Slované

Nevím, co dneska znamená být Slovan. Fakt nevím. Pátrám, pátrám – a odpověď je čím dál vzdálenější, i když po ní pátrám, co pamatuju.

Nejsem si jistý, jestli vím aspoň to, co to znamenalo dřív.

No co: ukážu aspoň cesty, po kterých jsem ve svém pátrání chodil. Ale nejsou to cesty obvyklé, protože jsem nezačínal od pohanských družin uctívajících Peruna nebo Svantovíta – říkal jsem si, že pokud na tom slovanství něco doopravdy je, měly by mě k tomu tyhle cesty dovést, a to spíš na konci pátrání než na jeho začátku.

Nechtěl jsem začínat ani slovanským kýčem, jako jsou dřevěné chalupy, dřevěné ploty, slaměné střechy, sedláci ve lněných košilích, protože ani na tom jsem nenašel nic originálního: takhle prostě vypadají venkovské periferie v mírném podnebí, ať už slovanské nebo jiné. Leda bychom k tomu přidali jako distinktivní prvek věčný stereotypní bordel, který nad tím vším dlí asi jako Putin nad Lukašenkem. Nebo, řekněme, stejně stereotypní slovanské kníry. Vždyť se ani neví, jestli tyhlety kníry byly charakteristické třebas pro takového Lecha, Čecha nebo Rusa. Ani jestli byl bordel se slovanstvím neodlučně spjatý odjakživa. Ani jestli si ho všichni Slované spojují se sebou samými.

Ještě ke všemu se Slované objevili na evropském historickém bojišti dost pozdě, přičemž pravděpodobně přišli z té největší prdele světa, tedy z Polesí. Jejich kultura se navíc vždycky ukázala jako méně rafinovaná než kultura, která na místech, kam došli, byla původně. Aspoň na Západě.

Později – to je jiná písnička. Dnes se Slované táhnou od Dalmácie přes střední Evropu nasycenou německým vlivem až po střední Asii a Sibiř. Co je pro všechny tyto regiony charakteristické? Co spojuje Chorvata z Hvaru s Rusem žijícím někde u Orlu kromě toho, že ty samé věci vyslovují podobným způsobem? Co spojuje slovinského „slovanskojazyčného Rakušana“ s podleským zemědělcem z polsko­-běloruského pohraničí?

Možná jsem ale zašel příliš daleko. Třeba je chorvatské slovanství – zpochybňované ostatně samotnými Chorvaty – přece jen výjimečné, protože na něj příliš silně zapůsobily středomořské vlivy. Ta kamenná města a osady, krajina s ostrovními útesy trčícími z moře a pornokrása, až to bolí… Jeden můj chorvatský známý se kdysi podíval na alegorické vyobrazení Srbska – čili na pole, zlaté klasy, bosou dívčinu v haleně a blonďaté junáky v bílých lněných kalhotách – a zeptal se: „Co to má kurva bejt, Ukrajina?“ No prosím. Podobným způsobem by se dali namalovat taky Slováci, akorát by se musely přidat hory. Nebo Moravani. Nebo Poláci. Nebo koneckonců Ukrajinci. Bělorusové. Rusové. Ale určitě i neslovanští Litevci. A obávám se, že i románští Rumuni, kdyby se jim přihodily vysoké pastýřské čapky. Nebo taky Germáni, než se rozvinuli natolik, že nejenže dobyli Řím, ale navíc rozšířili jeho civilizaci dál poté, co se celý středověk snažili postavit na vlastní nohy.

Selskost. Agrární idyla. Ruritánie. Ale Ruritánie je koneckonců jenom představa periferie Západu. Místo, kde Čechy přecházejí v Moravu a germanoidní městská civilizace v pole, louky a vůbec celou tu „kurva, Ukrajinu“.

Čert ví, jestli celé to slovanství nakonec není jenom lokální tabula rasa, do které se vepisují vyspělejší civilizace. Jasně, vím, jak to zní: Zrada! Ale hovno. Prostě přemýšlím nahlas, historické procesy jsou tu vedlejší. Protože kam bych se měl vrátit, abych našel něco jako „společnou kulturu Slovanů“, pokud něco takového neexistovalo už ani těsně po stěhování národů? Jistěže se můžu vracet až k Svantovítovi, legendě o Vinetě (která byla v podstatě skandinávská) a tak dále, ale co z toho všeho zbylo?

Zajímavější je, že tohle všechno působilo většinou jedním směrem: to spíš Slované přijímali jinou formu, než že by ji komukoli vtiskovali. V zásadě teprve Rusko utvořilo půl Eurasie k obrazu svému, od NDR po Tádžikistán, a nepřímo taky Koreu a Mongolsko. Rusko napřed carské, později sovětské. Copak je ale ruskost slovanstvím?

Západ jednoduše přijal současný stereotyp Slovana, když se holt nenašlo nic lepšího. Obrácená písmena předstírající cyrilici, hvězdy na budovách a kníráči v podkasaných kalhotách tančící kozáčka, kožešinové čapky, zdravstvuj tavarišč, cheeki breeki a slovanský podřep. A polonahý Putin na medvědovi.

No, ale co když já, jako – řekněme – Polák, s tím vším necítím žádnou zvláštní spjatost? Nebo vlastně vůbec žádnou?

Protože co zůstane, jestli se budeme chtít vrátit k „našemu“, „slovanskému“? Co zbude, pokud se odřízneme od Západu nebo od Východu, abychom měli „originální“ formu? Ani Dugin by z toho nevyšel se svou „zemí a mořem“ nebo s nějakou děsivou pravoslavnou masovou fabrikou na kolektivismus, protože ani pravoslaví není „originální“. A kolektivismus je jednoduše skupinový reflex z nejnižšího patra Maslowovy pyramidy: přežití vždycky předcházelo seberealizaci.

Takže co?

Nepopsaný list. Základní kultura z poleské prdele světa, kde až do 20. století lidi žili jako za krále Ječmínka?

Že by Slované byli jako brambory, které je potřeba teprve zalít omáčkou, osolit a přidat k nim nějaké maso nebo veganský masoid?

Nebo jsem vedle jak ta jedle?

Ale přece jen. Kdysi jsem v knížce Přijde Mordor a sežere nás nacpal hlavnímu hrdinovi do pusy dost smutné konstatování, že „slovanství dneska znamená totéž co aztéctví“; je to v zásadě mrtvá kultura, která byla podrobena jinou. Kultura, která už neplodí.

Vážně?

Nevím. Pátrám dál.

Z polštiny přeložil Michael Alexa.

Letní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 14–15/2021. Připravil Michal Špína, ilustroval Alexey Klyuykov, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.