Francouzský režisér Gaspar Noé vytvořil středometrážní film Lux Æterna na zakázku módní značky. Výsledkem je nápaditá kritika zacházení se ženami v módním průmyslu i v kinematografii, ve které si hraje s tradicí filmů o čarodějnictví.
Režisér úzkosti a nevolnosti Gaspar Noé pokračuje v sebevědomém, až narcistně zaujatém ohledávání vztahu tělesnosti a filmového média. K excentrickému vizuálu však tentokrát přidává i kritický osten, jenž je namířen proti masové kultuře konzumu, čerpající ze systematického zneužívání ženského těla. Středometrážní metafilm Lux Æterna tak staví moderní verzi hranic pro upalování nepoddajných hrdinek, jejichž mentální a fyzická autonomie znamená hrozbu i v současném světě.
Chaos na place
Z původní zakázky na patnáctiminutovou televizní reklamu pro módní značku Yves Saint Laurent vytvořil Noé téměř hodinový film na pomezí dojímavé pocty filmovému umění, sebekritické obžaloby exploatačních principů průmyslu a katalogu působivých kompozic těl a drahých outfitů. V souladu s charakteristicky schizofrenním stylem využívajícím stroboskopického efektu, rozděleného obrazu nebo zneklidňujícího zvukového podkresu je i samotná vyprávěcí struktura sestavená ze záměrně nesourodých složek, které z jednotlivých kapitol vytvářejí atmosférický i formální patchwork propojený zastřešujícím motivem honu na čarodějnice.
Prolog je exkursem do dějin kinematografie: problematika je představena prostřednictvím sestřihu ze dvou zakládajících titulů čarodějnického žánru – Čarodějnictví v průběhu věků (Häxan, 1922) a Den hněvu (Vredens dag, 1943). K odkazům na velká jména světového filmu se Noé v průběhu děje obrací ještě několikrát, když scény prokládá mezititulky s okázalými citáty podepsanými Jean-Luc (Godard), Rainer W (Fassbinder) nebo Luis (Buñuel). Tuto artově snobskou expozici střídá civilní konverzace mezi Charlotte Gainsbourgovou a Béatricí Dalleovou (obě představují samy sebe), jež si čekání na začátek natáčení společného projektu krátí výměnou rádoby trapných historek z jejich bohatých hereckých kariér. To, co na první poslech může připomínat humorné intermezzo, v kontextu nadcházejících událostí značně zhořkne, když dojdeme k postupnému uvědomění, že všechny negativní zážitky se týkají pochybných pracovních podmínek spojených se sexualizací a objektifikací ženských rolí. Důkazem autenticity jejich výpovědí a nerovného postavení se vzápětí stanou mockumentární záběry odhalující chaos, psychologický nátlak a toxicitu na place Béatricina připravovaného snímku.
Obchod s bílým masem
Také poslední Noého psychedelický film Climax (2018) stavěl na mučednickém prožitku kolektivního tvůrčího procesu – v tomto případě nacvičování tanečního vystoupení –, který zachycoval v hororové sérii gradujícího děsu a násilí. Lux Æterna k otázce autorství a umělecké kolaborace přistupuje o něco střídměji (alespoň co se brutality, krve a halucinogenů týče), stále však zachovává základní myšlenku tvorby jako osobního i sdíleného trýznění, jež ve všech zúčastněných probouzí jejich nejhorší vlastnosti a nejtemnější noční můry. Jako by umělecká kolaborace byla vždy jistou formou sadomasochismu, který má stejně obojetné účinky jako užití drogy – navozuje extatický stav za cenu pomalého sebezničení.
V Noého pojetí jsou těmto destruktivním dopadům jakékoli tvůrčí činnosti vystaveny primárně ženy. Lux Æterna nachází paralelu mezi fungováním módního a filmového byznysu, jelikož oba v konečném důsledku provozují obchod s bílým masem, potažmo prodávají známé tváře, na něž se navěsí značka luxusní módy, respektive režisérova vize. Obzvlášť tento postoj vyniká ve scéně, v níž všemi žádaná a zmítaná Charlotte najde poslední koutek klidu v kulisách forenzní patologie, kde na pitevním stole leží atrapa ženského torza. V tu chvíli má herečka v očích ziskuchtivých producentů, dotěrných debutantů a cholerických kameramanů stejnou hodnotu a funkci jako onen umělohmotný trup. Úvahu o pozici oběti, jež je hrdinkám předurčena, pak dovršuje závěrečná sekvence, při níž jsou obě aktivně jednající protagonistky fatálně potrestány za vykročení z úlohy pouhého objektu nazírání – končí v estetizované agónii na kříži. Autorova aktualizace čarodějnických procesů tak vznáší obvinění vůči institucím kinematografie a konzumu, které představují novodobé modifikace středověkých mechanismů, jejichž cílem bylo podrobit si nebezpečně svobodné ženství.
Autorka je filmová publicistka.
Lux Æterna. Francie 2019, 51 minut. Režie a scénář Gaspar Noé, kamera Benoît Debie, střih Jérôme Pesnel, hrají Charlotte Gainsbourgová, Béatrice Dalleová ad. Premiéra v ČR 29. 7. 2021.