V zajetí sebeprezentace

Bo Burnhamovi bylo šestnáct, když v ro­­ce 2006 na YouTube zveřejnil první sprostou satirickou písničku. Jeho songy důvtipně parodující různé hudební žánry i společenské trendy se staly virální senzací. V následujících letech mladý Američan se svými vystoupeními procestoval svět, vydal knižní bestseller Egghead (2013), stal se hlavní tváří seriálu Jmenuje se Zach. Zach Stone. (Zach Stone Is Gonna Be Famous, 2013), zahrál si v indie hitech Pěkně blbě (The Big Sick, 2017) a Nadějná mladá žena (The Promising Young Woman, 2020), obdržel množství cen a natočil vlastní film.

Při psaní výborně hodnocené hořké komedie o dospívání ve věku internetu Osmá třída (Eight Grade, 2018) vycházel z osobních zkušeností. Jak vzpomíná ve stand­-upu Make Happy, coby člověk vyrůstající v Americe devadesátých let byl odmala veden k sebevyjádření a uvěřil, že druzí dychtivě očekávají, až jim předvede, co umí. Technologické společnosti mezitím na poptávku mladých po platformách, kde by se mohli předvádět kvůli předvádění samotnému, zareagovaly vytvořením Facebooku, YouTube a dalších sociálních sítí.

Také introvertní protagonistka Osmé třídy je zajatkyní kultu performativity. Své sebepojetí odvozuje od souboru virtuálních reprezentací. Věří, že kdyby přestala vytvářet obsah, zanikne. Podobné logice během pandemie podlehla většina z nás. Přidáváním příspěvků na Twitter, TikTok nebo Instagram jsme dočasně nedostupný vnější svět, ale především sami sebe ujišťovali, že stále existujeme. Čím víc času přitom trávíme online, tím méně jsme ochotni čelit matoucí realitě, která okamžité uspokojení nenabízí. Ke stejnému tématu se vyjadřuje i Burnhamův karanténní ­speciál Inside, uvedený na konci května Netflixem.

Malá velká one man show

Burnhamův návrat na scénu měl původně vypadat jinak. Po čtyřleté pauze, během které bojoval s úzkostí z vystupování na veřejnosti, si v lednu 2020 chtěl pódium znovu podmanit. Ve stejnou dobu se ale světem začal šířit covid­-19. Kvůli zachování příčetnosti v následujících měsících sám napsal a zrežíroval pásmo písniček a skečů o egocentrismu bělochů zachraňujících svět, ne­­upřímných omluvách celebrit nebo korporacích, jež v rámci marketingových kampaní předstírají, že jsou „woke“.

V úvodu Inside doufá, že vytvořený ­materiál divákům stejně jako jemu pomůžou nevystřelit si mozek z hlavy. Svou závislost na publiku vyjadřuje přidáním nahraného potlesku a smíchu k jedné z písní, promlouváním do kamery či svědomitým čištěním skla oddělujícího jeho mikrokosmos od toho našeho. Příčinou jeho deprese je patrně totéž, co mu přináší katarzi – vytváření stále nového obsahu. V jednu chvíli ostatně přiznává, že se mu projekt ani nechce dokončit, protože ho alespoň zaměstnává, když trčí vevnitř. Konkrétně v domě pro hosty, který pro účely natáčení proměnil v miniaturní studio.

Již jeho dřívější stand­-up speciály Words, Words, Words, what. a Make Happy se vyznačovaly promyšleným zapojováním předem nahraných zvuků a využíváním mizanscény. V Inside, kde se k různobarevným světlům a vrstevnaté práci se zvukem přidává přesný střih, důmyslně využívaný zoom nebo proměňující se formát obrazu, je tato stylizovanost ještě nápadnější. Navzdory guerillovým natáčecím podmínkám nabízí Burnhamova one man show plnohodnotnou hudební produkci, v níž má každý výstup nápadně odlišnou dynamiku i design a je vizuálně nesmírně stimulující.

Někdy jde o perzifláž živých herních ­streamů nebo instagramových profilů bílých influencerek, které si romány ke čtení vybírají podle toho, zda jim ladí s tapetou, jindy o montáž záběrů imitujících hudební a sportovní filmy z osmdesátých let. Ač neopouštíme jeden nevelký pokoj – stálou klaustrofobní připomínku karanténního uvěznění –, nacházíme se zároveň na rave party, v tělocvičně nebo komorním hudebním klubu. Burnham takto přispívá k rozmanitosti svého nového speciálu a jedním tahem upozorňuje na umělost veřejných vystoupení, což je jeho trademark.

Umění je lež

Ve Words, Words, Words komika celou dobu doprovázejí obří panely s jeho hláškami, čímž se vystoupení vrací na stránky scénáře, z nichž vzešlo. V úvodních minutách stand­-upu what. Burnham „nedopatřením“ shodí ze stoličky lahev s vodou a omlouvá se publiku, že ji musí zvednout. V tom hlas shůry pronese „Měl tu vodu převrhnout, ale vy jste si mysleli, že jde o nehodu“ a zdánlivá nehoda je odhalena jako naplánovaná součást představení. Několik podobných lekcí, z nichž si máme odnést, že umění je lež a baviči s námi manipulují, obsahuje i Make Happy.

Podobně jako jeho australská kolegyně Hannah Gadsbyová také Burnham dekonstru­uje konvence stand­-up formátu, zpochybňuje řídicí principy zábavního průmyslu a ptá se po významu humoru v době velkých politických a společenských krizí. Skeptická otázka „Je komedie u konce?“ a váhání, jak by měl jako bílý heterosexuál reagovat na ekologické katastrofy, rasismus a genderovou nerovnost, uvozují také jeho novinku. Odpověď mu mimo obraz nabízí andělský chór: „Uzdravit svět komedií“.

Burnham si samozřejmě uvědomuje, že vyprávěním vtipů a předstíráním, že stojí vždy na správné straně historie, nikoho nezachrání. Své počínání hodnotí podle stejně přísných standardů, jakými měří ostatním. Jeho neustálé shazování vlastní práce ovšem není projevem narcistní sebelítosti. V textech svých písní se zas a znovu označuje za součást problému, čímž bez falešného „dobroserství“ ukazuje, jakou cestou by se měli vydat i ostatní.

Dokud sebekriticky nepřijmeme, že sami neseme díl zodpovědnosti, rozklad hodnotového rámce naší civilizace nezastavíme. Tím ale sebereflexe třicetiletého komika nekončí. Kdykoli v Inside vyjadřuje strach a nejistotu, upozorňuje zároveň na proces utváření vlastního veřejného obrazu.

Nekonečná smyčka

Songy o sextingu, Jeffu Bezosovi a agorafobii jsou prokládány pohledy do zákulisí, kdy vidíme Burnhama ležícího rezignovaně na podlaze pokryté natáčecí technikou, sklesle hledícího do monitoru nebo brnkajícího na elektronické klávesy melodii, se kterou očividně není spokojený. Výboje kreativity střídá paralýza, jaká doprovází depresivní epizody. Namísto zoomerského youtubera, pseudofolkového písničkáře nebo jiného zobecnění určitého kulturního fenoménu sledujeme moderního renesančního umělce v tvůrčí krizi.

Ani v těchto chvílích ale Burnham není sám sebou a nepředkládá nám svůj necenzurovaný deník z nahrávání. Když se v jednu chvíli zhroutí a začne vzlykat, hudba zesílí a kamera se k němu začne pomalu přibližovat. Všechno je jen představení.

Burnham svou komiku na rozdíl od jiných současných bavičů nezakládá primárně na tom, co viděl, prožil a cítil. Ani tentokrát přes zdání větší intimity a otevřenosti nevypráví a nezpívá o sobě. Ze svého soukromí kromě inscenovaných pohledů do „tvůrčí dílny“ prakticky nic neodhalí. Stejně jako ve svých stand­-upech ztvárňuje sérií alter eg vymyšlených pro různé typy vystoupení a internetových platforem. Víc než žitá zkušenost ho zajímají kulturní kódy, vzorce a narativní schémata, podle nichž své autentické zážitky organizujeme, a mediální konstrukty, v něž je proměňujeme. Ať už jako stand­-up komici, hudebníci, influenceři nebo řadoví uživatelé internetu.

V závěru Inside Burnham, respektive jedna z postav, kterou hraje, konečně opouští dům. Namísto osvobozujícího pocitu se ale dostavuje panika, když zjišťuje, že zabouchnuté dveře nejdou otevřít, a tudíž nemůže zpět. Podobně nám v posledních týdnech očekávanou úlevu nepřineslo ani opuštění našich malých světů, s nimiž jsme se v předchozích měsících tak sžili.

Přesvědčení, že se všechno vrátí do normálu, naráží na skutečnost, že svět nebyl v pořádku už před pandemií. Na úzkost jsme se přitom naučili reagovat uzavíráním do vlastních pokojů a hlav, nestřídmou konzumací online obsahu a vytvářením virtuálních identit, které mají být zároveň opravdové i široce oblíbené. Bo Burnham z této nekonečné smyčky nenabízí východisko, ale mistrovsky reflektuje její absurditu i děsivost.

Autor je filmový publicista.