Tančící medvědi

IV.

Historie

1.

„Něco vám povím, ale je to tajemství,“ říká mi Marijka, žena Dimitra Stanieva, a zadívá se mi do očí, jako by z nich chtěla vyčíst, zda umím tajemství udržet, anebo jestli ho budu taky roztrubovat na všechny strany. Marijka chvíli přemýšlí, měří si mě pohledem, jako by chtěla uhádnout, zda jsem přítel, nebo ne. Konečně promluví: „Komunisti chtěli po válce drezuru medvědů zakázat. A podařilo by se jim to, stejně jako v jiných zemích. Jenže to nemohli udělat z jednoho důvodu. Můj tchán měl takové telefonní číslo, že mohl měnit rozhodnutí samotné centrály komunistické strany v Sofii.“

Nevěřím. Marijka si toho musela všimnout, protože se zeptá:

„Chcete vědět, odkud to číslo měl?“

A vypráví příběh svého tchána.

Příběh začíná v době druhé světové války. Soudruh Penčo Kubadinski, pohledný brunet krátce po dvacítce, který díky ročnímu pobytu u partyzánů zmužněl a zvážněl, se musí ukrývat.

Bulharsko v době druhé světové války úzce spolupracovalo s Hitlerem. Jeho vojáci se účastnili invaze třetí říše do Řecka a Jugoslávie. Posílali je, aby po celém Balkánu hlídali pořádek a potírali místní odboj. Nebyl to problém, protože v samotném Bulharsku bylo odbojové hnutí slabé, roztříštěné a dlouhou dobu nepředstavovalo pro vládní vojska žádné výraznější ohrožení.

Byly ovšem i výjimky. Jednou z nich byl Kubadinského oddíl „Avgust Popov“, který se skládal především z předválečných komunistů a od roku 1942 systematicky nahlodával bulharské vojsko v lesnaté krajině kolem Šumenu a Razgradu.

Na jaře roku 1943 bylo bulharské odbojové hnutí sice stále slabé, přesto ale začalo být natolik dotěrné, že to přimělo vládu v Sofii k zahájení ofenzivy. Vojáci jezdili po vesnicích, hledali partyzány a pronásledovali lidi, kteří jim napomáhali. Smyčka kolem krku Kubadinského a jeho soudruhů se začínala pomalu stahovat.

Naštěstí znal soudruh Penčo ještě z doby před válkou několik Cikánů; bydleli pár vesnic od jeho rodného městečka Loznica. Poprosil je o pomoc.

Cikáni neodmítli.

Tak začal jeden z nejzajímavějších příběhů bulharského odboje. Cikáni, které Kubadinski znal, provozovali medvědářství. Stát sice předvádění medvědů v době války zakázal, nikdo ale neměl čas, aby dodržování zákazu vymáhal. Medvědáři chodili stejně jako dřív od vesnice k vesnici a odměnou za vystoupení dostávali od lidí vajíčka, mléko, někdy i trochu masa.

Penčo Kubadinski se k nim přidal. Zda strávil s medvědáři několik dní, nebo snad několik měsíců, to už dnes nikdo neví. Z těch dob zůstalo už jen pár legend.

Například že tábor, v němž soudruh Penčo pobýval, jednoho dne obklíčili vojáci. Cikáni rychle převlékli soudruha za ženu – oblékli mu dlouhé květované šaty a barevný šátek – a vyvedli ho tak z pasti.

Nebo že se soudruh naučil vodit medvědy a oni byli nebývale poslušní, jako by vycítili, že mají co do činění s člověkem neobyčejného charakteru.

Anebo že se soudruh osobně pokoušel zápasit s medvědem a že se mu to docela dobře dařilo.

Nejbližším přítelem soudruha Kubadinského se stal Stanko Staniev, tchán Marijky a otec Dimitra a Penča. Téhož Dimitra, který jako poslední odevzdal své medvědy Čtyřem tlapám, a téhož Penča, který vzal z lesa divokou medvědici a dokázal ji vycvičit k tanci.

Prý se skamarádili natolik, že Penčo dostal své jméno právě na počest soudruha Kubadinského.

„Tchán mu zachránil život. Bulharští vojáci by ho na místě zastřelili,“ říká Marijka. „Nikdy na to nezapomněl. A když chtěli komunisti zakázat medvědářství, stál Penčo na naší straně. Jezdil k nám domů, pil s námi rakiji. Tchán mohl zavolat Kubadinskému v jakékoli záležitosti. Jestli mu telefonoval? Nemusel. Všichni věděli, že může zavolat, a to stačilo.“

 

2.

Po válce vykročilo Bulharsko rozhodným krokem cestou komunismu a soudruh Penčo na této cestě hrál stále významnější roli. Ve struktuře komunistické moci dojde na samotný vrchol – bude jedním z nejbližších spolupracovníků diktátora Todora Živkova.

Kariéra toho druhého je splněný american dream, jen v socialistické verzi: od nuzného pasáčka k prvnímu tajemníkovi strany. Živkov pocházel z chudé pastýřské rodiny z městečka Pravec. Jako sedmnáctiletý se zapsal do svazu komunistické mládeže. Za války bojuje podobně jako Kubadinski v protifašistickém partyzánském odboji, jen se pohybuje v okolí Sofie.

Hned po válce se mladý partyzán stává šéfem milice v bulharském hlavním městě a současně stoupá na žebříčku komunistické strany stále výš. Prosazuje ho samotný Vălko Červenkov, první tajemník bulharské komunistické strany, kovaný stalinista, který řídí Bulharsko pevnou rukou, podle sovětského vzoru. Živkov si je vědom, že pokud chce vystoupat vysoko, musí se držet co nejblíž Červenkovovi. Pomýšlí na nejvyšší posty.

Šance na jejich obsazení se objevuje nečekaně rychle, po Stalinově smrti v roce 1953. Červenkov tehdy ztrácí vliv. Aby se zachránil před naprostým pádem, navrhuje dva­ačtyřicetiletého chráněnce jako svého nástupce v křesle prvního tajemníka. Sám by si rád zachoval premiérské křeslo.

Živkov tou dobou není mezi soudruhy příliš znám, takže všichni považují Červenkovovo rozhodnutí za geniální: nový první tajemník bude loutkou toho stávajícího. Červenkov bude všechno řídit ze zákulisí.

Soudruzi však Živkova podcenili; už pěkných pár let usiluje o upevnění své pozice ve straně a formuje skupinu lidí, která pro něj bude pracovat.

V této skupině je Penčo Kubadinski.

Hned v roce 1956, na vlně oblevy po slavném Chruščovově projevu, v němž poprvé otevřeně řekl, co byl stalinismus zač, odebere Živkov Červenkovovi zbytek moci, kterou ještě měl. Tempo, v jakém je do té doby všemocný premiér svržen člověkem, který mu vděčil za všechno, je impozantní. Od té doby vede Živkov Bulharsko bez přerušení až do roku 1989. „Nejdéle ze všech tajemníků v téhle části světa,“ zdůrazňuje Ilja Hristov, historik ze Sofie.

Po celou tu dobu je Kubadinski na jeho straně. I tehdy, když se v šedesátých a sedmdesátých letech vojsko několikrát pokusí o státní převrat. I tehdy, když si Živkov objednává vraždy svých politických protivníků. I tehdy, když posílá příslušníky opozice do tábora v Belene, vytvořeného po vzoru sovětských gulagů. I tehdy, když žádá Chruščova, aby začlenil Bulharsko do Svazu sovětských socialistických republik jako jeho další republiku (Chruščov to odmítl).

„Kubadinski je velice nejednoznačná postava,“ říká Ilja Hristov. „Na jedné straně by jistě ani on neměl nic proti přičlenění naší země k SSSR. Spolu se Živkovem velice intenzivně usilovali například o to, aby vojska Varšavské smlouvy vpadla do Československa. O Turcích, kterých máme v Bulharsku přes milion a které komunisté pronásledovali, mluvil urážlivě. Na druhou stranu to byl skutečně člověk z lidu, opravdu komunismu věřil, nebyl falešný a cynický jako mnoho jiných aparátčíků. Protože opravdu nevím, zda věřil v komunismus takový Živkov. Myslím, že spíš věřil sám v sebe. A že jediné, na čem mu záleželo, byla kariéra a židle.“

Spojovala je partyzánská minulost a nevymáchaná huba.

„Někteří tvrdí, že se naše vláda otřásá. Beraní koule se taky třesou a nespadnou!“ řekl prý Živkov během otevření jedné továrny.

„Naše ženy si v dopisech komunistické straně stěžovaly, že mají příliš mnoho práce. Kdyby tomu tak skutečně bylo, neměly by podle mě kdy psát dopisy,“ prohlásil Kubadinski u příležitosti… Dne žen.

„Živkov vládl tak dlouho díky tomu, že v Moskvě dokázal najít společnou řeč s každým, kdo byl právě u moci,“ říká Ilja Hristov. „Neskutečně absurdní bylo, když se v SSSR dostal k moci Michail Gorbačov a Živkov začal ze dne na den hlásat potřebu… perestrojky, glasnosti a demokratizace! Jsem přesvědčený, že kdyby komunismus nepadl, vlezl by Živkov do zadku i Gorbačovovi a vládl by dál.“

Změny v komunistickém bloku však postupovaly mnohem dál. V červnu 1989 proběhly v Polsku první svobodné volby. O několik měsíců později strhli Němci Berlínskou zeď a Rumuni zastřelili Nicolae Ceaușesca a jeho ženu. Přestože to v celém regionu vřelo, jedinými lidmi, kteří v Bulharsku otevřeně protestovali, byli komunisty pronásledovaní Turci. Teprve začátkem listopadu zorganizovala čerstvě povolaná bulharská sekce Helsinského výboru v Sofii první legální manifestaci. A i když se jí zúčastnilo sotva osm tisíc lidí, znamenalo to, že dny komunistického Bulharska už jsou sečteny.

„Komunismus v Bulharsku padl do velké míry díky Kubadinskému,“ říká Ilja Hristov. „Jeho hlas převážil, když reformátoři pod vedením Petara Mladenova v roce 1989 požádali o odstavení Živkova od vlády. Když došlo na nejdůležitější hlasování, Penčo hlasoval proti Živkovovi. A tím i proti své vlastní biografii.“

Beraní koule spadly 10. listopadu 1989. Oficiálně z důvodu Živkovova „pokročilého věku a pracovního přetížení“.

„V roce 1990 u nás proběhl kulatý stůl vládní moci s opozičními stranami a hned po něm nastaly demokratické změny,“ říká historik Hristov. Kubadinského si Bulhaři pamatují kvůli dvěma věcem. Za prvé byl velkým milovníkem lovu a čestným předsedou všech možných loveckých organizací. Za druhé měl první a po mnoho let jediný terénní vůz v Bulharsku, byla to toyota.

 

3.

Válečné zkušenosti Kubadinského byly inspirací pro tvůrce filmu Na každém kilometru, největšího bulharského seriálu všech dob, proslulého asi jako polští Čtyři z tanku a pes. V jednom z dílů padne hlavní hrdina, který je taky partyzánem a komunistou, do léčky bulharských vojáků. Od medvědářů dostane moták, že se blíží pomoc. Krásná Cikánka odvede pozornost vojáků tancem, zatímco její kolega v té chvíli mluví s vězněným komunistou.

„Medvědáři pravděpodobně pomáhali bulharskému odboji v mnoha dalších situacích,“ vypráví novinář Krasimir Krumov. „Pronášeli hlášení, informovali o pohybech vojska. Stejně to fungovalo i během války o vysvobození z turecké nadvlády.“ Klíčové byly písně medvědářů, příběhy o mnoha slokách, tak zajímavé, že nikdo nedokázal odejít, dokud si je neposlechl až do konce. Fungovaly jako televizní seriál: nutně potřebuješ vědět, jak to bude dál. Písně měly často patriotický ráz, vyprávěly o šarvátkách bulharských povstalců, o jejich černookých láskách a o zlých Turcích.

Gijorgij Mirčev, medvědář z Drjanovce, nám vyprávěl obsah jedné písně, kterou zpíval on sám a před ním už jeho otec a děd.

Rodina mladého, pohledného a bohatého mládence pozve na jeho svatbu honoraci z celého okolí. Pozvou kněze i starostu, pozvou skoro každého, kdo bydlí poblíž, ale nešťastně zapomenou na Turka, kterého všichni sousedé znají jako škodolibého člověka.

Svatba se skvěle vydaří, všichni vypijí ohromné množství rakije a jsou okouzleni půvabem mladé nevěsty a bohatstvím jejího muže. Jako stín však leží rodině na srdci výčitka, že nepozvali Turka. Na jednu stranu je to okupant a známý potměšilec. Zároveň je to ale soused a podle tradice náleží sousedovi úcta, ať je jakýkoli.

Rodina dlouho přemýšlí, jak se má v téhle situaci zachovat. Nakonec k němu zajede novomanžel spolu se svými bratry a nabízejí Turkovi různé pochoutky.

Nabízejí mu chalvu – Turek nechce.

Přemlouvají ho, aby si vzal cukroví – Turek opět nechce.

Přivezou koláče – Turek se znechuceně odvrací.

Rodina mladého pána poté několik dní debatuje, jak ze situace vybruslit. Nakonec opět přijedou k Turkovi a nabízejí mu, že zvlášť pro něj zorganizují ještě jednu slavnost, na níž bude čestným hostem a bude sedět hned vedle mladého páru.

Turek opět odmítne. Dodá však, že se přestane zlobit, jen pokud si mu mladá žena sedne na klín.

Pro bulharskou rodinu je to urážka. Žádná slušná dívka ani žena si nesedne na klín cizímu muži, a už vůbec ne tureckému okupantovi. Mladý muž k němu proto přijde a tne ho sekerou do hlavy. Turek umírá a muž se poté musí ukrývat před pomstou dalších Turků. Odkaz písně je jasný: Turek je tvůj nepřítel. Nedovol mu příliš mnoho.

„Taková píseň účinkuje několika způsoby,“ říká Kasimir Krumov. „Podporuje boj s okupanty. Povzbuzuje odvahu. A kromě toho medvědáři předávali v písních klíčové informace; skrytá znamení pro odbojové hnutí. Bohužel to nikdy nikdo pořádně nepopsal, takže tenhle fascinující svět odejde spolu s posledními medvědáři.“

 

4.

(…)

Takovouhle legendu o počátcích své profese vyprávěli celá léta medvědáři na Balkáně.

Historii medvědářství prozkoumala Pelin Tünaydinová z univerzity Sabancı v Istanbulu; píše o medvědářích doktorskou práci. „Vzpomínám si na tancující medvědy z dětství, z Istanbulu,“ vypráví mi v kavárně u Bosporského průlivu. „Pro dítě to byl neuvěřitelný pohled – divoké zvíře, které si stoupne na zadní tlapy a tančí. Cikáni je nechávali přes noc v malém parku nedaleko Taksimského náměstí, přivázané ke stromům. A jednoho dne přišli ráno do parku, koukají – medvědi nikde. Vláda zavedla ze dne na den zákaz drezírovat medvědy k tanci, takže v noci přijela policie a zrekvírovala je. Neměli ani komu si postěžovat. Chvíli se tam motali, naříkali a vrátili se domů. Muselo to na mě udělat obrovský dojem, protože po letech jsem bez jakýchkoli pochybností věděla, že chci psát doktorát právě o tom.“

Nejstarší důkazy, že se lidé pokoušeli ochočit medvědy, jak píše Tünaydinová v jednom ze svých článků, jsou ostatky medvěda nalezené na území dnešní Francie. Z deformací lze vidět, že zvíře žilo v zajetí. Vědci odhadli, že lebka pochází ze šestého století před naším letopočtem.

Nešlo však o tancujícího medvěda. Tancující medvědi přišli s Cikány odjinud: z Indie. Tak to alespoň tvrdí specialisté, neboť za prvé je možné setkat se s nimi po celé trase a dodneška jsou k vidění v Pákistánu. V Indii byli tancující medvědi zakázáni teprve před několika lety.

A za druhé, medvědáři v Indii cvičili své medvědy přesně tím způsobem jako medvědáři v Polsku nebo Bulharsku. Jak jedni, tak druzí nasazovali medvědům do čenichu holku, kovový kroužek, stejně jako Gijorgij Mirčev své Vele.

Důležitá centra výcviku medvědů k tanci se nacházela na Balkáně, v Rusku a v Polsku. Nejslavnější bylo právě v Polsku, v zemi, která byla k medvědářům nejpřívětivější. Ve městě Smarhoň (dnes Bělorusko) dal kníže neboli „milovaný pán“ Karol Radziwiłł Cikánům pozemek, aby na něm provozovali akademii pro tancující medvědy. Kdo měl medvěda a chtěl své zvíře naučit nějaké kousky, dával ho do Smarhoně k výchově. Nejlepší medvědáři s ním strávili několik sezón, učili ho tanci a různým hrám.

Jakým?

Například Cikán řekl: „Míšo, ukaž, jak se vracejí sedláci z roboty.“ A medvěd se narovnal a se zápalem začal stříhat nohama, jako by pochodoval.

Anebo Cikán řekl: „Míšo, ukaž, jak se Kościuszko vrátí do Polska.“ A medvěd salutoval a mašíroval jako voják.

Takhle psal o smarhoňské akademii vynikající znalec Cikánů Jerzy Ficowski: „Z knížecích lesů byli do akademie přivedeni mladí medvědi za tímto účelem pochytaní – bývalo jich tu několik desítek kusů. (…) Nastálo zde pracovalo něco přes deset Cikánů, chovali je a cvičili. Studia na tomto učilišti trvala přibližně šest let. Cikánští medvědi se poté, co získali královské svolení, rozešli spolu s absolventy do světa (…).“

Ficowski dále cituje knihu Obrazy domácího života na Litvě, kterou sepsal hrabě Eustach Tyszkiewicz, archeolog a historik, jehož otec „jako skutečný Litevec vždy míval doma medvěda, chovaného u kuchyně“. Když oblíbenec projevoval talent k tanci, byl poslán na studia do Smarhoně. „Při zápisu učně zde bylo méně potíží než ve Vilniusu, neboť nebyl vyžadován ani křestní list, ani osvědčení o očkování proti neštovicím, a důkazy původu byly víc než zřejmé,“ píše Tyszkiewicz. A dále: „Cikán učil medvěda, jak se má na zadní nohy stavěti. Byla to velká světnice, v ní místo podlahy kachlová kamna se sloupem uprostřed, k němuž byl učeň za zadní nohy přivázán; kamna se rozpálila doruda, medvědovi byly ovázány zadní tlapy do onucí a láptí, učeň tam byl vpuštěn, a když si spálil přední tlapy, bezděky se postavil na zadní. Cikán stojící u dveří v tu chvíli udeřil do trubky. Takovým způsobem byl medvěd uvykán na zvuk trubky, a protože byl přitom přesvědčen, že ho zase budou nohy pálit, stavěl se na zadní a různocviky všelijaké předváděl.“

Různé historické zprávy hovoří o tom, že na rozdíl od bulharských medvědářů, kteří upřednostňovali medvědí samice, přijímali Smarhonští pouze samce. Bulharští Cikáni říkají, že samice se dají lépe drezírovat, nejsou tak agresivní a nenapadají lidi. Polští Cikáni však považovali cvičení samic za nečestné. Samice podle nich měly rodit mláďata, aby medvědářům nikdy nechyběli medvědi k práci.

V Bulharsku se také nedovolovalo medvědům hibernovat, zatímco ve Smarhoni ano. Od prvního listopadu do konce února byla akademie zavřená a několik jejích místností bylo vystláno jehličím a větvemi. Tam medvědi upadali do zimního spánku.

Za vlády Sasů se anglický vyslanec v Polsku v dopise do Londýna vysmíval úrovni polského vzdělání a psal, že „nejlepší [v této zemi] je smarhoňská akademie v Litvě, kde cvičí medvědy k tanci“.

Smarhoňskou akademii zavřela carská vláda v době listopadového povstání, ale Smarhoňští mají dodnes medvěda v erbu, který jim potvrdil prezident Lukašenko. Vedení města plánuje vybudovat v centru fontánu, která by měla akademii připomínat.

Ještě v meziválečném dvacetiletí bylo rčení „ty smarhoňský akademiku“ těžkou urážkou.

V krajích kolem Visly bylo vodění medvědů zakázáno už před válkou, ale Karol Parno Gierliński z cikánské skupiny Sinto vzpomíná, že ještě v padesátých letech byli v táboře, s nímž jezdil, dva medvědáři. „Už tolik netančili, spíš léčili,“ vyprávěl. „Lidé na vsi totiž věřili, že medvěd je lepší než ten nejchytřejší lékař.“

 

5.

Medvědice Vela strávila s rodinou Mirčevových patnáct let. Tedy celý svůj život – Gijor­gij Mirčev Marinov ji totiž koupil, když jí byly sotva dva měsíce. Každý její rok vypadal podobně: na jaře a v létě chodila po vesnických jarmarcích a přímořských letoviscích. Ukazovala své kousky, nechávala se hladit, aby pak lidi vyhráli v lotynce, uzdravili se nebo našli lepší práci.

Podzim a zimu trávila Vela přivázaná k dřevěnému kůlu uprostřed dvorku Mirčevových, ve stavu poloviční hibernace.

Až jednoho dne došlo v jejím životě k sérii neobvyklých událostí, s nimiž si její medvědí hlava nevěděla rady.

Nejdříve přijeli lidé v zeleném oblečení, zavřeli ji do klece a pak ji spoustu hodin někam vezli.

Potom přenesli klec do místnosti, kde bylo všechno bílé.

Tam ucítila píchnutí, po kterém usnula. Když se probudila, zjistila, že se s jejím čenichem stalo něco divného. Jako by byl menší. Něco mu chybělo.

Taky ji přestal bolet – předtím pro ni byla bolest čenichu tak samozřejmá jako dýchání.

Vela si to všechno nedokázala ve své medvědí hlavě uspořádat. Celé dny trávila tím, že se držela tlapami za čenich. Ryčela, odírala se o strom. Hryzala si tlapu.

S překvapením zjistila, že není připoutaná za čenich ke stromu ani k plotu. Poprvé v životě se mohla pohybovat volně.

Vůbec netušila, co to všechno znamená a jak si má v této nové situaci počínat.

„Naši medvědi měli holku celý život,“ říká ředitel parku v Belici Dimităr Ivanov. „Je to, jako bychom jim amputovali kus těla. Nebo kus osobnosti. Právě ten kousek, který z nich dělal nevolníky.“

Většinu kroužků vytáhl osobně doktor Amir Khalil, šéf projektů ve Čtyřech tlapách. Dělal to rád. Byl to podle něj pro medvěda mimořádný okamžik, symbolické vrácení svobody.

„Děláme to vždy pod narkózou. Medvědi na chybějící kroužek reagují různě. Někteří se cítí několik dní nesví, sahají si tlapami na tvář, jsou dočista ztracení. Takhle to probíhalo s Velou.“

Vela si mnoho dní sahala tlapami na čenich, hledala holku. Přestože jí celý život způsobovala bolest, teď, když ji najednou neměla, nevěděla si s tím rady. Jako by si tak zvykla na nevolnictví, že nečekanou svobodu považovala za ohrožení a bála se jí víc než bolesti.

Podobné to bylo s Mimou, která byla odebrána rodině Stanievových.

Jsou ale také medvědi, kteří se již po několika minutách cítí skvěle a vůbec neřeší, kam se poděl kousek kovu, který jim po celý dosavadní život působil bolest.

Tak tomu bylo s Mišou a Světlou. Na odstranění holky reagovali tak, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Okamžitě začali bojovat o své místo ve skupině a později se pustili i do milkování. Chybějící holka je nevyvedla z míry ani na minutu.

(…)

 

Z polského originálu Tańczące niedźwiedzie (Agora, Varšava 2018; 2. vydání) přeložila Lenka Kuhar Daňhelová.