Lze ještě grokovat Heinleina?

Nové vydání svého času kultovního Heinlei­nova románu Cizinec v cizí zemi (Stranger in a Strange Land) se pyšní tím, že jde o překlad původní, úplné a nezkrácené verze. Už tak obsáhlá kniha z roku 1961, jejíž velkou část tvoří někdy svižné, ale častěji rozvláčné promluvy, narostla oproti prvnímu českému vydání z roku 1994 téměř o třetinu – a upřímně řečeno, příliš jí to neprospělo. Román v roce 1962 vyhrál nejprestižnější žánrovou cenu Hugo, dostal se jako první sci­-fi na žebříček bestsellerů New York Times a některé „marťanské“ výrazy doslova zlidověly. Nejslavnější z nich, „grokování“ (marťanské označení pro naprosté porozumění), nejprve zdomácnělo mezi fanoušky knihy, pak mezi hippies, později programátory a hackery a nakonec to dotáhlo až do Oxfordského slovníku angličtiny. Příběh Valentina Michaela Smithe, vychovaného na Marsu, který přichází na Zemi a objevuje své lidské já, aby se nakonec vydal na cestu (samozvaného) spasitele, proslavilo právě to, že se jedná o všechno jiné než klasickou hard sci­-fi, jejímž byl Heinlein pionýrem.

Odpovědi a monology

Michael je potomek dvou (vlastně tří) členů první marsovské expedice, kteří před vymřením stačili zplodit syna, jemuž pozemské zákony umožňují vznášet nárok na vlastnictví Marsu. Na Zemi je však vyslán na průzkumnou misi svými pěstouny, domorodými Marťany. Ti vládnou parapsychickými schopnosti, kterými díky marťanské výchově disponuje rovněž Michael. Po několika peripetiích – a přes odpor pozemských autorit – se dostává do péče excentrického právníka a lékaře Jubala Harshowa, v jehož sídle se postupně shromáždí jádro pozdější Michae­lovy církve.

Tato církev funguje vlastně jako komuna a význačnou a pozitivní roli v ní hraje volná láska, což v šedesátých letech pochopitelně rezonovalo, byť tyto motivy spojené s rovněž přítomným kultem charismatického vůdce získaly po vražedném řádění Mansonovy Rodiny o dost temnější valéry (když se začalo proslýchat, že se Charles Manson knihou inspiroval, byla v USA vyřazena ze školních knihoven). V rozšířené verzi Cizinec v cizí zemi ještě výrazněji připomíná o čtyři roky starší Atlasovu vzpouru (1957, česky 2014) od Ayn Rand. Heinlein sám toto srovnání odmítal, protože podle něj Rand psala propagandu, kdežto jemu šlo o to, aby „každý čtenář získal z knihy něco jiného, protože sám najde odpovědi. Pokud se mi podaří zbavit ho nějakých předsudků, předpojatostí nebo neprozkoumaných předpokladů, dosáhl jsem všeho, co jsem chtěl“. Ve skutečnosti ale podobně jako u Rand většinu odpovědí poskytují monology hlavních mužských postav románu.

Paralely obou rozsáhlých próz jsou až příliš očividné. Oba texty jsou oslavou individua­lismu, odmítají konvenční morálku, zvlášť sexuál­ní, a spíš než o příběh v nich jde o poselství. Z toho důvodu jsou ale také jednorozměrné, tezovité, plné monologických výkladů a pro ty, kteří se s jejich myšlenkami neztotožní, není lehké se jimi prokousat. Heinleinovo dílo je navíc plné značně uslintaného sexismu.

Kristus z Marsu

Ke smutným rysům zlaté éry sci­-fi patří skutečnost, že mnozí uznávaní spisovatelé napsali v řadě ohledů skvělé romány, v nichž se však nevyskytovala jediná plnohodnotná ženská postava – stačí připomenout Simakovo Město (1952, česky 1992) nebo Pohlovy a Kornbluthovy Obchodníky s vesmírem (1953, česky 1987). V Cizinci v cizí zemi se sice ženy objevují, a dokonce se mluví o jakési rovnosti pohlaví, ve skutečnosti je však jejich hlavním úkolem být krásné a s nadšením vyhovět přáním mužů, včetně těch starých a neatraktivních, ať už jako sekretářky nebo jako milenky.

Papírová je ale většina postav bez ohledu na gender. Ženy jsou bez výjimky krásné a svolné, muži jsou sice vykresleni s větším zaujetím, ale i titulní Marťan Michael je ve výsledku jednorozměrná kristovská figura, která v lecčem připomíná Johna Galta ze zmíněné Atlasovy vzpoury. Nejpropracovanější je nepochybně jeho mentor Jubal, který je jakousi kombinací občana Kanea a kolonela z KFC a podle některých interpretů představoval alter ego samotného Heinleina. Jeho láteření na stát, dobrácká sebestřednost i pojetí osobní svobody upomene na postavy, které ztvárňoval ve filmech John Wayne. A přestože se Heinlein označoval za libertariána, svými politickými postoji – podporoval jaderné testy, válku ve Vietnamu a prezidentskou kandidaturu Barryho Goldwatera – měl ke konzervativnímu Wayneovi dost blízko.

Když přemýšlím o tom, do jaké míry má dnes smysl Cizince v cizí zemi číst, napadají mě převážně historické důvody. Kniha nenabízí dobrodružný pulpový příběh ani epické podobenství, a třebaže v ní lze najít řadu více či méně povedených satirických momentů, které mnohdy sedí i na současnou Ameriku, předestírá hlavně Heinleinovy názory a preference. Ty sice kdysi mohly působit skandálně i novátorsky a nepochybně svou dobu ovlivnily, dnes jsou ale částečně vstřebány do našeho kulturního univerza, anebo působí už jen prehistoricky.