Kresba Kryštof Netolický
Ve čtvrt na šest ráno zvoní každý všední den budík a můj muž vstává, aby šel do práce. Pracuje po letech zase v továrně, kde musí být v půl sedmé ráno. Ve čtyři hodiny má padla a vrací se domů. Život zaměstnance s sebou nese řadu výhod: na konci měsíce chodí pravidelná výplata, pracující má právo na nemocenskou, několik týdnů dovolené a taky bude pobírat ve stáří starobní důchod. Člověk se nemusí bát, že mu nevyjde projekt nebo že nesežene dost zakázek. Na druhou stranu tento druh práce přináší pravidelnost a povinnost být v zaměstnání každý všední den. To lze pociťovat jako ztrátu svobody, na niž si značná část lidí v Česku zvykla ještě předtím, než jsme zaslechli o gig economy neboli zakázkové ekonomice.
Fenomén dočasných flexibilních dodávek, v souvislosti s nímž mluvíme o pracovnících na volné noze, a nikoli o stálých zaměstnancích, není tedy nijak nový. Digitální platformy, které se u nás během pandemie více rozšířily, tak jen posouvají dál něco, co známe a co mnozí z nás již žijí. Tedy nejistou práci, která závisí na různých okolnostech a na tom, zda ji právě někdo nabízí. Výdělky se vážou k vykonané práci, někdy bez ohledu na počet hodin, který danou prací strávíme. U jednoho z nejznámějších příkladů, tedy rozvážkové služby, tak pracovník dostává peníze za to, kolik jídel dokázal doručit, bez ohledu na to, jak dlouho musel čekat na jejich výdej nebo jak daleko s nimi jel. Lidé, kteří se tak živí, podmínky často bez problému akceptují, ba co víc, někdy je ani nenapadne, že je to celé trochu divné.
Kdybychom až dosud byli všichni zaměstnanci a zakázková ekonomika by byla ve všech svých aspektech zcela novým fenoménem, možná by se slova jako prekarizace nebo zákoník práce objevovala ve veřejné debatě častěji. Bylo by pak snazší vysvětlit, jaké jsou nevýhody života bez zaměstnaneckého poměru. V Česku je ale celá řada lidí, kteří patří k takzvaným kulturním elitám a kteří zároveň nikdy neměli „pořádné“ zaměstnání v tom smyslu, že by vstávali kolem šesté ráno do práce a museli tam chodit každý den. Živnostníků je v Česku přes milion a jen část z nich jsou skuteční podnikatelé. Zbytek tvoří ti, kteří buď pracují v takzvaném švarcsystému, případně na jeho pomezí, a kombinují různé příležitosti, aby si vydělali dost na živobytí. Kromě nich jsou tu lidé, kteří pracují na různé jiné smlouvy, například dohody o pracovní činnosti. Tento způsob života přináší hlavně nejistotu, a zároveň i onu svobodu, která je příjemná. Co na tom, že když člověk onemocní anebo zestárne, přijde na to, že nemá z čeho žít? V jistém ohledu žijeme podle hesla carpe diem a problémy, které nás celkem jistě čekají, odsouváme někam do nevědomí – snažíme se tvářit, že neexistují. Jenže nejistota se z dlouhodobého hlediska podepisuje na duševní a někdy i fyzické kondici.
Když pak mluví odboráři o právech zaměstnanců, porušování zákoníku práce, zvyšování minimální a zaručené mzdy, zní to pro všechny prekarizované jako řeč z jiné planety. Problémy lidí, kteří vstávají každý den brzy ráno při ošklivém zvuku budíku, a těch, kteří večer v posteli přemýšlejí, kde ještě vydělat nějakou tu korunu, jsou diametrálně odlišné. Není proto divu, že toho někteří politici využívají a tyto skupiny obyvatel proti sobě štvou. Obě si přitom mohou právem říkat, že ti druzí využívají neoprávněných výhod. Jenže všichni jsme obětí toho, kam se v pozdním kapitalismu vyvinuly pracovní podmínky. Zaměstnanci v různých provozech si mohou právem naříkat na příliš těžkou práci a na to, že přes veškerý technologický pokrok v ní tráví mnoho hodin a jsou nuceni k přesčasům; lidé na volné noze se zase mohou dál trápit neustálou nejistotou a tím, že musí hodně času věnovat práci jen proto, aby přežili. Dodělávat něco přes noc nebo týden skoro nespat je tak vlastně výrazem svobody, kterou jsme získali, když jsme rezignovali na pravidelné chození do práce.
Jenže řada profesí možnost pravidelného příjmu a pevnou pracovní dobu už ani nenabízí. Přes veškeré nevýhody nárazové, nejisté a dnes často na digitálních platformách organizované práce se zaměstnanecký poměr mnohým nejeví jako dobrá alternativa. Je to pochopitelné, také jsem ráda, když se po zazvonění manželova budíku otočím na druhý bok, abych mohla dál spát. Zejména pokud jsem předtím musela dodělávat nějaké resty a spala jen pár hodin. Přesto by měla existovat cesta, která by pracovní podmínky všech zlepšovala. Patří mezi ně boj za zaměstnanecké výhody a snižování počtu odpracovaných hodin při zachování výše mzdy. A také tlak na zaměstnavatele, aby svým zaměstnancům dali co nejvíce placené dovolené.
Na straně prekarizovaných je zase třeba bojovat za to, aby měli nějaké jistoty; cílem by mělo být vytváření částečných zaměstnaneckých úvazků, které budou tak flexibilní, jak jen to povaha té které práce dovoluje. Aby člověk nestál před nesmyslnou volbou, zda se udřít k smrti tím či oním způsobem, ale aby měl naopak jistotu, že se neudře. Při úsilí o dosažení tohoto cíle bychom měli myslet na to, že naším nepřítelem není druhá skupina pracujících, která má jen jiné výhody i nevýhody, nýbrž touha držitelů kapitálu všechny sedřít z kůže a vydělat co nejvíce peněz, které se navíc vyvedou někam do daňových rájů, místo aby se vrátily do české ekonomiky. Přitom kdybychom je dostali my, určitě bychom kola ekonomiky roztočit dokázali. K tomu, abychom mohli utrácet, bychom ale potřebovali více volného času a hodně týdnů dovolené. A potřebovali bychom je nejen k utrácení, ale i k přemýšlení o tom, jestli náhodou nepracujeme přespříliš – vlastně skoro pořád.
Autorka je redaktorka Alarmu.