Málokdo se věnoval fenoménu „českého pohanství“ tak důkladně jako kritik a novinář Záviš Kalandra. Ve své provokativní monografii se vymezoval především vůči Josefu Pekařovi. Své odvážné teorie o „českém dávnověku“ přitom postuloval na základě interdisciplinárního přístupu, ale i značně rozsáhlého etnografického materiálu.
Když byl nonkonformní levicový surrealistický teoretik a publicista Záviš Kalandra v roce 1950 popraven v procesu se skupinou Milady Horákové (kterou osobně neznal a do níž byl coby „trockista“ zařazen v rámci konstrukce případu), jeho jméno mělo být vymazáno z kulturní paměti. V reformním období šedesátých let se zájem o Kalandrovo dílo znovu probudil, stejně jako se do centra pozornosti opět dostávají avantgardní proudy. Kalandra je reprezentantem levicového myšlení (například s Egonem Bondym nebo Robertem Kalivodou), které ve svém radikalismu většinou stálo mimo osy politických stran a mocenského establishmentu. Rozsah jeho zájmů byl přitom vpravdě renesanční: zabýval se avantgardními směry, předsokratovskou filosofií, zleva polemizoval s Masarykovou koncepcí českých dějin. Jeho texty o „českém pohanství“ tak tvoří pouhý výsek celého díla. Přesto jde o rozsáhlou práci, která se v době vzniku výrazně vymykala všem dosavadním historiografickým schématům.
Kalandra versus Pekař
Své neortodoxní pojetí „slovanského dávnověku“ koncipoval Kalandra již na konci třicátých let, kdy články zveřejňoval na stránkách Dějin a přítomnosti. V období protektorátu byl však uvězněn v Sachsenhausenu a jeho rukopis byl rozmetán. Dvoudílná publikace České pohanství tak vychází až v roce 1947, v odlišném kontextu období třetí republiky. V časech vzniku původního textu měla být monografie hozenou rukavicí stávajícímu akademickému dějepisectví, personifikovanému především Josefem Pekařem. Ten byl pro Kalandru vhodným terčem také jako reprezentant konzervativní pravice, který měl blízko k národnědemokratické straně. První díl monografie (Nejstarší prameny) je tedy především spisem polemickým.
Samotný Pekař byl jedním z intelektuálů, kteří se podíleli na pádu rukopisného mýtu coby „zlatého telete“ časů národního obrození. Posléze se však v historické obci rozpoutal spor o pravost Kristiánovy legendy, zachycující rané období přemyslovských Čech a Velké Moravy. Od časů kritického osvícenského dějepisectví (reprezentovaného Dobnerem a Dobrovským) byla považována za padělek z období vrcholného středověku. Pekař ji však znovu označil za výkvět raného českého písemnictví 10. století. Právě polemice s „mýtem o Kristiánovi“ (který měl být stejnou mystifikací jako rukopisné padělky) věnuje Kalandra první část své monografie.
Legenda podle něj vznikla ve 14. století kompilací mladších předloh a podobně jako Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský obsahovala značné anachronismy, jakým byl třeba autorův popis rozvinutého peněžního hospodářství v raném středověku. Především ale vycházela podle Kalandry z aristotelovsko-tomistické koncepce, která byla přijata až v pozdější době konsolidované církevní moci. V legendě se objevilo pojetí přírodního stavu všech lidí jako období bratrovražedné anarchie, která je usměrněna až vznikem státu s jeho mocenskou hierarchií. Tento obraz světa však podle Kalandry odpovídá až myšlení falzátorovy doby, tedy konce 14. století. Hned po vydání Kalandrovy knihy však tyto argumenty vyvracel filolog Jaroslav Ludvíkovský a později kupříkladu historik Dušan Třeštík. Dohady kolem pravosti Kristiánova rukopisu však přetrvávají dodnes, jakkoli se ve školních učebnicích tento text vykládá jednoznačně jako raně středověký pramen. Boření „kristiánovského mýtu“ však Kalandrovi sloužilo jako můstek k ještě odvážnějším tezím. Pokud nebyla Kristiánova legenda předlohou Kosmovy kroniky, čerpal Kosmas své texty o nejstarších dějinách z reliktů christianizované slovanské mytologie.
Knížecí božstva
V druhé části publikace (Osudy bohů) dokázal Kalandra svůj historický výzkum zásadně obohatit poznatky jiných společenských věd, především antropologie a sociologie náboženství. Inspirací mu byly především evolucionistické práce folkloristy Wilhelma Mannhardta a také Zlatá ratolest (1890, česky 1977) Jamese George Frazera. Právě ten viděl v náboženství stadium překonávající předcházející epochy užívání magie, která předpokládala představu o vzájemném ovlivňování lidského a přírodního světa, často prostřednictvím rituálů. Ačkoli v náboženské fázi dochází podle něj k uvědomění lidské bezmoci tváří v tvář světu a vytvoření teistických představ, v zemědělských kulturách spolu obě kulturní stadia dokážou koexistovat. V tomto duchu také vykládal uctívání tzv. vegetačních božstev ve starověkých kulturách, které byly spojené s cyklickým chápáním ročních období.
Provokativním způsobem aplikoval Kalandra Frazerovu teorii na mytické období „českého dávnověku“, zachycené Kosmou jako „vyprávění bájných starců“. Klíčovým pojmem se pro něj stala tzv. euhemerizace (podle řeckého učence Euhemera), která znamenala personifikaci slovanského panteonu do historických postav, především pak příslušníků vládnoucího rodu. Z této perspektivy tak Kalandra vykládá nejen nejstarší pověsti, ale i příběhy křesťanských světců Ludmily a Václava. Postava knížete Kroka je tak mytologickou postavou, obdobnou římskému Saturnovi, představující mytického vladaře „zlatého věku“. Jeho dcery Kazi, Teta a Libuše představují pohanské víly, které mají svoji obdobu i v křesťanských světicích. Sňatek Přemysla s Libuší byl pro něj obrazem obřadu zajišťujícího plodnost země. Příběh o dívčí válce upomínal na ženské jarní slavnosti a podobně kultické kořeny ležely i v jádru mýtu o lucké válce.
Subverzivně působilo Kalandrovo dílo především v jeho chápání kněžny Ludmily a jejího vnuka Václava, jehož mileniální oslavy dokázaly v meziválečné republice načas sjednotit i protilehlé politické tábory. Příběh o zavraždění Ludmily snachou Drahomírou neměl podle něho historické jádro, nýbrž byl paralelou řeckého mýtu o Déméter a Persefoné, který souvisel se střídáním ročních období. Stejně tak se pokusil „odhemerizovat“ život sv. Václava a odhalit za historickými událostmi mytologické jádro. Ve václavských legendách je podle něj zachycen příběh pohanského boha, jehož vražda vlastním bratrem Boleslavem upomíná na mytický zločin Kaina, Romula nebo Sutecha.
Záviš Kalandra redivivus
Kalandra svou provokativní monografií vyvolával různorodé reakce. Nadšeného přijetí se jí dostalo ze strany jeho přátel Karla Teigeho a Václava Kaplického, mezi historiky vyvolávala spíše polemické reakce. Kalandra byl však oceňován za metodologický přínos historické vědě díky ohromnému množství shromážděného etnografického materiálu. Lze říci, že jeho „pohanské“ dílo nemělo přímé následovníky, představovalo však silnou inspiraci pro další generace humanitních intelektuálů.
V šedesátých letech, v době vzbuzeného zájmu o Kalandrův odkaz pak na některé motivy jeho práce navázal sociolog, etnolog a muzikolog Vladimír Karbusický. Ve svých pracích se vymezoval především vůči koncepcím Zdeňka Nejedlého, který považoval nejstarší pověsti za výplod autochtonní lidové tradice. Proti onomu „národoveckému“ pojetí zdůrazňoval komparatistickou metodu a hledal analogie mezi Kosmovými mýty a příběhy evropské literatury. Historik Dušan Třeštík se zase nechal obohatit koncepty religionisty Georgese Dumézila a pustil se na srovnávací pole indoevropských mýtů při interpretaci nejstarších dějin.
Ačkoli se tedy Kalandra ve většině soudů zřejmě spíše mýlil (například lze doložit Václavovu i Ludmilinu historicitu), jeho dílo pomohlo otevřít českou historiografii širšímu přesahu k jiným společenským vědám a v mnoha směrech ji vyvádělo ze zajetí provincialismu. Kalandrovy texty však mají sílu i díky jeho vynikajícím stylistickým dovednostem, úsilí o argumentační přesvědčivost, hloubce a zaujetí osobního vhledu i díky snaze narušovat ustálené obrazy světa, která se táhla jeho celým životem.
Autor je historik.