Chvála architektonické ironie

V roce 1998 jsem psal předběžné resumé ve studii k postmoderně, Gehrymu (Tančící dům se právě stal událostí) a dekonstruktivismu, v němž jsem tvrdil: „Architektura od vystoupení postmodernistů již není onou ‚pevností metafyziky‘, v níž se rozvíjí jen jeden typ racio­nality, proklamuje se nezbytnost smyslu pro domov, pro konvence a uznání heterogenity… dekonstruktivismus účinně artikuluje náladu doby; tedy ji nejen vyjadřuje, ale i dotváří.“ Nemám na tom co měnit, ale v aktuální situaci je třeba dodat, že postmoderna, tak dočasně iniciačně silná v oboru architektury, byla „odvolána“ již jejím teoretickým iniciátorem Jeanem­-Françoisem Lyotardem a dnes můžeme například slýchat, že se příliš spěchalo či – slovy Heinricha Klotze – že jsme teprve ve „velmi pozdní moderně“.

Nedoceněná postmoderna

Co se tedy v takzvané postmoderně odehrálo a co nás teprve čeká? V českých zemích se architekti v jejím ocenění nadále omezují nanejvýš na uznání uvolnění výrazových prostředků a varování před chaosem. Postmoderna zde byla a je redukována na teatrálnost, kýč, populismus, jako by nebyla ničím jiným než slepou uličkou, které se máme (a umíme) vyhnout. Zcela nové postoje, konceptuál­ní jádro zůstává u nás opominuto. Zkrátka jsme se do dnešních dní s postmodernou, s jejím ideovým fundamentem, nevyrovnali. Jedinou výjimkou zůstávají teoretické koncepty mého jmenovce Jiřího Ševčíka.

Proč je to důležité, na to odpovídá ­Emmanuel Petit v knize Ironie aneb sebekritická neprůhlednost postmoderní architektury (2018): protože „postmodernismus udělal z architektury intelektuální disciplínu“; až do nástupu postmoderny se architektura „běžně pojímala jako pouhý ‚rámec‘ lidského údělu a myšlení, leč nikdy jako jejich ohnisko: konvenčně se chápala jako nádoba, ovšem nikoli jako protagonista metafyzického a kulturního diskursu“. V tuzemském akademickém diskursu však téměř nic podobného nenajdeme. Gehryho a Milunićův Tančící dům příznačně zůstává solitérem! Jestliže platí, že „postmodernismus je něčím více než jen historickým výhonkem modernismu“ a představuje „nejvýraznější výtrysk integrálního aspektu celé modernity, jež je bezmeznou dialektikou pochybností“, jak píše Petit, splacení fatálního dluhu v teoretickém uchopení postmoderny nás čeká a nemine.

Impozantní fundament

Řečeno přímo: kniha z dílny Emmanuela Petita je stejně převratnou událostí, jakou bylo vydání Etické funkce architektury (1996, česky 2011) Karstena Harriese pro poznání možností fenomenologie v oboru teorie a historie architektury. Harries i Petit předkládají náročné a strhující texty, které nabízí teoretický fundament, jejž obor architektury zoufale potřebuje. Proč? Žijeme, slovy Imricha Vaška, v době „dospívání kontraverzí a turbulencí v architektuře“, rozebrat se v chaosu, rozpoznat, co jsou vektory a co jsou iluze, to vyžaduje teoretický základ.

Pět kapitol v impozantní publikaci výslovně tematizuje dílo Roberta Venturiho a Denise Scott Brownové, Stanleyho Tigermana, Araty Isozakiho, Petera Eisenmana a Rema Koolhaase, tedy ikon a patriarchů postmoderny a pozdní moderny. Ale neméně zásadní je, že v těchto kapitolách je také nabídnut – zpravidla podstatný i překvapivý – vhled do díla amerických (Frank Gehry, Michael Graves, Charles Gwathmey, Charles Moore, Robert Venturi ad.) i evropských postmodernistů (např. Aldo Rossi, Hans Hollein, COOP Himmelb(l)au, Bernard Tschumi). Publikace je neuvěřitelně faktograficky nasycená. Ujišťuji čtenáře, že je zbytečné a marné hledat, kdo z postmodernistů chybí. Ironie aneb sebekritická neprůhlednost postmoderní architektury je textovým a myšlenkovým monumentem, typickým produktem setkání myšlenkových tradic, kultury a vzdělanosti starého kontinentu a možností, které nabízí univerzitní prostředí ve Spojených státech. Je dvojdomým produktem Evropy a USA.

Od praxe k teorii

Nedělám si iluze o tom, co zajímá praktikující architekty a studenty architektury – není to historie oboru, jakkoli nabízí fakticitu i dramata. A v českých zemích to určitě není ani teorie architektury. Asi per ­analogiam zde platí úsudek Bismarcka o Češích: Co chtějí? Aby jim všichni dali pokoj. Proč tomu tak je? Jsme ponořeni do praxe, prahneme ve svém vynuceném prakticismu po myšlence jak málokdo, jak psal filosof českých dějin Jan Patočka, a umíme ideje bezpečně vyčíst v dílech světových architektů. Teorie u nás zkrátka chybí. Ve srovnání s množstvím překladů ve filosofii zůstává teorie a historie architektury i po listopadu 1989 setrvalou chudobkou.

Etická funkce architektury Karstena Harriese a Ironie aneb sebekritická neprůhlednost postmoderní architektury jsou fundamentální díla, úhelné kameny teorie architektury. Mohou výše popsanou situaci změnit? Jde o čtenářsky náročné texty, ve kterých se odkazuje na Sókrata a na sokratovskou ironii, na Giorgia Vasariho, na Friedricha Nietzscheho, na typy modernity u Le Corbusiera, na Manfreda Tafuriho a Rudolfa Wittkowera a mnohé další. Jsme zde prostě bezpečně doma na evropské intelektuální půdě s opatrnými přesahy do zámoří. Setkáváme se s celou plejádou evropských filosofů, architektů a teoretiků architektury, ale vše Petit podává věcně, srozumitelně a v objevných souvislostech. Nechybějí ani četná resumé, jež jsou jedinečná, ale čtenář ať se připraví na velehory teorie, které vyžadují intelektuální připravenost.

Architektura je pro Emmanuela Petita „především epistemologie neboli forma myšlení a interpretace“ a architektonická ironie „usiluje o narušení a pozdržení doslovného chápání všech staveb“. Tím akcentuje „relativizující, zkoumající a ‚teoretický‘ rozměr sebe samé jakožto oboru“. Věty akademika? Ano, ale po zalistování v publikaci zcela srozumitelné. Vděčnost překladateli Ladislavu Nagymu je u tak rozsáhlého odborného textu, který se svým stylem blíží eseji a je doslova nabitý espritem, více než namístě.

Autor je historik a teoretik architektury.