Z traumatu zrozená

Karpatský prostor je společným územím hned několika národů a ještě více státních celků, které si jej postupně a v různých historických obdobích přivlastňovaly a dělily se o něj. Přivlastňování funguje ostatně jako jeden ze základních principů kulturní výměny – přijetím cizí formy a implementací lokálního obsahu pak vzniká specifický výsledek, kulturní hybrid. Karpatský literární prostor a jeho reprezentace, ať už o nich smýšlíme jako o literatuře karpatské, středoevropské či šířeji slovanské, z přivlastnění a převrstvení různých kulturních kontextů vyrůstají; a stejně jako o literatuře středoevropské či slovanské lze o nich uvažovat pouze zpětně v rámci rekonstrukce obrazu, který samy o sobě předkládají.

Hegemonie bez hranic

Převrstvení kulturních kontextů úzce souvisí s problematikou hranice – karpatský prostor charakterizuje geografická blízkost a silný sousedský étos, paradoxně ale i perifernost oblasti ležící na pomezí Východu a Západu. Pohraničí, jak píše americká novinářka židovského původu Anne Applebaumová, je místem mnohosti civilizačních vrstev, které se navzájem překrývají. Karpatský prostor je historicky zatížený svou izolovaností, ale zároveň fungoval jako místo přechodu, tranzitu, směny.

Národy umístěné na metaforické hranici mezi Západem a Východem na sebe podle bulharského teoretika mediální kultury a literárního historika Alexandra Kiosseva aplikují takzvané sebekolonizující mechanismy. Kios­sev vychází z evropského kolonialismu, který přetavuje v dlouhodobou (a lehce sebemrskačskou) kulturní strategii slovanských států a národů. „Hegemonií bez dominance“ označuje dobrovolné přejímání kulturních vzorců západní Evropy proto, aby se lokální kultura mohla konečně stát součástí univerzální (a tedy evropské, západní) kultury. Toto nekritické přejímání s sebou nese aspekt podceňování – pokud na piedestal postavíme kulturu cizí, kde se pak nachází naše vlastní? Existuje vůbec naše autentická kultura? Ano, odpovídá Kiossev, odsuneme­-li vlivem sebekolonizace vlastní kulturu do věčného stínu univerzální, evropské kultury, bude naše kultura trpět traumatem globální absence. Ba co více, trauma se stane jakýmsi ustavujícím prvkem její existence. Kultura zasažená traumatem (nebo dokonce podle Kiosseva z traumatu zrozená) získává pocit méněcennosti. Literární reprezentace takové kultury za své přijímají kolektivní imaginaci založenou na pohledu zvenčí, který s sebou nese silný hodnotící aspekt.

Bájná Ruritánie

Současná literatura karpatského ­prostoru, kterou charakterizuje právě převrstvení kul­turních kontextů, ve svých konkrétních re­prezentacích často tematizuje a relativizuje příslušnost k východnímu nebo západnímu kulturnímu rámci. Vztah k té či oné kultuře reflektuje vypravěčská strategie, spojená také se snahou o definici vypravěčovy identity vzhledem k danému prostoru. Polský novinář a žurnalista, autor gonzo reportáží Ziemowit Szczerek ve své próze Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (2013, česky 2017; viz recenze v A2 č. 3/2018) zavádí vypravěče, mladého novináře (mimochodem autorovo alter ego), na road trip po západní Ukrajině. Jakožto rodilý Polák během cesty v doprovodu jiných Poláků i Ukrajinců problematizuje svůj vztah k západní Ukrajině. Szczerekův vypravěč osciluje mezi východní exotikou – exaltovaně upozorňuje na deformovanost prostoru, města a místa, kterými projíždí, jsou pro něj „bordelem na kolečkách“ – a identitou příslušníka velice podobného kulturního rámce. Pohraniční území západní Ukrajiny, zejména Rusíny obývané Karpaty, jsou v polském kontextu navíc neoddělitelnou součástí mýtu „bájné Ruritánie“, kolébky střední Evropy, potažmo slovanství s jeho vinicemi, zelenými loukami a zříceninami.

V názvu knihy obsažený Mordor v tomto případě odkazuje ke konkrétnímu, a přesto proměnlivému prostoru, který představuje vždy o něco východnější Východ – pro Čechy je to Polsko, pro Poláky Ukrajina, pro obyvatele Haliče Krym… Hranice mezi Východem a Západem se tak posouvá v závislosti na pohledu toho, kdo se dívá. Identita vypravěče Mordoru je zredukovaná na explicitně nadřazenou polskost ve srovnání s ukrajinskou mentalitou. Tento přiznaný orientalismus se však postupně hroutí; v samém závěru textu dochází vypravěč k přesvědčení, že se na Ukrajinu díval prizmatem šovinisty – jako na exotickou zemi vyvázanou z jeho „polské“ reality. Happy endem je v tomto případě vypravěčova katarze – stydí se, když na zpáteční cestě přechází ukrajinsko­-polskou hranici a je svědkem ponižování lvovského spisovatele polskými pohraničníky. Szczerekova strategie tak spočívá v obrácení pohledu od ironizování ukrajinského kulturního rámce k porovnání s vlastní národnostně motivovanou identitou. Rozdíl v nich vlastně není žádný, identita cizince­-Poláka se dekonstruuje na pozadí toho, že i Polsko je zbavené univerzální, západní estetické formy, pokud je nahlíženo z perspektivy příslušníka „západnější“ kultury.

Falešný střed

Vypravěčskou strategii zahrnující pohled zvenčí využívá také další román zasazený topograficky do prostoru Karpat, Jinací od ukrajinského spisovatele Tarase Prochaska (2006, česky 2012; viz recenze v A2 č. 8/2013). Děj románu se odehrává ve městečku Jalovec, vyhlášených ginových lázních „ve středu Evropy“. Jalovec zde vystupuje synekdochálně jako zmenšený vesmír, který propojuje dva tematizované prostory, karpatský i středoevropský. Vytvořením Jalovce a jeho zasazením do reálné topografie Karpat Prochasko nabízí alternativu k hledání vlastních kořenů a zprostředkovává haličský mýtus Karpat jako kolébky slovanství (podobně jako již zmíněný mýtus západní Ukrajiny­-Ruritánie). Zasazením Jalovce do středu Evropy, jak k němu v textu referuje, zároveň převrací zavedenou dichotomii centra a periferie – Karpaty jsou pravděpodobně posledním místem, kde bychom v současné kulturní mapě střed Evropy hledali. Hledání domnělé ztracené autenticity skrze její vynalézání v literární reprezentaci považuje Kiossev za součást sebekolonizační metafory. Znovu tím zdůrazňuje potřebu sebekolonizující kultury obhajovat vlastní existenci – ať už se to děje skrze závislost narativu na prostoru, tematizací, ironizací či problematizací vypravěčovy identity vzhledem k danému prostoru.

Záměna periferie za centrum a vědomé vytváření „falešného středu“, které Prochasko konstruuje v Jinakých, se tak vypořádávají s faktem geografické i imaginární vzdálenosti od kosmopolitního centra – univerzální (západní) kultury. Na evropskou periferii usazuje karpatskou oblast západní Ukrajiny také vypravěč Mordoru, který o ní mluví jako o „zákoutí vybíhajícím směrem do Evropy“, čímž upozorňuje na zřejmý distanc mezi touto oblastí a zbytkem Evropy. Literární rekonstrukce karpatského prostoru v současné literatuře v textech autorů totožného geopolitického areálu, jako jsou Prochasko nebo Szczerek, předkládá paradoxní obraz prostoru odtrženého od univerzální kultury evropské (západní). Současně si ale oba vypravěči kladou otázku, v jakém kulturním kontextu se tedy pohybují oni sami a do jaké míry jsou součástí tohoto „východnějšího“ prostoru – a jakým způsobem je toto označkování ovlivňuje. Čtení v modu sebekolonizující, traumatizované kultury nelze považovat za produktivní pro všechny texty z karpatské oblasti, rozhodně je ale Kiossevova teorie zajímavá z hlediska hledání autenticity, ukotvení v kontextu středoevropské kultury, potažmo slovanství.

Autorka je komparatistka.