20. století v moll

V nové sbírce Kláry Goldstein s názvem Falkenfrau čteme bezejmennou úvodní báseň s poněkud lítostným prvním veršem „Tak dlouho chceš napsat báseň“ – a potom tři oddíly básní, z nichž ten první se jmenuje Tempo primo. Pokud vezmeme autorku za slovo – a zdá se, že právě na tom jí záleží (ještě se k tomu vrátím) –, pak nás hudebním názvoslovím instruuje, abychom první oddíl sbírky četli „v původním tempu“. Sousloví tempo primo odkazuje v notovém zápisu k prvnímu předznamenanému tempu skladby, kupříkladu k tempu první věty, které bylo v následující části změněno a nyní se k němu má interpret vrátit. Ale k jakému tempu se vrací čtenář Falkenfrau? Máme verše číst rychleji, pomaleji, nebo se tempem míní i určitá nálada zabarvující sdělení?

Báseň má být krásná

I na ty, co si titul sbírky nepřeloží („sokolí žena“), bude jistě nějak působit jeho aliterační hlásková podoba. Proč autorka po­­užila právě německé kompozitum Falkenfrau, je málo zřejmé. Častý výskyt německojazyčných, zejména rakouských pomístních názvů může být důvodem vnějškovým. V nejdelší a svým způsobem resumující básni celé sbírky, která má opět hudební název – con brio („s jiskrou“), se objevuje verš: „jako když oheň, vášeň, ten nádherný vlk“. Není teď podstatné, kam verš patří a co se jím říká. Důležité je, že se tu třikrát jinak pojmenovává totéž. O několik veršů dál se vlk ženoucí se po stopě mění v „hladového sokola“ a „mrazivý vzduch provívá jeho letky“. Tedy nejprve dychtivý vlk a potom – aniž báseň tuto proměnu osvětluje – hladový sokol. Obě zvířata, zjevně symboly citových hnutí mezi „já“ a „ty“ v uvedené básni, svých tužeb nakonec nedosahují. Bylo by příliš nepatřičné tvrdit, že Falkenfrau je vlastně žena neukojené vášně?

Sbírka je až staromódně obtížená symboly a sama její řeč a kompozice nás vybízejí, abychom tyto symboly luštili, přesněji řečeno, jsme přiváděni k předpokladu, že každé exponovanější slovo, které je tu na svém místě i pro svůj zvuk, znamená něco jiného, než označuje. Slova tu stojí ve větách jako tóny v melodii. Úzkostně komponovaná, sebe­-si­-vědomá lyrická výpověď klade zvláštní důraz na báseň. „Tak dlouho chceš napsat báseň.“ Ale báseň tu není něco samozřejmého, báseň je tu projevem vpravdě estetického způsobu nahlížení na skutečnost. Goldstein programově spojuje poezii s hudbou jako prostorem inspirace, útěchy, vytržení. K hudbě se tu odkazuje, hudbou se tu přirovnává, hudbou se tu prožívá a žije. Vcházíme do venkoncem estétského apartmánu, v němž kdosi zálibně, úlevně a osamoceně mluví sám k sobě. Přes pečlivě sestavené ornamenty veršů není kolikrát ani vidět z okna. S tím pochopitelně souvisí poněkud okázalé působící odkazy k umělcům, převážně hudebním skladatelům, a jejich dílům. Goldstein vidí a vykládá skutečnost uměním, pro vlastní vjemy a představy hledá příměry v životech a dílech druhých, čehož je koneckonců příznakem i její knižní, archaizující jazyk, jazyk literárně destilovaný. Pořád tu visí stín představy, že báseň má být krásná a že se v ní nemá nic říkat jasně a bezprostředně.

Pod poklicí sebekontroly

Autorčina literární distance ústí do nimravého sebepozorování, excitovaného sebeoslovování a umělecky plané internalizace všeho vnějšího, pozorovaného i prožívaného. Oživení je to pak přímo křiklavé, když čteme ve Falkenfrau básně inspirované minulostí. V náznakovitých evokacích osudů pronásledovaných a perzekvovaných Goldstein zprostředkovaně znovuprožívá civilizační traumata 20. století. A my to můžeme dělat po ní, uvědomovat si, nakolik minulost stále prostupuje současností. Ostatně, snad právě minulosti je určen shora zmíněný pokyn tempo primo – čti, co je a bude následovat, jako memento toho, co bylo (a neskončilo). Pro autorku jsou minulé tragédie natolik přítomné, že zapomíná na sebe samu i literární manýru.

Ve Falkenfrau klade Goldstein čtenáři do cesty všelijaká literární návěstí, která sbírce propůjčují zdání jakési intelektuální šifry – máme rozkrývat narážky, vykládat symboly, oceňovat autorčinu erudici. Někoho tyhle skrývačky jistě bavit budou, ale básně s nimi stydnou a tolikrát aludovaná vášeň se dusí pod poklicí přílišné sebekontroly. A přitom tu za slovy tušíme smělé cíle – vypořádat se s resentimenty 20. století; osvobodit se od racionality jakýchkoli kompozic; obnovovat se „spalujícím naplněním smyslu“. Kolik z nás má ještě k takové teleologii odvahu?

Autor je literární kritik.