Při příležitosti 500. výročí dobytí Aztécké říše španělskými vojsky vyplula 2. května z Mexika na staré rybářské bárce skupina sedmi zástupců Zapatovy armády národního osvobození. Během tzv. Výpravy za život plánují povstalci z Chiapasu navštívit zhruba dvacet zemí včetně Česka. Jak vypadalo čekání na přistání lodi na španělském pobřeží poblíž Viga?
Skrze touhu přivítat sedm zapatistů vyhřezávala roztříštěnost Evropy. Foto Richard Dobřichovský
Třetí den čekání už bylo fakt hnusně. Atlanticky hnusně. Seděli jsme v kruhu asi šest kilometrů nad Vigem na západním cípu Španělska a všem to patrně teprve teď doopravdy došlo. Nikdo z nás neměl žádný skutečný přístup k přímé komunikaci s lodí či informacím od zapatistů. Jak se vylodí? Kde se vylodí? Co si přejí? A především – kdy se vylodí?
Výprava, kterou nikdo neřídí
Zkraje května vyplulo přes Atlantik do Evropy sedm zapatistek a zapatistů a brzy se k nim přidá více než stovka dalších. Byť takzvaná Výprava za život připadá na výročí 500 let od prvních koloniálních výbojů na území Ameriky, ve svých komuniké obracejí zapatisté pozornost spíš na současnost a budoucnost. Přejí si setkávat se, hledat, co nás činí rovnými, a chtějí, abychom se učili od sebe navzájem, přestože nás odlišuje a rozděluje mnohé. Rasy, kultury, způsoby organizace, společenské třídy, úroveň vzdělání, představy, argumenty, protiargumenty… Akorát že nikomu neřekli, jak přesně by si to představovali. A pak postupně nabírali zpoždění. A teď do toho začalo pršet.
V plenárním kruhu seděli místní z Viga, pár skupin ze španělských velkoměst, několik lidí z Jižní Ameriky, delegace z Hambachu, ZADu, Atén, portugalští novináři, studenti, dva tři lidi z Holandska, ze Švýcarska. A my. Už pár měsíců jsme se s přítelem ve staré Avii potulovali po Španělsku, a když nás zastihla zpráva, že se zapatisté vylodí za pár týdnů ve Vigu, byli jsme jen pár set kilometrů odtamtud. Dobrá náhoda. Brzy nám ale došlo, že náhodou jsme se tady možná objevili jen my sami. Pozorovali jsme, jak vážně berou tuhle symbolickou událost lidi sedící okolo nás a kolik konfliktů tu kvůli tomu doutná. Pro všechny bylo hrozně důležité zapatisty přivítat dobře.
Když dopoledne nepřipluli na vigské molo, jak se očekávalo, a namísto toho začala bouřka, a když pak z Chiapasu přišlo komuniké, že kotví v Baoině, třicet kilometrů jihozápadně od Viga, řeší pandemická opatření a těší se, až si s námi zatančí cumbii, ale vydrží na lodi klidně dalších pár dnů, prostě jak se nám to hodí, ať dáme vědět, všem doopravdy došlo, že tuhle událost nikdo se zapatisty nekomunikuje. Že to, co tu děláme, je ono. Všichni tak nějak měli pocit, že to ve skutečnosti někdo odněkud řídí. No tak ne. Ukázalo se, že přivítat Výpravu za život v jednom periferním městečku a neztratit se v hravých komuniké je velký úkol. Co znamená, že kotví v Baioně? A jak „počkají na lodi“? Jak se to hodí nám? Z hermeneutických sporů o správný výklad jednotlivých komuniké i zpoždění samotného se postupně stávaly diskuse o tom, kdo jsme a co tu děláme. Co znamená, že kotví v Baioně? V roce 1493 právě tam přistál Kryštof Kolumbus se svou Pintou a vyhlásil, že Evropa dobyla nový kontinent. Myslí tím něco? Taky to nemusí znamenat nic, je to prostě jen méně frekventovaný přístav. A co s tím teď máme dělat? Není vidět na krok, v bouřce nás stejně neuslyší. Ale copak to jde, neudělat nic? A kdo by měl něco udělat? Proč si nevyvolili někoho, s kým lze komunikovat, kdo by nás tady potom zorganizoval? Proč nejeli do Porta, kde by bylo pro takovou akci lepší zázemí?
Komu patří zapatisté?
Kam vlastně zapatisté připlouvají? Do Evropy, nebo do Galicie? Za kým vlastně jedou? A co chtějí dělat? Psali, že chtějí především naslouchat. Ale kdo z nás k nim má mluvit? A o čem? A nechtějí radši říct něco oni nám? Trochu zaskočeně jsme pozorovali, jak skrze touhu přivítat sedm zapatistů vyhřezává roztříštěnost Evropy.
Lidé a kolektivy z Viga setkání už několik týdnů plánovali a připravovali. Promýšleli, jaké symbolické dary jim předají, které organizace je budou vítat, jak bude formulováno jejich přivítání, jaká bude estetika, kdo bude hrát na dudy a kdo půjde v průvodu. Během posledních dnů se ale do Viga sjeli další lidi, s čímž nikdo nepočítal. Většina „internationales“ se na místní hned po příjezdu obrátila, ale když zjistila, že je pro ně vyhraněna úloha všechno jen zpovzdálí pozorovat, začali se paralelně sebeorganizovat. Plénovat, vytvářet pracovní skupiny, společně vařit a jíst a do všech procesů zvát místní jen jako jedny z mnoha. To u lidí z Viga vyvolalo pořádnou dávku nevole, kterou kdosi trefně shrnul výkřikem: „Vždyť do ZADu vám taky přijedou! Tak si je přivítejte tam!“ Měli samozřejmě pravdu.
Nevím, jestli jste někdy byli ve Vigu, ale je to díra. Mám velké pochopení pro to, že je někomu proti srsti kosmopolitní, zdánlivě rovnostářská logika, která se snese na náhodné místo a potom ho zas opustí. Lidé z Viga vcelku realisticky pochopili, že na veřejných plénech budou mezi lidmi, kteří mají více zkušeností v pořádání velkých akcí, spíš na okraji a iniciativu převezmou jiní. Třeba lidé, co v Chiapasu někdy byli. Nebo lidé, kteří jsou v aktivistických kruzích lépe zasíťovaní. Nebo ti, kteří hovoří nejen španělsky, ale i anglicky. Tyto dvě perspektivy – vigská a evropská – se střetávaly na každé malé organizační otázce. Jaké jídlo budou jíst? Kam a za kým jedou? Do Evropy, nebo do Galicie? A jak teď po tom všem ksakru reagovat na to, že přistáli v Baioně? Myslíte, že zapatisté vědí, že se hádáme?
Střet se ještě vyostřil, když se provalilo, že organizační výbor z Viga před nedávnem opustili zástupci migrantských – hispánských a uprchlických – komunit s otevřeným dopisem, ve kterém výbor nařkli z rasismu, evropského šovinismu a dlouhodobého umlčování jejich hlasů a zkušeností. Za ně se okamžitě postavili „internationales“ a také měli pravdu. Pokud byli z plánovaného setkání Galicijců a zapatistů už dávno vyloučeni všichni ti, kdo najednou nebyli „ti opravdoví Galicijci“, pojal člověk najednou ke všem těm darům a dudákům a delegacím o poznání menší sympatie. A nekonečná plenární hádka o význam Baiony tím získala úplně nový rozměr. Bylo tu prostě moc perspektiv. A rozseknout otázku, zda přijeli do Viga, nebo do Evropy, bylo tak nějak na nás samotných.
Naléhavost, která zůstane
Všechno nakonec bylo. Vítání zapatistů z majáku v Baioně, vylodění o pár dní později, galicijské dudy zazněly na pláži, tančila se cumbia, četly se básně, zpívalo se, vlajky vlály. Nejsilnější na tom ale beztak bylo to, co se odehrávalo předtím, shodli jsme se večer u táboráku. Naléhavost, s níž se snad každý pohádal nad tím či oním o to, co je ta naše společná Evropa, co tady vlastně děláme, co chceme a koho třeba i nechtěně vylučujeme, když se snažíme naplnit vlastní potřeby, nás všechny zaskočila. Když o nic nejde, například když se píše nějaké prohlášení, jsme všichni proti machismu, rasismu, homofobii, šovinismu, třídní povýšenosti a vůbec všem typům šikany. Ale tu naléhavost, s jakou se tu zhmotňovalo, jak nám to moc nejde, jak nás frustruje, že nám to nejde, i když se snažíme, aby to tak nebylo – tu naléhavost bych si ráda ponechala. Je v ní něco, co má co do činění s názvem, jakým zapatisté po vylodění překřtili území dřív známé jako Evropa: Slumil K’ajxemk’op (Země, která se nevzdává a nezklame). A přitom stačila taková blbost. Zapatisté prostě nenapsali nikomu předem.
Autorka je spolupracovnice redakce.