Vyvýšení

Dvadcátýho sedmýho dne měsíce Ounora*. Áááá! Tohle nejni život! Třeskutá zima, mrzne, až praští. Dnešního dne vyrážíme z Kotle, ač bych se dřívějc sám býval vypravil na cestu, kdybych nebyl musel vyčkávati Asenča z Žeruny, svého druha. Zdalipak nezapad někde s vozem do sněhu? Na něho jest spoléháno, že koně sežene – buď skrzevá koupi, nebo kradbu, jak se to zrovinka přina­trefí, poněváč z domu jej vzíti nemohu. Vode mne se vočekávají vonačejší věci… Chladno, hotový holomráz! Kotel jest zastrčen až v samé řiti Balkánu, jak by jej Hospodin tvořil ve snách. Jest­-li jej ale stvořil člověk, pak mi hlava nebéře, ký divous nelidská by ho takhle zastrčil, věru však neměl všech pět po hromadě. To jest, já vím, co praví staré hloupé lidové bájesloví, jak se prej nějakým vesničanům ze vsi Novačka jednou ztratili koně, no a tihle šimlové dorazili semhle k pramenům, kde je našli ty vesničani, a místečko se jim tolikéž zalíbilo, že si svou selskou mozkovnou z toho vyvodili: „Zrovinka tadydle se znova usadíme,“ a tak tahle verbež všivácká založila ves Kotel. Do rozcapený prdele vaší zatrolený máti! Kvůli vám se teďky v tomhle sněžnym pekle potácim naloženej jak soumar! Vostatně, tady se vánice střídají s chumelenicema celou zimu, nevyhneš se jim. Je­-li ti na vobtíž zajeti k moři, můžeš klidně utonouti i tady v nějaký závěji. Druhdy napadne tolika sněhu, že v zákrutách na úpatí Razbojny bývá naváto až po vrcholky stromů.

Rekovsky jsem si zavdal rakije z placatice. Zde není zcela vhodno píti, jelikož jsem stanul vedle Galatské školy a uvnitř jsou děcka. Hledí ven a se učí – všecko, co vidí, chtí sama činiti. Zočí, že piješ – i taktéž zabaží po pití. Prostinký rozume děcký! Potom je musíš dusiti a pražiti, vobčas je i zjebati, třebas kůži z nich sedříti, dokavaď se to nevodnaučí. Povídám si, radši se ke škole votočim zády, aby mne nemohl nikdo vočumovati. A hele, když se vobhlídnu do prava, spatřím nápis „Pomoziž mi vyvýšiti tě“. Škola jest nová, nechodil jsem semka, nýbrž do staré, jež Kotelská akademie zove. Chodil jsem tam od první do třetí třídy a pak, po roční přestávce, ještě do páté. I Asenčo se tam učil, pro blaho své i pro blaho národa. Aspoň tak se to řiká. Abys byl vyvýšen, aby se ti voči vodevřely do kořán, aby ses, holenku, povznesl k vědění a ušlechtilým myšlénkám, aby sis uvědomil sebe jakožto tvora řečí vobdařena a jakožto člověka. Vodtuď k naší Věci zbejvá jediný krok.

Znovu jsem pozdvihl zrak k nápisu: „Pomoziž mi vyvýšiti tě.“ Toť jest v pravdě tak. Naproti, přes cestu, stojí hospoda Vasila Kontărova, kde Vasil Levski založil Bulharský revolůcijní ústřední výbor.

A pročpak, namítneš, se vlastně – čekaje na Asenča, až přijde ze Žeruny – nevydáš na druhý konec Kotle sám jemu v ústrety, nýbrž místo toho trčíš jako nějaký lesorostlý peň až tady, v Galatě? – Tobě se to snadno mluví! Jenže nevíš, že jsem si spakoval velikou bagáž, včetně pušky, mám tam ještě náhradní šatstvo na cestu, jídlo a taky knížky ku čtení, až pak vyrazíme do Balkánu, naší velebné Staré planiny. No a tady za tou zatáčkou mám bydlo, popatříš­-li tamo, zočíš voplocení našeho domu, takovýho podlouhlýho stavení, takořka lazaretu. To proto, že tam má otec soukennickou dílnu, a tak v celym domě, jakož i po dvoře jest každého léta všade samý hrubý plstěný sukno. Von pak ty látky vozí do Burgasu a prodává je tamějším vypatlancům, co je nosejí. Teda jsou to hlavně Turčíni z vosmanský armády, naše fortelný sukno nosejí nad vyzáblejma prdelema a chovaj si v něm blechy, zatímco nám za látky platí kulatýma zlaťákama. Čoveče, nic blbějšího a zaprděnějšího nad tureckou armádu na světě nejni! Jestlis nikdá vosmanskýho vojska nespatřil, věz, že začíná přesně tam, kde končí ta největší vypatlanost. Kde končí ta největší vypatlanost a dál za tim, co ani nedokážeš pojmenovati, tak přesně tam se nachází vosmanská armáda. A tak podělaný má i jméno!

Z tutý příčiny jsem se zastavil až tadydle, čekaje na Asenča. Pravda, aby se ke mně dostal, bude mu třeba projíti celým Kotlem naskrz, ale pokuď se člověk vydá po úpatí Vidu, kotelský křivolaký ulice mu ledva budou vzdorovati.

Avšak, vopáčíš, proč jste vy, nezkušený synci, vopustili svý starostlivý mateře a vyrazili do té strašné metelice a sněhočiny, abyste se závějemi brodili jako nějací duchové zesnulých v této sněžné pustině, a kam jste se, vy šulíni zamrzlí, vydali? Já tyhle lidi jako ty znám. Tobě se to lehko řekne, když na všecko shůry a svrchu nahlížíš, jak božstvo jakési hellénské. Nechej tentokráte i mne, abych se tě voptal, jak se nám zdaří doraziti na umluvenou schůzku s Dimitrem Obštým počátkem Března tohoto, pokuď nevyrazíme teďky? A tudle záležitosť nesmíme propásnouti. Poněváč to jest záležitosť celonárodní, pro Věc a Revolůci! Měsíce Dubna, a někdáž, povězme, i koncem Března, vyrážejí turecký erární kasy na cestu do Cařihradu napříč Balkánem. A my si na ně se spoludruhy a s vynikajícím revolůcijonářem Dimitrem Obštým v kratochvilném rozpoložení počkáme v hustolesých staroplaninských prosmycích, a ohó! – pojď ke mně, tebe arci potřebuju! Abysme se připravili na Duben, musíme se sebrati juž v Březnu, povohlídnouti se – kdo zde, koho tu není, co je kdo zač, přinachystati si to i vono, a potom jenom – drž se, srdce čacké! I nastane Duben a po něm pak celé léto Turci vozejí erární kasy balkánskými průsmyky. Co blbějšího bys nevymyslil! Jenže kudy jinudy by mohli projeti? Ta svoloč mohamedánská za námi někdáž ve své barbarské zůřivosti vysílá pátrací čety, aby nás pronásledovaly. Avšak když se do toho pustí čacky ostřílení junáci? Kteříž navíc přebývají v staroplaninském hrdém a stinném úkrytu! V líbezném lese můžeš vzíti leda starýmu popovi brko a huliti mu ho, až se budou balkánské hvozdy zelenati. Stará planina byla vodnepaměti milým outočiskem rekovných bulharských hajduků, kteří se tam shromažďovali, chrabrokrevně se mstíce vší té chásce mohamedánské – jedněm nabančili, druhé voškubali čili – stručně a krátce řečeno – poslali je i s jejich mateřema do prdele. Nedali se arciť ještě tou pravou cestou, národní cit se ještě u těchto junákův nebyl zcela probudil, jednali totiž výlučně z vosobní msty, a nikoli ve jméně nějaké společné Věci. Inu, byla to jistá chyba, leč teďky byla napravena. Běda chátře musulmánské! Z těch vašich prdelí naděláme fašírku, to jim vod plic povim.

My tydlety peníze z erárních kas shromažďujeme a dáváme stranou na Revolůci, no a něco málo si ponecháváme i pro vlastní potřebu, na vydržování, na zimní výdaje (zásoby jídla) a na další podobné. Letos vemu do hor i Asenča, půjde s sebou ponejprv, nebožák! Otec na mne hledí nevraživě a zasmušile: „Zůstaň,“ povidá, „tady u nás na robotu, kde by ses po všech čertech toulal s tou verbeží holoprdskou,“ durdí se malounko. Ale já nechci furt jen dřepěti v dílně u posranýho plstěnýho sukna a fachati pro Turky! Jáť jsem se zaslíbil naší Věci a Revolůci!

A tak jsme vyrazili za Dimitrem, setkati se s ním na tajném klášterním shromaždišti, kterého nesmím tu vyzraditi, poněváč podlíhá nejvyššímu utajení. Takže hned potom se juž chopíme naší Věci.

A tuto máme našeho Asenča, vynořuje se nahoře na ulici. Jede na voze jedním koněm taženém. Vzal si tlustou pasteveckou šiřici, ale místo kapuce nasadil si čapku z liščiny, z níž dolů visejí tři liščí vohony, jako tureckej policajt, čaúšové se jim řiká, voni přesně takový čepice nosej. Asenčo jest drobounký a v tý šiřici a liščí čapce mu vobličej svítí jak myška vyčuhující z díry, nebo jako by veveruše řiť z listí vystrkovala. Nebožák, celý se z té zimy scvrknul, že vyhlíží ještě outlejší, dohromady s tou šiřicí, musil vymrznouti jak prašivej čokl (toulavej pes), nežli sem dorazil. A sotva mě zmerčil, pozdvihnuv ruku na pozdrav, volá:

„Buď zdráv, brate Gičo…“ a ještě cosi houknul, ale kvůliva pumelenici jsem ho neslyšel.

Tak jsem si řekl, do toho, milý brachu, naše Věc se započala!, nato jsem si loknul z placatky a vydal se bodrým, mužně rázným krokem, jak se sluší a patří, Asenčovi v ústrety. Bůh s námi!

 

(…)

 

I následujícího dne jsme se ve městě K. zastavili v zájezdním hostinci, abysme se krapánek prospali. A tam, člověče, jeden Frančan. Kdož ví, ký vítr ho sem z Frankrajchu přivál. Hostinský říká, že jest prej inžinýr. Hledím na toho Frančana – ztepilý muž v poevropejsku upjatých šatech, redingot mu sahá až po kolena, šíji mu vobepíná zlato­-černá pruhovaná cravate (vázanka), v ruce třímá buřinku, též nohavice jsou s pruhy – šedými a černými –, lakované střevíce se mu na slunku blyští. Milý brachu! Elegance sama! Krásno býti Evropejcem, to vám povim! Jak tak naň patřím, i já dostal zálusk na něco podobného – říkám si, taktéž bych se chtěl tak vobléci, řádně se vyšňořiti, jak se sluší na člověka, když jde mezi lidi, a ne jako usídlenec jakési barbarské říše, břidký nevolník sultána Abdulazize. Ech, děl jsem k sobě, život neměří všeckněm stejně.

Byl jsem zpraven a poinformován (jak se tomu dí ve frančtině), že tuten Frančan prej pracuje pro rakouskou tak zvanou železnou dráhu a že zkoumá, kudy by mohla vésti. V Turkách juž pomalu všecko začlo býti rakouské: rakouská pošta, rakouská železnice… Jednoho dne posadí na trůn i rakouského sultána, dej na mne. Turecko se, člověče, rozpadá! Angličané, hrdí Británci, mají všecko v Anatolji fest pod palcem – teda vše, coť stojí víc než pěťák; proto s takou milostnou rozechvělostí hledí na Turecko, neboť je tak rozechvívá pohled na vlastní kapsu. Ačkolivěk s nimi pranic nesoucítím, jedno chápu (Je comprendre) – též mne rozechvívá pomyšlení na vlastní kapsu, a to nejsem žádnej Angličan. Kdežto voni jsou Angličané, navíc i hrdí Evropejci, což značí – mají Vyšší cíl vobchodní (merkantylní), jenž jim slouží jako vůdčí hvězda po černém nebi divošské Asie a jejž s nevotupitelnou eneržijí sledují v čackém tom vopanovávání a lačnoretném vyssávání všelijakých divošských národností a říší, z jichž jedněch jediných prostých prsů blaženě ssají zlatavé mléko blahobytu, pro nejsvrchovanější rozkvět a všeobecný prospěch této nepředstihnutelné evropejské Sivilizace, jakéž druhé takové nikdáž předtím nebylo. A ku kteréž jsme i my, srdcem k ní přilnuvše, ducha svého upínali, abysme se stali jejími oudy. Jenže my nejsme nijaký oudi, jsme prostá národnosť. Kteráž bude až na kosť vohlodána, poněváč si to zaslouží.

Ale Anatolji z toho vynech a podívej se, že s téhle strany podělanýho Bosporu dostali všecko pod kontrolu Rakušáci. „U Bosporu hluk se zdvíhá, šavle, štíty – život chraň! Car Symeon vrahy stíhá, vojevody volá v zbraň.“ Ten volá leda tak švakrovo tetu! Voni totiž Rakušáci a vůbec Evropejci umějí po všem řádně chňapnouti. Vztáhnou ruku na cožkoli. A ten svrchuzmiňovaný Frančan se dobrovolně požertvoval tomu cizímu národu rakouskému za pravidelnou měsíční gáži, aby kasíroval pořádnej balík za uskutečnění a zrealisování (fr.!) dotyčného Vyššího cíle vobchodního. Co v noci dělá, vo tom vim prd, zato ve dne, vobcházeje po širokém vokolí, zpytuje měřičskými methodami, kudyma – aspoň jak vyprávějí místní domorodí vesničané – povede tak zvaná železná dráha. Já jsem ničehož takého jaktěživ neviděl. Natož Asenčo, po něm se mne juž neptej vůbec! Já ti jednu břinknu, proč mi, do prdele, kladeš tak hloupý votázky, plýtvaje mým drahocenným časem vyhrazeným pro Revolůci? Fakt mě čílíš! Mysli trochu!

Bulhaři, Bulhaři… Jak jsem se jenom mezi vás dostal? Toť největší vomyl celého mého žití. (Malšáns se tomu dí ve frančtině.) Nechápavé plémě, milý brachu! A aby toho málo nebylo, podmanili si ho navíc sveřepí anatolští Turčíni. Já řku, vyskočili za ouplňku z šerého asijského hvozdu, majíce podobu vlkodlaků a lunochodců­-náměsíčníků. To nejsou žádní přejemnělí, po čertech intelligentní Franci a Frankyně, ale divá sběř asijská! Pokuď je nějakej Frank spatří, šlehne sebou vo zem jen z toho jejich aróma. A my s tou havětí žijeme v jednom carství. Leč nic jinšího si nezasloužíme, poněváč, to ti řeknu, i my jsme ouplný nýmandi!

Čili ten Frank, vo kterýmžto jsem vám byl výše porozprávěl, bydlí u nás na patře, na druhém konci chodby. A podívej, jak Sudba určila, že když jsme se s Asenčem dosyta vyspali, vstanu do brzkého vodpůldne a sejdu dolů na dvůr napíti se pramenité vody a zastaviti se pro něco k snědku v hostinci a najednou koukám – proti mně stojí můj Frančan, právě se vrací dom, a jak se tak míjíme, přátelsky mi kyna, letmo nadzvedl buřinku na hlavě. Po několika kročejích jsem se rychle votočil, bych viděl, kam půjde, a zmerčil jsem ho, an stoupá po schodišti, a posléz jsem zaslechl vrznutí dveří – zjevně se juž byl nalézal uvnitř jizby. Tož jsem se ale zamyslil a vodešel pryč, abych se napil vody, načež jsem se zas vrátil, nastraživ uši u jeho dveří, bych zjistil, zda něco uslyším – ticho, čoveče, možná ten chlap spí, kdožpak ví. Navrátiv se zpět do své sednice, pravil jsem Asenčovi:

„Asenčo,“ řekl jsem, „sejdi, milý brachu, dolů a zapřáhni Starouše Ivana, ať jsme připraveni neprodleně vyraziti.“

„Proč?“ podivil se Asenčo.

„Hele,“ vopáčím, „prostě vo tom nepřemítej, konej! Vysvětlim ti to potom.“

„Ale proč?“ dí na to von.

I byl jsem přinucen vše mu vyjasniti. Sešel dolů, kdežto mou mysl upoutal Frančan. Podívejme, kampak s ním Sudba mrštila. Zaváděti u nás železnici. Chlapík inžinýrská! Toť není snadná práce. Možná jsem železnici neviděl, ale leccos jsem slyšel vo tom, jak vyhlíží. Já řku, toť železný oř pokroku! Safra, to mě poserte, jak to štymuje! Však von vypadá na chlápka, co dokáže jezditi na železnym šimlu. Rajtuje na něm s buřinkou a zdraví vokolostojící lid.

A ejhle, Asenčo, co jezdí na našem koni, jest juž zase zde – zrovinka se vrátil a hlásí: „Hotovo,“ povidá. Jednou jsem procházel chodbou a zaposlouchal se u dveří, zdali uvnitř nezachytím nějaký ruch, bych zjistil, jest­-li tam jsou ňácí lidi, leč neslyšel jsem ani ň. Delší čas jsem prodlel před Frančanovo dveřma a tam jsem něco zaslechl, slabý vozvuk nějakého šukání či vrznutí dvířek vod almary, něco na ten spůsob.

Poté jsem se vrátil, vzal si přítele Colta a další zavazadla a svižným krokem jsme s Asenčem vstoupili do Frančanovo pokoje. Dokážeš si představiti, že byl kapetálně překvapenej. Stojí uprostřed sedničky a zírá na nás jak svatá dala, nevěděla komu. Zamířil jsem k němu a čapnul ho přátelsky za loket.

„Dej mi,“ povidám, „příteli, ten redingot. A taky buřinku, pokuď ňákou máš.“

A Frančan se cuká a cosi mluví, jenže se mu nedá rozuměti. Něco ve frančtině. Něco jako „žužú­-mužú, žua­-mua, ón­-bón“. Jedno slovo jsem mu však rozuměl zcela jasně – „teríbl, teríbl“. Nevím, co to značí. Juknu se potom k Bogorovovi do francko­-bulharskýho slovníku. Ale chci říci todle – jemu nikdo nerozumí, inu, evropejský člověk! Hrábl jsem po koženym míšku a vytáhl z něj zlaťák, vobjasniv Frančanovi, seč jsem byl, že mu více dáti nemůžeme, poněváč ty peníze potřebujem na Revolůci. A jakmíle jsem to řekl, podal jsem mu vonu zlatou minci a začal mu sundávati ten elegantní kabát. Von na to:

„Ón­-bón,“ šveholí, „žua­-mua,“ a při tom si sahá do váčku s penězma, ať ještě přitlačím.

„To zas prrr,“ povidám, „rač prominouti, ale víc dostaneš ledas hovno. To máme na Revolůci.“ A popošed blíž, přichýlil jsem k němu hlavu, aby mě pochopil, a pronesu: „Revolůce, Revolůce.“

A von znova:

„Teríbl, teríbl.“

„Revolůce jest předce slovo z frančtiny, jak mu teda můžeš nerozuměti?“ rozhodil jsem rukama. „Jsem z tebe, čoveče, s nervama hin!“

A tehdáž mě vosvítila ta, ať nedím, zářná myšlénka, i povidám Asenčovi:

„Podej mi ‚Starožitnosti!‘“

A i jemu to rychle sepnulo a ve vokamžení se rozpomněl, že mám zřetel k Rakovského časopisu „Bulharské starožitnosti“, jehož jedno číslo jsem nosil v tlumoku. Asenčo tam hnedle hrábnul a dal mi je. A já rozevřel stránky na samém počátku, kde jest úvod, a ukázal jsem Frančanovi vono místo, kdež stojí:

„Zde jest, co o tom praví jeden učenec:

La philosophie Indienne est tellement ­vaste, que tous les systèmes de philosophie s’y rencontrent, qu’elle forme un monde philosophique, et qu’on peut dire à la lettre que l’histoire de la philosophie de l’Inde est un abrégé de l’histoire entière de la philosophie.“

A to značí, což jest níže objasněno:

„Libomudrctví indické jest natolik rozlehlé, že se v něm všeckny libomudrcké systémy spotýkají, vytvářejíce celý mudroslovný svět, ba možno i výslovně říci, že děje indického libomudrctví jsouť dějinami veškera libo­mudrctví v krátkosti.“

Zrovinka tohle místo jsem ukázal Frančanovi, jest to předce napsáno jeho vlastní řečí a není to ničehož, řekněme, strach vyvolávajícího, ale jen myšlénky vo mudrosloví, jenže von na mne kouká, jako by uzřel herku s třema nohama, anebo co já vím ještě. Povidám mu:

„My přicházíme v dobrym, rozumíš? Kapíruješ? Ty comprendre?“

Avšak von toliko mává rukou a cosi bleskurychle drmolí, žua­-mua, něco na ten spůsob, a nato dostal cukatúru frnknouti, tož jsem ho musil chytnouti za revér redingotu.

„Do frasa,“ řikám Asenčovi, „narazili jsme na nejblbějšího Franka v celym Frankrajchu.“

A Asenčo vopáčí:

„Uch,“ povidá, „s tímdle chlápkem se nedohodnem. Kvůliva jazykům jsou mezi náma strašný rozdíly a ouplná nepochopitelnosť.“

Ve mně však nazrála myšlénka, a tak mu pravím:

„Já ho,“ povidám, „praštím hlavištěm flinty po kebuli, aby to nezůstalo rozdělaný. Jináč se s timhle chlapiskem nedomluvíme.“

Během téže chvíle Frančan šátrá ve váčku s penězma, ukazuje na kabát a něco mluví – ón­-món, lijé­-poblijé.

Ech, natáhl jsem se a klepnul ho pažbou po čele, dávaje pozor, ať ho nezraním, jenže von couvl cosi zakvičev, ale nespadl, poněváč jsem ho byl majznul příliš jemně. Musel jsem ho praštiti znova, teďky juž tvrdějc, a von padl na zem v bezvědomí, jak žok jakýsi. Asenčo se nad něj sklonil, bedlivě ho zkoumá a povidá:

„Brate Gičo, snad jsi toho chlápka nepoškodil? To nesmíš!“

„Nic mu nejni!“ dím. „Jestiť to evropejský muž. Votřepe se. A jináč bysme se s ním nedorozuměli, dyť to vidíš. Chvilku si poleží a vzpamatuje se.“

Ne že bych si tím byl tak zcela jist, jenže co jinšího říci?

Pak jsme našemu Frančanovi svlíkli redingot, jakož i pruhované nohavice a rovněž košili. Vázanku i buřinku jsem zmerčil viseti na věšáku, tož jsem vzal i je. Nakonec jsme mu stáhli i botky do robotky. Vostatní věci jsou jakž takž a ty pantalóny, když se trošinku založí, budou pasovat tip ťop, jako by mi je nějakej krejčík ušil na míru, jenom ty boty jsou mi krapánek velký, co naděláš. Ten člověk jest voproti nám vo něco statnější. To proto, že pochází vod germánských národův. To jsou k posrání statný lidi, nakopati ty tupohlavé nařachance do prdele.

„Semka bude třeba něco dodati,“ povidám Asenčovi, „aby nám paty neplandaly.“

Asenčo se začal rozhlížeti kolkolem, nebožák, když pojednou se mu tvář rozzářila a praví:

„Rozpářeme polštáře, a bude čím plniti.“

Každej jsme si teda vzali po jednom polštáři a rozkuchnuli ho, ale pak jsem si na něco vzpomněl, i povidám: „K čemu nám, ty vole, voba budou, když nám stačí jeden,“ a tak jsme jeden nechali stranou, kdežto z druhého jsme vzali peří a vycpali si jím tu i vonde volný místa, že mi rázem ty botky padly jak ulitý!

Potom jsem trochu zaváhal, ačkolivěk jsem na stole zanechal dva zlaťáky. Narvi si je mezi půlky, dyť je to dvě stě grošů! Pokuď to nevystačí na ouplně všecko šatstvo, nasichr to vystačí skorem na všecko. Jináč by to znamenalo, že ani jako vobchodníkovi ti nedovolej smlouvati vo ceně. A pokuď se nemůžeš baviti vo ceně, kam ses to vůbec do tohodle světa pustil! Jest ovšem třeba míti taktéž na zřeteli, že toto jest vobnošený šatstvo, použitý. Za dvě stě grošů se dá dokonce mnohdy poříditi i víc. Ale nešť, ať si ten cucák ve zdraví užije mý velkorysostě a ať žije Arabakonackej prosmyk!

 

Z bulharského originálu Văzvišenie (Žanet 45, Plovdiv 2011, s. 7–11 a 162–169) přeložil Marcel Černý.

 

* Protože mě z nakladatelství výslovně poprosili, aby na ně nepadlo podezření – ostatně zcela nezasloužené – z negramotnosti, podávám zde následující vysvětlení. Pravopis se v této knize neřídí současnými zavedenými spisovnými normami, nýbrž často dodržuje zvláštnosti bulharské obrozenské literatury, která je sama o sobě dost různorodá a nedůsledná, a tím představuje cosi jako prvotní organizovaný chaos: jeden a týž člověk píše jedno a totéž dvěma různými způsoby v rámci jedné knihy, ba někdy dokonce i jednoho odstavce. Literatura tehdy byla silně liberálním počinem a celkem vzato měl každý své vlastní mínění o tom, jak by měla tato záležitost vypadat, což se navíc mohlo, řekněme od rána do večera, změnit. Jako vstřícný krok vůči současnému čtenáři byl pravopis podřízen určitým pravidlům a byl do něj zaveden jistý řád, avšak ne natolik přísný, aby se vytratil duch doby. Takže kniha je kompromisem mezi současným přísným pravopisem a liberálním obrozenským chaosem. (Pozn. aut.)