Pavel Hak
Sniper
Přeložil Zdeněk Huml
Paper Jam 2021, 80 s.
Sniper, v pořadí druhá kniha Pavla Haka, vyšel ve francouzském originále v roce 2002. Jedná se o nejútlejší a zároveň nejsyrovější a nejbrutálnější prózu, jakou jsme od československého emigranta usazeného v Paříži mohli v češtině dosud číst. Ocitáme se v blíže nelokalizovaném, avšak povědomém pekle bezvýchodné a samoúčelné válečné destrukce, v němž se vyjevují ty nejnižší lidské pudy a z něhož se přeživší snaží uniknout za hranice, kde jim nehrozí smrt na tisíc způsobů. Hak se v díle vrací ke svému klíčovému tématu, tedy k migraci z míst, kde lidský život přestává mít cenu. Text je možné vstřebávat jen po malých dávkách, protože pojednává o likvidační válce, jejímž smyslem jsou válečné zločiny ve jménu Boha, které mají vyvolat všeobecný děs, a v zárodku tak nabourat všechny známky odporu. Krátké kapitoly s minimalistickým dějem popisují osudy několika prchajících, mučících i mučených a jsou v nich vykresleny všemožné krutosti: znásilňování, trýznění, vyhlazování. Mezi postavami vyniká titulní sniper, který ukrytý v horách zabíjí vše živé a svým nihilistickým monologem reprezentuje ducha slepé oddanosti, násilí a války. Sniper je četba na hranici snesitelnosti – text jako by se snažil ztělesnit naléhavé myšlenky postavy, jež vykopává sekyrou ze zmrzlé půdy mrtvoly rodičů a bratrů: „Není však k odsouzení zločinů zapotřebí ukázat je v celé jejich zrůdnosti? Jinak stojí vše (včetně hromadných hrobů, vykopaných obětí, spálených těl) na straně vrahů!“ Četba odpudivá jako sama válka.
Karel Kouba
Ian McEwan
Stroje jako já
Přeložil Ladislav Šenkyřík
Odeon 2021, 360 s.
Poslední tři romány Iana McEwana, Myslete na děti!, Skořápka a Stroje jako já, spojuje téma potomků a jejich práv. V posledním z nich však dochází k podstatnému posunu: v roli rodičů vystupuje mladý pár a jejich ratolestí je dospělý humanoid se symbolickým jménem Adam. McEwan zasadil příběh do osmdesátých let, jde však o alternativní historii, v níž Anglie prohrála válku o Falklandy a navzdory vlně technologických vymožeností, jimž kraluje Alan Turing, se propadá do ekonomické krize. Román propojuje linii společenskou a vztahovou, hutné popisy vojenských manévrů, výdobytků v oblasti umělé inteligence a politických dilemat Margaret Thatcherové tvoří pozadí proměnlivého vztahového trojúhelníku mezi vypravěčem Charliem, jeho milenkou Mirandou a Adamem. Jejich pouto zprvu připomíná soužití s narozeným miminkem, oba lidé do robota vloží část povahového nastavení a čekají, jak se jeho vlastnosti projeví. Situace se však komplikuje, Adam nebojuje o moc jako v mnoha jiných sci-fi příbězích, ale o lásku a pravdu. Střety s Charliem a Mirandou jsou tak etického charakteru a Adamovi zůstává – navzdory nezměrnému intelektuálnímu rozhledu – dětsky naivní a černobílé vidění světa. Stejně jako ve dvou předchozích románech se i zde objevuje motiv viny a trestu. Autor nutí čtenáře uvažovat nad jejich reálným obsahem, všichni hrdinové mohou být oběťmi i viníky, záleží na perspektivě. Ian McEwan vytvořil dramatické sci-fi, které v důsledku vypovídá spíš o lidech z masa a kostí než o jejich umělých protějšcích.
Anna Stejskalová
Sergej Lebeděv
Debutant
Pistorius & Olšanská 2021, 200 s.
Sergej Lebeděv se ve své knize Debutant nechal inspirovat tři roky starými událostmi v anglickém městě Salisbury. Dva agenti tajné služby GRU se tehdy pokusili zavraždit dvojitého agenta Sergeje Skripala paralytickou látkou Novičok („Debutant“ je jedním z možných překladů jejího názvu). Novela čtenáře provede částí sovětské historie a mnohaletými pokusy s chemickými látkami a jedy, ukáže krásy britského maloměsta, připomene rozpad Sovětského svazu, ale neřekne nic nového nad rámec informací, které většina čtenářů nedávno mohla najít na stránkách novin. S politickými tématy a prolínáním minulosti se současností nepřichází ruský geolog, novinář a spisovatel poprvé. Povedenější je například jeho první román Hranice zapomnění (2010, česky 2012), v němž se současná generace vyrovnává s lágrovou minulostí rodičů a prarodičů, nebo druhá do češtiny přeložená kniha Děti srpna (2015, česky 2016), jež přibližuje naděje a zklamání účastníků moskevských událostí z roku 1991. Výběr třetího titulu pro český trh není z nejšťastnějších a knize nepomáhá ani aktuální kauza okolo výbuchu ve Vrběticích. Ta jí sice dokáže udělat reklamu, ale nemůže nic změnit na tom, že se v rámci Lebeděvovy tvorby jedná o slabší, ne-li zbytečnou položku. Autor zkrátka nedokázal střípky mezinárodní kauzy poskládat do zajímavějšího či hlubšího celku. Vložené úvahy o lidských hodnotách nezapadají do příběhu a vyznívají do ztracena. Lebeděv měl zřejmě potřebu okomentovat aktuální dění, ale na poli nedávné minulosti se mu zatím dařilo mnohem lépe.
Olga Pavlova
Viktorie Hanišová
Beton a hlína. Rozhovory o šetrnosti a udržitelnosti ve městě
Host 2021, 261 s.
Kniha spisovatelky Viktorie Hanišové s názvem Beton a hlína je další publikací nakladatelství Host v ediční řadě Klimax. Edice se věnuje tématu klimatické krize a jejím možným řešením, nový svazek ale spíš prohlubuje mýtus o individuální odpovědnosti jedince. Autorka přichází se svou první knihou z žánru non-fiction a prostřednictvím třinácti rozhovorů hledá odpověď na otázku, jak se vypořádat s klimatickou krizí ve městě. Pro rozhovory vybrala osobnosti stojící za různorodými projekty – od bezobalového obchodu přes sběr odpadků nebo guerilla gardening až po komunitní zahrady. Výběr je vskutku rozmanitý a pečlivý, i když místy možná poněkud pragocentrický; najdeme tu však i příklady z Brna nebo Příboru. K problému ale Hanišová přistupuje někdy až příliš naivně. Zahrádkáře rozsévající semínka po městě si představuje jako zakuklené radikály a v bezobalovém obchodu spatřuje východisko z krize. Přílišný důraz na individuální odpovědnost je zde všudypřítomný. Autorka se snaží z respondentů vydolovat odpověď na to, co má jako jedinec žijící ve městě dělat. Nakupovat bez obalu? Pěstovat rajčata na balkoně? Sbírat odpadky? Přestože se rozhovory dotýkají i širokých témat, jako je odcizení člověka přírodě, na globální příčiny a systematické řešení se autorka neptá. Po přečtení knihy tak máte pocit, že sázením kytiček ve městě můžete spasit svět, zatímco se kola kapitalismu točí dál a přibližují nás klimatickému kolapsu.
Barbora Jelínková
Moucha v kufru
(Mandibles)
Režie Quentin Dupieux, Francie 2020, 77 min.
Premiéra v ČR 15. 7. 2021
Už od svých prvních filmů Steak a Rubber se francouzský režisér Quentin Dupieux (dříve známý jako hudebník vydávající pod jménem Mr. Oizo) věnuje surreálným komediím, kterými zásobuje filmové festivaly. Jeho novinka Moucha v kufru patří k těm nejméně okázalým, ale také nejzábavnějším. Dupieux se tu nesnaží ohromovat podivuhodnými, krkolomnými koncepty jako třeba ve snímku Realita nebo ve zmíněném Rubberu. Namísto toho se spokojil s půdorysem retardační road movie komedie ve stylu Blbý a blbější, jejíž dramaturgie je ovšem záměrně podobně slabomyslná jako její hrdinové. Dva kamarádi mají za úkol dopravit kufr s neznámým obsahem místnímu boháči, ale v kradeném autě najdou obří mouchu. Odtud se trajektorie jejich další cesty nebezpečně podobá chaotickému mušímu poletování od jedné situace ke druhé. Ovšem s tím, že Jean-Gab a Manu obvykle každou scenerii za sebou zanechávají v troskách. Dupieuxovi se dosud nejlépe podařilo propojit svou zálibu v rozklíženém, diskontinuálním vyprávění a excentrických premisách s energií, kterou snímku dodávají hlavní hrdinové. Komici David Marsais a Grégoire Ludig v hlavních rolích perfektně zvládají střídání ležérních a neurotických nálad, jež od nich scénář vyžaduje, a táhnou film i ve chvílích, kdy se Dupieuxova výstřední imaginace dočasně zadrhne. Ve srovnání s jinými Dupieuxovými díly tak Moucha v kufru působí mnohem spontánněji a uvolněněji, což je u snímku oslavujícího anarchii a chaos rozhodně žádoucí vlastnost.
Antonín Tesař
Anna Slama & Marek Delong
Pouť
Nevan Contempo, Praha, 20. 7. – 27. 8. 2021
Anna Slama a Marek Delong pracují jako umělecká dvojice a společně se již plně etablovali na místní umělecké scéně; za jakési pomyslné završení tohoto procesu lze mimo jiné pokládat i jejich výběr mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) za minulý rok. Jejich tvorba má multimediální charakter a je často inspirována pohádkami, fantasy či severskou mytologií. V jejich nejnovější výstavě s názvem Pouť v galerii Nevan Contempo tomu není jinak; dají se tu nalézt všechna zmíněná východiska, a dokonce i díla, která mnohé divačky a mnozí diváci už znají. Centrální místo v expozici totiž zabírají dvoje mimozemské jesle, jež byly jádrem instalace You Mean the World to Me v ostravském Platu v rámci výstavy finalistů CJCH. Pro někoho, kdo se minulý rok do Ostravy nedostal, to jistě nepředstavuje problém, ale jinak výběr působí spíš jako promarněná šance: nedávalo by větší smysl prezentovat nová či prostě jen jiná díla? Veronika Čechová v doprovodném textu vyzdvihuje schopnost autorské dvojice vytvářet specifickou atmosféru, která je zde však naprosto utlumena jednoduchou, až línou instalací. Ta je sice pro komerční galerie typická, ale zrovna galerie Nevan Contempo se tomuto stereotypu zpravidla vymyká a její prostory často bývají změněny k nepoznání. Tentokrát však má výstava podobu veletržních kójí, v nichž se jednoduše prezentuje pár vybraných děl bez koncepce a nápadu.
Natálie Drtinová
Martin Dvořák
Maruška
Moving Station, Plzeň, předpremiéra 9. 7. 2021
Co mají společného Anne Franková, Milada Horáková, Sophie Schollová a Marie Kudeříková? Všechny bojovaly proti totalitě, zvůli moci a zanechaly po sobě inspirativní odkaz. První dvě jsou poměrně známé, třetí jméno znají zpravidla jen němčináři – a Maruška Kudeříková? Málokdo si dnes pamatuje statečnou mladičkou komunistku, bojovnici proti nacismu, která svého času vystupovala v nejedné čítankové básni, což vedlo k jistému zprofanování jejího odkazu a posléze vymazání jejího jména z povědomí po roce 1989. Tanečník Martin Dvořák k jejímu letošnímu stému výročí narození vytvořil „taneční obrazy pro herečku, tanečnici a hudebnici podle dopisů Marie Kudeříkové“. Na jevišti se v jeho Marušce herečka a tanečnice, obě bosé a oblečené ve velmi jednoduchých lněných šatech, neoslovují, pouze spolu sdílejí prostor, gesta a příběh jedné mladé dívky. Předěly mezi jednotlivými obrazy tvoří hudba Gabriely Vermelho a texty užitých písní po vzoru antického chóru vhodně doplňují děj. Kombinací řeči slov a řeči těla se daří předat divákům působivý příběh, který ale není patetický a z diváků takzvaně neždíme emoce, i když někoho možná rozčílí třeba pasáže, v nichž se mladá odbojářka vyznává z obdivu k soudruhu Marxovi. Tyto teze nejenže dokreslují její příběh, ale hlavně umožňují nahlédnout, proč mohlo dojít k ideologickému zneužití jejího odkazu – a pasáže o odvaze, lásce a pomoci druhým zase ukazují silnou dívku, jejíž myšlenky a činy nás mohou oslovovat i dnes.
Eva Marková
Ayami Suzuki & Leo Okagawa
Undercurrent/Wanderlust
MC, Falt 2021
Letošní kolaborace Ayami Suzuki a Lea Okagawy patří k nečetným případům, kdy ze spojení různých osobností vzejde víc než jen součet částí. Okagawa se sólově věnuje preciznímu a poněkud chladnému sound artu, zatímco Suzuki původně hrála keltské balady a ve vlastní tvorbě tíhne k tomu typu ambientu, který posluchače nutí jihnout a dojímat se. Ve dvou živých vystoupeních na nahrávce Undercurrent/Wanderlust ale vynikají ty nejlepší aspekty jejich hudby. Undercurrent je skladbou bez povrchů. Vokál na sebe díky své „čitelnosti“ často strhává příliš velkou pozornost, pseudohymnické nápěvy Ayami Suzuki se ale ochotně vpíjejí do zvukových proudů na pozadí, které jsou beztak jen další podobou vokálů po manipulaci kytarovými efekty. Melodičtější plochy jsou pak narušovány digitálními pulsy a ruchy, včetně nesnesitelně vysokých frekvencí. Nahrávka tím dostává brutální kontrapunkt: při hlasitějším poslechu člověk navzdory veškeré kráse trpí, při tišším vyniká liminální charakter skladby. Ale právě tak vyznívá nejlépe: když je posluchač nucen lovit detaily na hranici slyšitelnosti. Zatímco první část alba působí jako dotažená kompozice, ta druhá je rozhovorem s četnými odbočkami. Improvizovaný koncert je zachycen jako proces, kdy se zasmyčkované zvuky spíš převalují, než plynou, a nápady nemají obroušené hrany. Kolem poloviny stopáže vokál utichne a dominuje digitální hluk. Z něj se opět vynoří hlas, tentokrát zmutovaný jako od Buriala, a pak nenávratně mizí. Tak jako spousta motivů na této nahrávce.
Jan Starý