Bolest nezná zapomnění - literární zápisník

Loni vyšla útlá knížka Americký román pražské rodačky Yvety Shanfeldové, od srpna 1968 trvale žijící v Americe. Kniha na první pohled připomíná deník, je psána v první osobě a autorka v něm zachytila období let 2004 až 2005, nyní tedy vyšla v jakémsi prodlouženém čase. A čas je v ní důležitý. Nejedná se o prvotinu, mezitím totiž Shanfeldová vydala několik básnických sbírek, Skromná místa nespaní (viz A2 č. 9/2021) byla letos nominována na cenu Magnesia Litera.

Časový interval, vymezený čtyřiadvaceti ho­dinami, je významný prvek, který Americký román postrádá; postrádá den jako datum, kdy určitý záznam vznikl; čtenář neví, kdy děj nastal a kdy byl zapsán nápad, prožitek či emoce. Jednotlivé zápisy dělí pouze číslo od jedničky až po dvě stě dvacítku. Hned první popisuje pocit, který ten, koho osud zavál dál než za humna své vlasti, dobře zná: „Loučení, odjezd a cestování zřejmě způsobují trvalé trauma.“ A poslední zápis končí podobně: „Trápilo mne loučení, že Zdena letí do Prahy, pro mne spojené se vším, s odloučením, s ustavičným stěhováním. Zase srpen.“ Ty zdánlivě běžné věty mne zasáhly, vyvolaly okamžitou vzpomínku na Port de Bagnolet, Eurolines, letiště Charlese de Gaulla i už dávno neexistující „Pařížák“, vyjíždějící v noci z pražského hlavního nádraží a přijíždějící ráno o šesté do cílové stanice na Gare de l’Est v Paříži…

Ale zpět k Americkému románu, ve kterém Shanfeldová s velkou naléhavostí popisuje svůj vnitřní život, svoji zkušenost i svůj svět; ostře se vyhraňuje proti rodičům, matce i otci a její postřehy zahrnují i širší rodinné okolí. Pro úplnost je třeba dodat, že Yveta Shanfeldová, rodným jménem Tausingerová, pochází z rumunské rodiny židovského původu a její otec byl novinář a hudebník; vystudovala klavír na Pražské konzervatoři a na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii. Hudbě se však věnovat nechtěla, stěžejní pro ni bylo psaní. Ve své knize se na několika místech zmiňuje o svém otci, o jeho incestních projevech, ale i o jeho urputném naléhání, aby se stala profesionální klavíristkou. Nestalo se. Autorčina rodina byla poznamenána tragédií holocaustu, rodiče jen zázrakem unikli jisté smrti. Na jednom místě Shanfeldová suše dodává: „Máma mi vyprávěla, že když za války pořád slýchala, že Židi jsou méněcenní, začala tomu věřit. Nemyslím, že ji to kdy pustilo. Je plná hořkosti a ironie.“ A její dceru celoživotně tíží pocit samoty. I uprostřed početné rodiny napíše: „Radosti málo, pouze smutek či lhostejnost. Častěji smutek.“

Vždy jsem si myslela, že deník je sešit tajně ukrytý, že jediným čtenářem může být jen sám pisatel… Mýlila jsem se. Zvláště v poslední době deníky a autobiografie zaplnily knihkupecké pulty, vášeň sdílet svůj intimní život s nejširší veřejností je převeliká. Ovšem tím vzniká i otázka pravdivosti v běžném i širším pojetí. Ne vždy lze brát vše doslova, vysloveně autobiograficky, byť dílo tak působí, což mi autorka nepřímo potvrdila. Americký román je tedy spíše text literární než autobiografický. Byť připomíná jakousi autopsychoanalýzu, „sebezpyt“, jak napsal Vladimír Novotný ve své stati Románový deník ze vzdáleného roku (Tvar č. 7/2021), možná ale je to spíše pokus o znovuprožití celého roku vlastního života, stejně tak i přání se v něm vyznat, najít smysl; ve vztahu k muži uvedeném jako S., k manželu Ianovi, dcerám i příbuzným…

Ke konci knihy autorka přece jen připouští jisté rozpaky, nejistotu, zda text zveřejnit, když píše: „Sama nevím. Až uběhne rok těchto záznamů a přijde čas Deník uzavřít, vyvrcholí text jakýmsi harakiri? Přestanu se bát? Shodím balast a kápnu božskou? A osvobodím se.“ Snad ano, snad pro Americký román i jeho autorku bude platit, že zdárný výsledek začíná často nesnází. A v této souvislosti si dovolím kacířskou myšlenku, že kdyby Shanfeldová žila šťastněji, kdyby byla méně úzkostná, bůhví, zda by ji múza políbila…

Závěrem je třeba zdůraznit, že kniha je psána vášnivě, s hlubokými postřehy a empatií. Hudební a básnický talent Yveta Shanfeldová vskutku nezapře. A nebylo­-li by deníků Jiřího Ortena, Virginie Woolfové, Jiřího Koláře a dalších, byl by náš život mnohem chudší. A Americký román k nim lze přiřadit. Platí totiž bez nadsázky, co kdysi řekl Walter Benjamin: „Bolest nezná zapomnění.“

Autorka je spisovatelka a literární publicistka.