obul si je. Rázem jsem si připadal úžasně, tak rychlý a lehký. Nešťastní, ubozí bratříčkové. Bez tkaniček, s ošoupanými podrážkami od chození dokola. Kampak mě donesete?

Vykopal jsem dvě zavařovací sklenice s penězi, které jsem schovával na dvoře, a nasedl na autobus do města. Sehnat americké dolary nebylo nijak složité. Vrátil jsem se do vesnice, položil na hroby karafiáty a požádal mrtvé o odpuštění. Pak jsem se vydal k řece. Většinu peněz a fotku Vladislava jsem vložil do igelitového sáčku, nacpal si ho do kapsy spolu s nějakou hotovostí na úplatky a se zavřenýma očima plaval směr Srbsko.

Studená voda, tah proudu, víry starého hnědého listí. Kolem pluje tlustá větev, bez kůry, ohlazená a prohnilá. Co váže člověka k zemi nebo k vodě?

Když jsem vylezl na srbský břeh, už na mě dva strážci mířili samopaly.

„Dvě stovky,“ řekl jsem a vylovil promočený paklík.

„Mohli bychom tě místo toho odprásknout.“

„Nebo políbit. Plácnout po zadku?“

Rozesmáli se. To dobré na našich státech, ta uklidňující věc, kvůli níž upadáme víc a víc, je, že pokud si něco nemůžete koupit za peníze, můžete si to koupit za hodně peněz. Odpočítal jsem další dvě stovky.

Vedli mě po silnici až k hraničnímu kameni, kde jsem zaplatil poslední připravenou stovku. Turecký kamioňák souhlasil, že mě vezme do Bělehradu. Tam jsem si chytil taxíka a ukázal mu obálku, kterou mi Vera poslala.

„Sem se potřebuju dostat,“ řekl jsem.

„Jste Bulhar?“ zeptal se taxikář.

„Záleží na tom?“

„No to teda záleží, doprdele. Jestli jste Srb, tak v pohodě. Ale jestli jste Bugar, tak ne. V pohodě není ani, jestli jste Albánec nebo Chorvat. A jestli jste muslim, tak to taky kurva není v pohodě.“

„Prostě mě dovezte tady na tu adresu.“

Taxikář se otočil a zabodl do mě pohled modrých očí.

„Ptám se naposled,“ řekl. „Jste Bulhar, nebo Srb?“

„Nevím.“

„Aha,“ prohlásil, „tak to kurva vypadni z mýho taxíku a nejdřív si to rozmysli. Ty šmejde bulharská s křivým frňákem. Nechat Amíky, aby nás vybombardovali, uvolnit jim svoje základny. Slovanský bratři!“

A jak jsem vystupoval, plivl na mě.

 

***

 

Jsme zpátky na začátku. Stojím před Veřiným bytem, kytici v jedné ruce a tabulku čokolády Milka v druhé. Nacvičuju si svou otázku. Přemýšlím, jak ji pozdravím nebo co řeknu. Budu se tomu chlapečkovi líbit? Budu se líbit jí? Dovolí mi, abych jí pomáhal s jeho výchovou? Budeme se moct vzít a mít vlastní děti? Protože teď jsem konečně připravený.

Dveře chrání železná bezpečnostní mříž. Stisknu zvonek a na druhé straně zadupou malé nožky.

„Kdo je tam?“ zeptá se tenký hlásek.

„Tady Čumák,“ řeknu.

„Pojďte blíž ke kukátku.“

Nakloním se kupředu.

„Ne, k tomu nižšímu.“ Kleknu si, aby chlapec mohl zamžourat do díry vyvrtané v jeho výšce.

„Dejte obličej blíž,“ řekne. Na chviličku zmlkne. „To udělala máma?“

„Celkem o nic nejde.“

Odemkne dveře, ale nechává mezi námi železnou mříž.

„Pardon, že to říkám, ale vypadá to, jako že o něco šlo,“ řekne s plnou vážností.

„Můžu dál?“

„Jsem sám doma. Ale můžete si sednout venku a čekat, až se vrátí. Budu vám dělat společnost.“

Sedíme každý z jedné strany mříže. Chlapec je drobný a podobný Veře. Její oči, její brada, její jasný světlý obličej. To všechno se časem změní.

„Milku jsem neměl už strašně dlouho,“ řekne, když mu skrz mříž podám čokoládu. „Díky, strejdo.“

„Nejez nic, co ti dává někdo cizí.“

„Ty nejsi cizí. Ty jsi Čumáček.“

Vypráví mi o školce. O nějakém klukovi, který ho tluče. Tváří se u toho vážně. Ach, kamarádíčku, tyhle drobné starosti ti teď připadají obrovské.

„Ale já jsem voják,“ říká, „jako táta. Já se nevzdám. Já budu bojovat.“

Pak zmlkne. Žvýká čokoládu. Kousek mi nabídne, ale já odmítnu.

„Stýská se ti po tátovi?“ zeptám se.

Přikývne. „Ale teď máme Dadana a máma je veselá.“

„Kdo je Dadan?“ Vyschne mi v krku.

„Dadan,“ opakuje chlapec. „Můj další táta.“

„Tvůj další táta,“ řeknu a opřu si hlavu o chladné železo.

„Je na mě moc hodnej,“ dodává chlapec. „Jo, moc hodnej.“

Mluví tím sladkým hláskem a já se snažím odolat jedu ve své hlavě.

S lomozem přijede výtah. Dveře se otevřou, z kabiny vyšlehne jasné světlo. Dadan, vysoký a s pohlednou tváří, vyjde ven a nese síťovku s potravinami: brambory, jogurt, jarní cibulka, bílý chleba. Podívá se na mě a zmateně pokývne.

Pak se vynoří Vera. Jasný pihovatý obličej, pevné šťavnaté rty.

„Bože můj,“ pronese. Staré znaménko nad jejím rtem zčervená a ona se mi pověsí na krk.

Ztratím kontrolu, zemi pod nohama. Začíná mi připadat, že všechno skončilo. Našla si někoho jiného, kdo se o ni postará, vybudovala si nový život, v němž pro mě není místo. Za okamžik se zdvořile usměju a následuju je k nim domů, sním večeři, kterou mi podají – musaku s taratorem. Poslechnu si, jak Vladislav zpívá písničky a recituje básničky. Pak, zatímco ho bude Vera ukládat k spánku, si pohovořím s Dadanem – nebo spíš on se mnou: o tom, jak moc ji miluje, o jejich plánech – a já budu poslouchat a souhlasit. Nakonec půjde spát i on a pod tlumeným kuchyňským světlem se s Verou ponoříme hluboko do noci. Ona dopije víno, o které se s ní Dadan dělil u večeře, ona položí ruku na tu mou. „Můj milý Čumáčku,“ řekne, nebo něco v tom smyslu. Ale ani pak nenajdu odvahu promluvit. Zlomený vstanu brzy po probdělé noci a opět zbaběle vyklouznu ven a odjedu stopem domů.

„Můj milý Čumáčku,“ říká teď Vera a opravdu mne vede dovnitř do bytu, „vypadáš zmlácený cestou.“ Zmlácený, přesně tohle slovo použije. A pak mě to zasáhne, jako když motyka trefí hada přímo do lebky. Tohle je poslední oko řetězu, které se právě rozpadlo. Vera a Dadan mě vypustí na svobodu. Právě s nimi mizí poslední spojení s minulostí.

Kdo poutá člověka k zemi či k vodě, přemýšlím, když ne on sám?

„Ještě nikdy mi nebylo líp,“ odpovím a myslím to vážně. Sleduju ji, jak mě vede tmavou chodbou. Nejsem řeka, ale taky nejsem uplácaný z hlíny.

 

Z anglického originálu East of the West (Farrar, Straus and Giroux, New York 2011, s. 25–51) přeložila Silvie Mitlenerová.