Série videí Tribuna X10 je pokusem využít pandemické bezčasí k ohlédnutí za dějinotvornými událostmi českého státu v posledních sto letech. Jak přistoupili k videoformátu jednotliví divadelní tvůrci a tvůrkyně, jak interpretovali momenty, které měnily historii?
Pandemická krize, která nás od loňského jara paralyzuje a dále prohlubuje výraznou fragmentarizaci české společnosti, byla od svého začátku přirovnávána k válečnému stavu, přesněji k době druhé světové války. Policejní hodina stanovená na jednadvacátou evokovala zákaz vycházení vyhlášený po atentátu na Reinharda Heydricha. V uměleckých projevech, jež se v důsledku koronaviru omezily na distanční formu, se často objevovaly i jiné historické reminiscence, konkrétně na středověké a raně novověké morové rány. Četl se online na pokračování Boccacciův Dekameron, připomínaly Shakespearovy Sonety, které autor s největší pravděpodobností napsal v době uzavření divadel. Režisér Jakub Čermák přistoupil k adaptaci Camusova Moru a v účelném spojení divadla a filmu asocioval nemocnou společnost stiženou černou smrtí s naší současností čelící koronaviru.
Touha po útěšné historii
Jako by snad krize jitřila touhu po historické identifikaci nebo – jak tvrdí historik Jakub Rákosník – po „historickém poznání, které může být nápomocné a v některých směrech i útěšné“. Každá generace má totiž podle něho neochvějný pocit jedinečnosti a zásadního dějinného významu a osudově prožívá i všechny nastalé krize. Naši současnost necharakterizuje zdaleka jen krize pandemická, ale i nedávná krize migrační, ekonomická a v neposlední řadě i klimatická. Právě krizová společenská situace a omezení divadelního provozu vedly tým tvůrců z Divadla X10 k pozoruhodnému projektu – seriálu videí, v nichž jsou interpretovány politické projevy osobností domácí politiky a kultury v rozpětí sta let, Tribuna X10.
Za uměleckou rekonstrukcí (divadelními a filmovými prostředky) stěžejních projevů české moderní historie, která má dle tvůrců poukázat na vliv jednotlivce na společnost v krizových obdobích, stojí více než dvě desítky režisérek a režisérů, herců a hereček nezávislé scény. Autorem koncepce je mladý režisér a kmenový člen Divadla X10 Ondřej Štefaňák, který ve spolupráci s historikem z Ústavu pro studium totalitních režimů Liborem Svobodou dramaturgicky formoval obsah celého cyklu.
Ten symbolicky započal živě streamovaným losováním, během nějž byly vybrány autorské dvojice a jim přináležející historický projev, který měly ideálně ve veřejném prostoru remediovat. Některé dvojice z losování odcházely pouze s jedním projevem, jiné s několika, jež naplňovaly vytyčené téma – například došlo ke spojení projevů Milady Horákové, kardinála Berana a textu Charty 77 či Masarykova projevu z roku 1928, bizarního Zápotockého vystoupení na téma Děda Mráz z roku 1952 a Havlovy promluvy z roku 1990. Výsledná videa, která navíc doprovází analytická úvaha na dané téma, byla po jednom zavěšována každý týden na YouTube kanál X10, a to až do konce letošní provizorní divadelní sezony.
Nacionální nota
Zvolená prohlášení zohledňují jak ty nejzásadnější domácí dějinné zvraty – abdikační projev Edvarda Beneše z roku 1938 a jeho následný proslov z 16. května 1945 (výrazně krácený), který předznamenal hluboké etnické, politické i hospodářské změny poválečného Československa, rozhlasový proslov Emila Háchy k národu vysílaný v noci 16. března 1939 (tedy den po začátku německé okupace), novoroční projev Václava Havla s lakonickým konstatováním, že „naše země nevzkvétá“, ale také třeba fantasmagorické vystoupení Václava Klause na konferenci OSN o změnách klimatu z roku 2007, o jehož důsledcích rozhodne až budoucnost. Každý z tvůrců a tvůrkyň přistoupil z logiky vlastního rukopisu k materiálu zcela jinak, přesto lze v projektu vysledovat určité spojnice. Nejzásadnější je shodné uvažování nad volbou lokací. Pokud jsou proslovy realizované ve veřejném prostoru, jde o místa reprezentující českou státnost, místa sakralizovaná (v jednom případě přímo sakrální) či nějak spojená s naší (často problematickou) minulostí.
Režisér Tomáš Loužný variuje Benešův poválečný projev v gardu multijazykové postmoderní dekonstrukce umístěné na Václavské náměstí. Pracuje s pohledovou osou sochy svatého Václava a Národního muzea, následně se spolu s interpretkou Magdalenou Kuntovou přesouvá před Stavovské (kdysi německé Nosticovo) divadlo, Karolinum, na Staroměstské náměstí a končí před Staroměstskou mosteckou věží. Režisérka Kamila Polívková umístila performerku Anitu Krausovou přednášející Moravcův proslov z roku 1942, kde mimo jiné zazní i slova „Češi a Češky zde pod patronem českého národa“, před sochu svatého Václava. Se symbolickým významem veřejného prostoru pracuje i Anna Klimešová: Háchův poraženecký proslov inscenovaný na vyhlídce u Pražského hradu za zády s chrámem svatého Mikuláše uvozuje jeho útěkem před českou vlastenkou (krojovanou dívkou) napříč zahradou Na Valech, s jeho útrpným pohledem směrem k oknům, z nichž byli na začátku českého stavovského povstání shozeni zrádci, královští místodržící Slavata a Martinic.
Bezpříznakový je však prostor, kde natáčel režisér Jakub Čermák. Projev Vasila Biľaka z roku 1971, kterým režisér zároveň ironicky glosuje street art, v cyklu reprezentuje slovenský hlas a demonstruje, že ačkoli jsme se Slováky tvořili hned dvakrát společný stát, do veřejného prostoru se tento fakt příliš neotiskl. Nacionální notu, která zní hned v několika proslovech intenzivně, režiséři Anna Klimešová a Tomáš Loužný ještě posilují kostýmem – lidovým krojem. Jejich videa také vykazují silný příklon k ryze divadelním prostředkům, na rozdíl od jiných, která se výrazněji hlásí k filmové estetice či přicházejí se stylizovaným konceptem.
Revoluce hlav a srdcí
Stále častěji se právě s formátem videoperformance ztotožňují Kamila Polívková a Ian Mikyska, mají k němu blízko snad i vzhledem k uměleckým odvětvím, v nichž se dříve profilovali. Důkazem je i Mikyskova pocta „rozhlasovému tichu“ a Zdeňku Mančalovi v jediné opakující se větě „Je právě sechs hodin, voláme české lidi na pomoc, esesáci vraždí české lidi“, s níž se osoba se zakrytou tváří (Hynek Chmelař) vzdaluje čočce kamery, až se vytratí nadobro. Polívková zase statickým snímáním Anity Krausové, usazené pod sochou svatého Václava, vytváří dojem, že se její postava stále více stává součástí kamenného monolitu – živoucí paměti. Na charismatický, strhující projev performerů spoléhají ve svých videích Ondřej Štefaňák, který spolupracuje se Šimonem Krupou coby Jaroslavem Seifertem, a Štěpán Gajdoš v tandemu s Jakubem Gottwaldem. I vzhledem ke zvoleným obsahům projevů patří tyto výstupy mezi nejsilnější, společně s poctou videoherní estetice, do níž adaptoval Benešův projev z roku 1938 režisér Jan Frič. Jan Jankovský v herní simulaci řízení automobilu podkreslené retro elektronickou hudbou vytváří dokonalou kulisu k mrazivé výpovědi abdikujícího Beneše.
Deset videí není jen souborem rozličných uměleckých přístupů a momentů, které se vzájemně protínají či zrcadlí. Nejsou ani pouhým dokladem toho, že z krize, v tomto případě omezení živé kultury, lze těžit a vytvářet nová, plnohodnotná díla. Konfrontují nás především s neblahým zjištěním, „že vzhledem k tomu, jak se utvářel český národ, jak se formoval moderní český nacionalismus, okamžiků, kdy se Češi mohli ztotožnit se svým státem, nebylo mnoho“. Jak říká historik Jakub Rákosník, „zřejmě nemáme tolik tendenci bránit instituce právního státu a demokracie jako abstraktní principy dobrého fungování státu a společnosti, ale upínáme se na konkrétní osobnosti a vnímáme je jako spasitele – s nimi už to konečně bude dobré“. Snad právě proto i dnes se stejnou silou jako v minulosti rezonují Havlovy věty: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe.“ A stejně tak platí i Masarykova slova z kraje minulého století: „Demokracie je názorem na život. Naše demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí.“
Autorka je teatroložka a divadelní kritička.