Sirény dálek

Román Chmurdálie (2010, česky 2020) polské autorky Joanny Bator byl nominován na cenu Magnesia Litera 2020 za nejlepší překlad (zhostila se jej Michala Benešová). Už v roce 2015 získala v této kategorii ocenění její kniha Pískový vrch (2009, přeložila Iveta Mikešová), na niž novější dílo volně navazuje. Český titul románu sice neodráží konotace původního Chmurdalia („chmura“ znamená „mrak“), z textu je však zřejmé, že jde o vysněnou krajinu, kterou hlavní hrdinka Dominika hledá. Kolem ní se v kruzích soustřeďují příběhy dalších postav, proplétají se a zrcadlí.

Prostředkem, jímž Bator udržuje návaznost a koherenci příběhu, je nejen rytmus, jejž i český překlad obdivuhodně udržuje, ale také nenásilné přesouvání perspektivy: postavy si plynule předávají štafetu v tom, kdo zrovna stojí v centru vyprávění a čí osud sledujeme. Čtenář tak nemá pocit, že by předchozí osobu a její témata opouštěl, ale naopak jako by ona sama dobrovolně přenechávala slovo někomu jinému. Současně se variuje způsob, jímž se postavy modelují – někdy o sobě Dominice samy vyprávějí, jindy je sledujeme při jejich konání, nebo naopak na ně další lidé vzpomínají či o nich čtou. Tímto způsobem se vytváří prostupnost mezi různými světy, které ve Chmurdálii figurují, ať už je to předválečné městečko Kamieńsk, v němž je rozšířena víra v bludičky a kouzla, soudobá řecká diaspora v Londýně, šedivý Valbřich devadesátých let nebo pokrytecký americký Jih.

Panna Marie s dcerou

Chmurdálii můžeme bez jakýchkoli pochybností označit za „ženský román“ – už jen proto, že všechny hlavní postavy jsou ženy. Pokud se v příběhu objeví významnější mužská figura, je to homosexuál (cukrář Ivo, zpěvák Jeremiáš). Muži jsou jinak zapomenutí, mrtví, nepřítomní (neznámí otcové), slabí (doktor Lepki, Felix Meisels) či nepodstatní (Dominičiny náhodné známosti). Ženy do sebe mužský element zapracovávají a mužům se připodobňují – ať už skrze samostatnost nebo krátké vlasy –, jako by se bez nich v životě obešly. V tomto kontextu je zcela přirozené, že Dominičin překvapivě nalezený partner Řek Dimitri není nijak blíže popsán – jeho hodnota spočívá v tom, že byl Dominice blízký už v dětství, než je život rozloučil. Kromě toho už se nijak neprojevuje, v příběhu pronese jen pár slov a zápletku nikam neposouvá: jako by jeho osoba sloužila pouze k zaplnění prázdného místa vedle protagonistky.

Když v závěru knihy Jaďa narazí v Čenstochové na opomíjenou sochu madony a v děťátku v jejím náručí rozpozná místo ikonického Ježíška holčičku, jde o scénu, která symbolizuje ženskou energii románu. Nestačí však, že hrdinky jsou ženy – Sára je Afroameričanka, Malgoša lesba, Eulálie Židovka, Gražynka „nejkrásnější žena, jakou kdy viděli“, Růžena a Anděla staré panny. I proto se v knize objevují repetitivní scény, kdy jsou tyto postavy, představující minority v mnoha podobách, vystaveny kolektivní nesnášenlivosti. Bator v tragikomických pasážích evokuje šuškandu, drby, nadřazený výsměch i takzvané dobře míněné rady: „Radí dceři, aby chodila na taneční večery organizované kostelem; běž, holčičko, jdi mezi lidi, třeba tam potkáš někoho solidního, místo aby ses tahala s cikány.“ „Vaří tam hygienicky? vyptává se dcery telefonující zpoza oceánu; dávej pozor, jestli to nejsou čuňčoši, a kdyby jo, tak nic nejez, vyplivni to do ubrousku a šup s tím pod stůl, to je nejlepší.“

Zacelit a zacyklit

Jinakost se neustále nachází pod kritickým dohledem. Strach z cizího nevyvolává jen barva kůže, homosexuální orientace nebo výstřední chování, ale jakákoli „potřeštěnost“ – pod tento výraz se skryje téměř cokoli, od tancem projevované radosti přes nomádský život či talent na matematiku až po šťastně bezdětný život. V tom má Chmurdálie funkci motivační příručky – pomocí barvitého vyprávění chce ukázat sílu a výjimečnost odstrkovaných a nabídnout čtenáři potenciální vzory a hrdinky, s nimiž se může ztotožnit. V knize totiž chybějí záporné figury. Všichni jsou (až nesnesitelně) sympatičtí, každý svým způsobem nachází cestu životem a více či méně dosahuje vyrovnanosti. Žádná z postav není stavěna do morálně ambivalentní situace, nečiní jakékoli chybné rozhodnutí, s jehož následky by se musela vyrovnávat. I proto je Chmurdálie prosté oddychové čtení – nenutí čtenáře o hrdinech a jejich osudech přemýšlet, protože je brzy jasné, že všechno dobře dopadne, vztahy se urovnají, zranění zahojí a dušičky upokojí. Jedinou neznámou je, jak k tomu dojde.

Přestože je jedním z hlavních témat knihy život na cestě, postavy jsou vyprávěním násilně tlačeny k sobě. Místo aby autorka nechala vyznívat paralely mezi jednotlivými osudy v různých historických dobách a situacích, uměle osoby propojuje setkáními a příbuzenstvím. V New Yorku polský Žid Icek Kac zasáhne do života nejen Sářině babičce La­-Teeshe, ale i Eulálii Barronové, s níž se následně setkává i Dominika, kterou zase zachránila Gražynka, a právě tu Icek od války hledá. Projevuje se v tom úporná touha vše zacelit a zacyklit. Je třeba Napoleonův nočník vrátit do správných rukou, Sáru dohnat do Malgošiny náruče, Jaďu sblížit s jejími nevlastními sourozenci, Černá Venuše se musí setkat s Napoleonem. Na posledních stránkách románu je nutno všechny postavy dotlačit na jeden idylický ostrov. A pokud se náhodou v této finální scéně nemohou ze své podstaty vyskytovat, je nevyhnutelné je alespoň zmínit. Takový postup připomíná televizní show, ve které se nakonec sejdou na pódiu všichni účinkující při závěrečné písni.

Polské nomádství

Joanna Bator se v zájmu „čtenářské přístupnosti“ uchyluje k polopatickému dovysvětlování, takže pokud mezi místy, postavami, epizodami či motivy vyvstanou podobnosti, může si být čtenář jist, že na ně bude explicitně upozorněn, aby náhodu nepřehlédl nějaká „důmysl­ná“ pojítka, která autorka do příběhu zabudovala. Motiv Sirén a Napoleona se objevuje tak často, jak je to jen možné, aby čtenář nebyl na pochybách, že se tyto mytické figury zpřítomňují v různých časech na různých koncích světa, a jednotlivé osudy spolu tedy souvisejí. Z příliš zjevně opakovaných motivů se tak stávají otravné signály pro nepozorného čtenáře, místo aby skutečně nesly význam.

Chmurdálie zvláštním způsobem prozrazuje otisk Běgunů (2007, česky 2008) Olgy Tokar­czuk do polské literatury. Následuje je v tématu nomádství, v užívání časových přeskoků, ale i v práci s „artefakty“. Jestliže exotický a panoptikální prvek představoval u polské nobelistky černošský dvořan na dvoře Josefa II. Angel Soliman, zde je to „hotentotská Venuše“ Saartjie, která sice po smrti není vystavena vycpaná jako Soliman, ale části jejího těla jsou naloženy do formaldehydu jako kuriozity. Můžeme to považovat za literární nápodobu, ale stejně tak by se dalo říct, že tato shoda odráží životní pocit, jenž v Polsku sílil po roce 2000 (prožitek otevřeného světa, pro leckoho příliš svobodného a heterogenního; jinakost vnímaná jako exotika; ztracenost v přívalu netušených možností; prociťování všeho nedokonalého jako jedinečného). Je pak pochopitelné, že se tento prožitek projevil i v literárně analogických motivech, tématech nebo vyprávěcích postupech.

Autorka je komparatistka.