Období hurikánů

Říkalo se jí Šamanka, stejně jako její matce: nejdřív Mladá Šamanka, když se stará začala živit léčením a zaříkáváním, a pak prostě Šamanka, jak tehdy došlo k sesuvu půdy a ona zůstala sama. Jestli někdy měla jiné jméno, zapsané na papíře rozežraném stářím a červy, možná zahrabaném v některé z matčiných skříní přecpaných igeliťáky, špinavými hadry, vytrženými prameny vlasů, kostmi a zbytky jídel, jestli někdy měla nějaké opravdové jméno a příjmení jako ostatní lidé v městečku, tak se to nikdy nikdo nedozvěděl, dokonce ani ženské, co k ní chodívaly v pátek, nikdy neslyšely, že by na ni matka volala nějak jinak. Vždycky jenom hej, mrně, zmetku, čertův spratku, jen luskla prsty, aby Mladá přišla, aby zmlkla nebo prostě aby dala pokoj, tiše si zalezla pod stůl a nechala ji poslouchat stížnosti ženských, vzlykání, kterým prošpikovávaly líčení svých soužení, neduhů a strastí, vyprávěly jí sny o mrtvých příbuzných, hádky s živými, a hlavně mluvily o penězích, skoro vždycky šlo o peníze, ale taky o manžely a ty šlapky od silnice, nechápu, jak mě může opustit zrovna teď, když je nám spolu tak dobře a mám tolik plánů do budoucna, pobrekávaly, a to všechno proč, kvílely, lepší bude rovnou umřít, a hotovo, ať po nich už nikdo ani nevzdechne, a cípem zástěry si utíraly tvář, kterou si pak stejně zakryly, když vycházely od Šamanky, aby se náhodou nedostaly do řečí, člověk nikdy neví, lidi tu každého hned pomluví, ještě by se klevetilo, že zašly za Šamankou, protože se chtěly někomu pomstít, objednat si nějaké uřknutí, uškodit rajdě, co se jim snaží vyfouknout muže, lidi si vždycky navymýšlejí kdeco, když ona si přitom jen úplně nevinně přišla pro obklad na žaludek pro toho svýho haranta, co se přecpal brambor, sám jich sprásknul celý kilo, nebo pro čaj na zahnání únavy, mazání na bolesti břicha, anebo si prostě jen tak chvíli sednout do kuchyně a vypovídat se, ulevit si od žalu, od bolesti, co je zoufale držela pod krkem. Protože Šamanka poslouchala a Šamanku zjevně nic hned tak nevyděsilo, vždyť se dokonce šuškalo, že kvůli prachům sprovodila ze světa vlastního muže, a to nebyl jen tak někdo, ale přímo Manolo Conde, prý kvůli dědkovým prachům, domu a pozemkům, don Manolo totiž zdědil po otci stovku hektarů polí a pastvin a ty postupně po kouskách rozprodával předákovi cukrovarnického syndikátu, aby nemusel nikdy pracovat a mohl si žít z renty, obchody mu prý šly vždycky na levačku, ale latifundie byly tak rozlehlé, že když don Manolo umřel, pořád ještě zbýval dost velký flák půdy, která slušně vynášela, takže Manolovi synové, dva už dospělí dostudovaní kluci, které kdysi udělal ve městě Montiel Sosa své zákonné manželce, přifrčeli do vsi, jakmile se dozvěděli tu zprávu: infarkt myokardu, řekl jim doktor z Villy, když chlapci dorazili do domu uprostřed plantáží cukrové třtiny, kde se nebožtík před pohřbem oplakával, a přímo tam přede všemi řekli u rakve Šamance, že má den na to, aby se spakovala a vypadla z domu i z kraje, to se snad zbláznila, jestli si myslí, že oni dovolí, aby si taková fuchtle přivlastnila otcův majetek: pozemky, dům, který ještě po všech těch letech byl pořád jen černá stavba, velkolepá, ale mizerně provedená, jak bylo příznačné pro sny dona Manola, měla schodiště a terasu zdobené sádrovými cherubíny a vysokánské stropy, pod nimiž hnízdili netopýři, a někde v tom domě byly ještě pořád schované peníze, hromada starých zlaťáků vyražených ke stému výročí nezávislosti, které don Manolo zdědil po otci a nikdy nedal do banky, a taky diamant, prsten s diamantem, který nikdo nikdy neviděl, dokonce ani synové ne, ale kámen prý byl tak velikánský, že se zdál falešný, tahle relikvie kdysi patřila Manolově babičce, paní Chucitě Villagarbosové de los Monteros de Conde, tudíž podle světských i božích zákonů teď na ni má nárok matka obou chlapců, zákonná manželka dona Manola před Bohem i před lidmi, a ne tahle přivandrovalá cuchta, rajda a vražednice Šamanka, co si hraje na velkou dámu, ale je to jen ubohá běhna, kterou don Manolo vytáhnul z nějaké pralesní kuči a přivedl si ji do domu, aby měl v samotě širých plání s kým ukájet svoje nejnižší pudy. Prostě skrz naskrz špatná ženská, protože kdovíjak se dozvěděla, možná jí to našeptal sám ďábel, mysleli si mnozí, že vysoko v kopcích rostou takové zvláštní byliny, skoro až nahoře u starobylých rozvalin, což jsou prý hroby dávných předků, tvrdí lidi z vlády, původních obyvatel, co v tomhle kraji žili mnohem dřív, přišli prý sem dávno před Španěly, kteří, když tohle všechno uviděli ze svých lodí, prohlásili kopyto platí to, celá tahle země je naše a kastilského království, a ti původní, těch pár, co jich ještě zbývalo, museli utéct do hor a o všechno přišli, i o kameny těch svých chrámů, které nakonec zavalilo bahno a zůstaly pohřbené pod kopcem, když se tehdy v osmasedmdesátém přihnal hurikán a způsobil sesuvy a lavina bahna a kamení pohřbila víc než stovku lidí z La Matosy a taky ty rozvaliny, u kterých prý rostly ty byliny, co Šamanka natrhala a uvařila z nich jed bez barvy, bez chuti a bez zápachu, po kterém nezůstala žádná stopa, protože dokonce i doktor z Villy prohlásil, že don Manolo umřel na infarkt, ale přitroublí synové tak dlouho omílali, že Manola otrávila Šamanka, až si to začali myslet všichni a připsali jí na vrub i smrt Manolových synů, protože přímo v den pohřbu je na silnici zkosila Zubatá, když jeli v čele smutečního průvodu na hřbitov ve Ville; oba je rozšmelcovaly železné pruty, které se uvolnily z nákladu kamionu jedoucího před nimi, na fotkách otištěných den nato v novinách bylo vidět jen zakrvácené železo, úplná hrůza, tu strašlivou nehodu nikdo nedokázal vysvětlit, jak se mohlo stát, že upevněné pruty vyklouzly z řemenů a prorazily čelní sklo a všechny v autě prošpikovaly, samozřejmě se toho hned někdo chytil a začal trousit, že za to může určitě Šamanka, že je uřkla, že ta skrz naskrz špatná ženská uzavřela smlouvu s ďáblem, aby nepřišla o dům a pozemky, získala od něho nadpřirozenou moc, a někdy v té době se Šamanka zavřela doma a úplně přestala vycházet, nevylézala ven ve dne ani v noci, možná ze strachu před pomstou rodiny Condeových, možná proto, že něco schovávala, že měla nějaké tajemství, od kterého se nechtěla hnout ani na krok, že něco v tom domě nechtěla nechat bez ochrany, a vyhubla na kost a pobledla a dívat se jí do očí bylo o strach, protože asi zešílela, jídlo jí nosily ženské z La Matosy výměnou za to, že jim pomáhala, míchala pro ně mastičky, vařila odvary z bylinek, které sama pěstovala na záhoncích na dvorku nebo pro ně posílala ženy nahoru na kopec, když ještě kopec stál. A někdy tou dobou taky lidi začali vídat okřídleného tvora, co po nocích pronásledoval muže, když se po polních cestách vraceli z vesnice do vesnice domů, pařáty měl roztažené, aby je mohl drásat, nebo možná aby je popadl a odnesl do pekla, a z očí tomu netvorovi šlehaly děsivé plameny; tou dobou se taky začalo šuškat o soše, kterou má Šamanka schovanou někde v domě, nejspíš nahoře v patře, kam nikdy nikoho nepouštěla, ani ženské, co ji chodily navštěvovat, a tam v tom pokoji se prý se sochou zavírá a obcuje tam s ní, je to prý taková veliká podobizna pekelníka s údem tak dlouhým a tlustým jako chlapská paže svírající kudlu, prostě s obrovitánským kašparem, na kterém Šamanka každičkou noc rajtuje, proto prý nepotřebuje manžela, a opravdu, po smrti dona Manola už u zaříkávačky nikdo dalšího chlapa neviděl, a jak by taky, vždyť na muže pořád jenom nadávala, že jsou všichni ožralové a budižkničemové, ksindlové, co se jen povalujou, odporný čuňata, jí už žádnej takovej hajzl nepáchne přes práh, jen přes její mrtvolu, ženský ze vsi jsou husy pitomý, že si od nich všechno nechávají líbit, a když se takhle rozohnila a oči se jí blýskaly, s rozcuchanými vlasy a tvářemi zčervenalými hněvem na okamžik vypadala krásná jako dřív a ženské ze vsi se křižovaly, protože ji najednou viděly nahatou, jak rajtuje na ďáblovi, nadskakuje na tom jeho křivolakém stožáru, ďáblovo semeno jí stéká po nohou, rudé jako láva nebo zelené a vazké jako odvary bublající v kotli na ohni, které jim Šamanka dávala po lžičkách jako lék na jejich strasti, nebo možná černé jako dehet, černé jako ohromné panenky a zacuchané vlasy dítěte, které ženské jednou objevily pod stolem v kuchyni, drželo se Šamančiny sukně, mlčelo a bylo tak vyzáblé, že nejedna žena se v duchu modlila, aby nezůstalo moc dlouho naživu, aby netrpělo; stejné dítě za nějaký čas přistihly sedět pod schodištěm s otevřenou knihou v klíně, jak tiše slabikuje slova, po nichž přejížděly ty veliké černé oči, za pár hodin se to rozneslo a ještě ten den se i ve Ville vědělo, že Šamančino mrně zůstalo naživu, což je s podivem, protože zrůdy, které se občas rodily zvířatům, kůzlata s pěti nohama nebo dvouhlavá kuřata, vždycky rychle pošly pár dní potom, co se jim poprvé rozlepily oči, kdežto Šamančino mrně, Mladá, jak se jí tehdy začalo říkat, to stvoření zplozené a zrozené potají a v hanbě, den ode dne rostlo a sílilo a brzy už mrně dokázalo udělat, cokoliv mu Šamanka poručila: sekalo dříví, nosilo vodu ze studny, chodilo na trh do Villy třináct a půl kilometru tam a třináct a půl zpátky, s brašnami nebo nůší na zádech, a ani jednou se ta malá nezastavila, aby si na chvilku odpočinula, natož aby sešla z cesty nebo rošťačila s ostatními holkami z vesnice, stejně se ji žádná neodvažovala oslovit, dokonce se jí ani žádná neposmívala, nesmály se jejím hustým kudrnatým vlasům, roztrhaným hadrům a obrovitým bosým no­­hám, byla veliká a hrozně hubená, silná jako kluk a mnohem chytřejší než všichni, po nějaké době se totiž rozneslo, že o hospodaření v domě se stará Mladá, to ona smlouvala o výšce pronájmu s cukrovarnickými agenty, kteří si brousili zuby na jejich kousek země a číhali, až Šamanky něco zanedbají, a oni je právnickými kličkami o jejich majetek připraví, využijí toho, že na něj nemají papíry, ani muže, ­který by je bránil, i když to vlastně nijak ne­­­po­­tře­­bovaly, protože Mladá se kdovíjak na­­učila hospodařit s penězi a počítat, prostě čertovo kvítko, a jednou se Mladá takhle objevila v kuchyni s tím, že odteďka bude za rady a odvary vybírat prašule sama, poněvadž Staré – sice jí tehdy ještě nebylo ani čtyřicet, ale kvůli vráskám, šedinám a vytahané povislé kůži vypadala na šedesát – zkrátka Staré občas hapruje mozkovna a zapomíná si dát zaplatit, případně se spokojí s tím, co jí ženské samy nosí: homoli hnědého cukru, hrnek suché cizrny, kornout nahnilých citronů nebo kuře prolezlé červy: prostě almužny na draka, až to Mladá zatrhla, objevila se v kuchyni, praštila do stolu a zadrhávajícím hlasem, jak nebyla zvyklá mluvit nahlas, řekla, že dárky, co ženské nosí, neodpovídají ceně, jakou mají Šamančiny rady, a že takhle to dál nepůjde, odteď se stanoví tarify podle obtížnosti úkolu, prostředků, které musí matka vynaložit, a typu čarování, kterým má být dosaženo cíle, protože přece není totéž vyléčit hemoroidy, dosáhnout toho, aby se před vámi plazil muž patřící jiné, nebo zařídit rozmluvu s mrtvou matkou, abyste se dozvěděly, jestli vám odpustila, že jste na ni celý život kašlaly, no ne? Takže ode dneška se to pěkně změní, což se ovšem spoustě ženských nelíbilo, v pátek už se neukázaly a že prý budou chodit, když bude zle, k jednomu pánovi do Palogacha, stejně je určitě účinnější než Šamanka, když se za ním jezdí až z hlavního města, televizní hvězdy, fotbalisti, politici ve volební kampani, akorát že ten si svoje rady taky nechával pořádně zaplatit, a protože většina ženských neměla ani na lístek na autobus do Palogacha, radši nakonec řekly mrněti, no tak dobrá, jak to teda teď bude, ony nemají víc než tohle, tak co s tím, a Mladá na ně vycenila svoje obrovské zuby a řekla, že si nemají dělat starosti, že jestli jim nebudou stačit peníze, můžou něco nechat do zástavy, třeba ty náušnice, co jsi měla minule, nebo řetízek tvojí holčičky, nebo když už, tak hrnec jehněčích tamales, kávovar, rádio, bi­­cykl, brala jakékoli spotřebiče, a pokud se ženské s placením opozdily, účtovala jim úroky, jednoho dne začala taky půjčovat hotovost na pětatřicetiprocentní nebo ještě horší úrok a po vsi se povídalo, že tuhle mazanost má od ďábla, kdo to kdy viděl, aby takový usmrkanec měl tolik za ušima, kde by se to v ní vzalo, a vždycky se našel někdo, kdo začal v hospodě vykládat, že ty její úroky jsou zlodějina, že by se ta mrcha měla udat na příslušných místech, nahlásit policii, aby ji strčili do lochu za lichvu a příživnictví, co si o sobě myslí, takhle vykořisťovat lidi z La Matosy a dalších osad, ale když na to došlo, stejně nikdo nic neudělal, protože kdo jiný by jim půjčoval peníze za tak ubohé majetečky do zástavy, a taky si nikdo nechtěl proti sobě Šamanky poštvat a mít je za nepřítelkyně, protože je fakt, že se jich pekelně báli. I chlapi ze vsi odmítali procházet za tmy kolem domu; všichni věděli, jaké podivné zvuky se ozývají zevnitř, křik a sténání doléhaly až na cestu a lidi si představovali, že tam ty dvě čarodějnice obcují s ďáblem, i když jiní si spíš mysleli, že Staré Šamance prostě šplouchá na maják, tehdy už skoro nikoho nepoznávala a každou chvíli tuhla v transu, všichni říkali, že to ji Bůh trestá za její hříchy a sprostoty, a hlavně za to, že zplodila toho čertova potomka, protože Šamanka vždycky tajemně mlčela, když se jí ženské někdy odvážily zeptat, kdo je otec mrněte, tu záhadu nikdo nedokázal rozklíčovat, nebylo totiž jasné, kdy přesně mrně spatřilo světlo světa; tou dobou ale už don Manolo rozhodně pěkný čásek ležel pod drnem a o jiném Šamančině muži se nevědělo, navíc nevycházela z domu ani nenavštěvovala tancovačky, ve skutečnosti ovšem ženské zajímalo hlavně to, jestli jí to zpotvořené dítě neudělali jejich vlastní muži, proto jim vždycky naskakovala husí kůže, když se na ně Šamanka s křivým úsměvem zadívala a prohlásila, že mrně je dcera rohatýho, ostatně taky se čertovi podobala, když jste se na ni podívali a porovnali si ji s obrazem v kostele ve Ville, na kterém je archanděl Michael přemáhající ďábla, měla stejné oči a obočí, a ženské se křižovaly a občas se jim v noci zdálo, že je pronásleduje čert se ztopořeným ocasem a chce jim udělat dítě, budily se se slzami v očích, s ulepeným mokrem v rozkroku a bolavým břichem a honem běžely do Villy vyzpovídat se páteru Castovi, který jim vyhuboval, že nemají věřit na kouzla a čáry; existovali totiž i lidi, co se všem těmhle povídačkám jenom smáli, podle nich je Stará prostě magor a mrně určitě ukradla nějakým chudákům, jiní zase tvrdili, že Sarajuana, když už byla hodně stará, vyprávěla, jak se jednou pozdě večer objevili u ní v hospodě kluci, co nebyli zdejší, podle jejich přízvuku bylo jasné, že nejsou z La Matosy a možná ani z Villy, ožrali se a pak se začali vychloubat, že si právě užili s jednou kundou z La Matosy, takovou čarodějnicí, co prý zabila manžela, Sarajuana hned nastražila uši a oni vykládali, jak se jí vloupali do domu a jak ji zmlátili, aby držela a mohli ji všichni pořádně vojet, protože čáry sem, čáry tam, kunda to byla pěkná, k nakousnutí, a určitě se jí to nakonec líbilo, jinak by se tak nekroutila a nevřískala, když ji brousili, v týhle podělaný zapadlý díře jsou stejně všechny ženský kurvy, říkali, a jako obvykle se našel blbec, protože blbec se vždycky najde, jak dobře věděla Sarajuana, co se urazil, že La Matosa není žádná podělaná díra, ruplo mu v bedně a vrhnul se na ně a celá hospoda s ním a pěkně ty přivandrovalce zpráskali, ale mačetu nakonec nikdo nevytáhl, možná proto, že je rychle přeprali, nebo proto, že bylo moc horko na to, aby se urážka dala brát tak vážně, navíc u Sarajuany neseděly žádné ženské, aby se bylo před kým vytahovat, dokonce ani ty vychrtlé ubožačky, co sem cestovaly z chatrčí na pobřeží a prodávaly se za pivo, nikdo, jen oni a Sara, kterou už tou dobou brali jako dalšího chlapa, jednoho z nich, jen samí osmahlí chlapáci s nezbytným knírem a lahví piva, co jim teplalo v ruce, k tomu na stropě skřípání větráku, jak namáhavě rozrážel živočišné horko stoupající z jejich těl, z magnetofonu vedle kamen vyřvávala cumbia Za­-ca­-ti­-to pal conejo, tiernito­-verde voy a cortar, naproti barvotisk svatého Martina na koni, pa llevarle al conejito, aloe svázaná stužkou namočenou do svěcené vody, que ya­-empieza a desesperar, sí señor, cómo no, a třtinová kořalka, ta zahání závist, vysvětlovala Šamanka, aby se zlo vrátilo k tomu, kdo si ho zaslouží, kdo ho poslal. Proto měla na kuchyňském stole přímo uprostřed talíř hrubé soli a na něm červené jablko propíchnuté skrz naskrz řeznickým nožem a bílý karafiát, který ženské, co si v pátek na návštěvu u Ša­manky přivstaly, nacházely už celý zvadlý a zplihlý, jakoby uhnilý, zežloutlý zhoubnými vibracemi, které do toho domu přinášely, zlou aurou, co v sobě nastřádaly v dobách smutku a katastrof, a Šamanka je toho uměla svými lektvary zbavit, očistit je, všechno to zlo pak zůstávalo viset jako husté, neviditelné miasma ve zkaženém vzduchu nevětraného domu, nikdo si nepamatoval, kdy začala mít Stará takový strach z oken, ale když se v šeru obýváku za kuchyní, kam se nikdo neodvážil ani nakouknout, batolilo mrně, okna už byla zazděná, Stará je vlastníma rukama zabednila balvany, sádrou, klacky a dráty, a dokonce i hlavní vchod, téměř černé dubové dveře, kterými vynesli Manolovu rakev, aby ho mohli pohřbít ve Ville, zazdila cihlami a utěsnila pilinami a bůhví čím dalším, aby se už nikdy neotevřely, tehdy se dalo dostat do domu jen zadním vchodem ze dvora, dveřmi do kuchyně, někudy totiž muselo mrně chodit ven, aby zalilo, vyplelo záhony, došlo na nákup, a protože Šamanka dveře nemohla zrušit, dala si na ně udělat mříž z tyčí tlustších než ve vězeňských celách ve Ville, nebo to aspoň tvrdil kovář, který ji vyrobil, zamykala ji na visací zámek velký jako pěst a klíč nosila vždycky vlevo v záňadří; tu mříž ženské z vesnice nacházely čím dál častěji zavřenou, a protože si netroufaly zabouchat, čekaly venku a někdy se zevnitř ozýval křik, nadávky, bědování a praskot kusů nábytku, kterým Stará zřejmě třískala o podlahu nebo o stěny, jak se zdálo z hluku doléhajícího na dvorek, zatímco Mladá – jak bude po letech vyprávět holkám od silnice – se krčila pod kuchyňským stolem a v ruce svírala nůž, schoulená do klubíčka, jako když byla malá a všichni ve vesnici jí přáli, a dokonce se za to i modlili, aby radši hned umřela a nemusela trpět, protože dřív nebo pozdějc si pro ni přijde čert, protože je přece jeho dcera a patří mu, a to se potom otevře země a obě Šamanky se propadnou do propasti, rovnou do ohnivého jícnu pekla, jedna za to, že ji zplodil ďábel, druhá za všechny svoje čáry a zločiny: za to, že otrávila dona Manola a uřkla jeho syny, aby zahynuli při nehodě; že na dálku svými čárami a kouzly kastruje a oslabuje muže ze vsi; a hlavně za to, že mockrát vyrvala z lůna povětrných ženštin sémě, které se tam právoplatně uchytilo, že rozpouštěla zárodky v jedovatém lektvaru, který uvařila každému, kdo ji o to požádal, a jehož recepturu stačila před smrtí svěřit mrněti, muselo to být někdy ve dnech před sesuvem půdy v osmasedmdesátém, trávily je zabedněné v domě, protože na pobřeží zuřivě řádil hurikán s duněním hromů, blesky a nekonečným lijákem, který na celé dny zaclonil oblohu, zaplavil pole a podmáčel hnijící rostliny, dobytek vyděšený vichřicí a hromobitím nestačil utéct z ohrad a utopil se, dokonce ani děti nikdo neměl čas vzít do náruče, když kopec puknul a zhroutil se, seshora se s praskotem skalisek a vyvrácených dubů s hukotem valilo černé bahno, všechno strhávalo s sebou a nakonec se rozlilo na pobřeží a cestou zpustošilo tři čtvrtiny vesnice proměněné v hřbitov před zarudlýma, uplakanýma očima lidí, co to přežili jen proto, že měli štěstí a včas se chytili větví mangovníku, když se přiřítila voda, a několik dní se křečovitě drželi v korunách stromů, dokud je nevysvobodili vojáci na člunech, když se smršť konečně přesunula k horám, vyčasilo se, mezi olověnými mraky znovu vysvitlo slunce, půda se začala zpevňovat a lidé, promočení do morku kostí, s tělem porostlým mechem, který vypadal jako maličké korály, začali houfně přicházet do Villagarbosy, v náručí nesli děti, které přežily, za sebou táhli dobytek a hledali útulek v místech, kam je poslala vláda: v přízemí radnice, v atriu kostela, dokonce i ve škole se na nějakou dobu přestalo učit, aby se v budově mohli ubytovat tihle nešťastníci se všemi svými ranci, bědováním a seznamy mrtvých a nezvěstných, mezi nimiž už figurovala Šamanka a její čertovská dcera, protože po smršti je nikdo znovu neviděl. Až o mnoho týdnů později se jednou objevila v ulicích Villy Mladá Šamanka, od hlavy až k patě v černém, měla černé punčochy a černé chlupy na nohou, černou blůzu s dlouhým rukávem, černou sukni a střevíce na podpatku a závoj připíchnutý sponkami k drdolu na temeni, do něhož si zapletla své dlouhé černé vlasy, ten obraz všechny ohromil, nevěděli, jestli se mají bát, nebo smát, poněvadž vypadala příšerně směšně, bylo vedro, že by se člověku zavařil mozek, a ta husa navlečená v černém nejspíš zešílela, vypadá tak srandovně, úplně jak ty maškary na každoročním karnevalovém průvodu ve Ville, co se jim vždycky chechtali, ale po pravdě řečeno se jí nikdo neodvažoval vysmívat do obličeje, protože o své nejdražší přišel v té době kdekdo, a když ji tak viděli, vystrojenou jako ponurou sudičku, jak se slavnostně a zároveň unaveně vleče k tržnici, vytušili, že druhá Šamanka, matka, Stará, už není na světě, zmizela, možná ji pohřbila lavina bahna, které pohltilo polovinu zdejších obyvatel; ale spoustě lidí i takhle zlá smrt připadala pro ni stejně až moc dobrá, vždyť ta čarodějnice celý život hřešila a provozovala svatokupectví, a nikdo, dokonce ani ženské, co k ní chodily každý pátek, nesebral odvahu zeptat se mrněte ve smutku, co bude s matčiným kšeftem, kdo teď bude léčit a zaříkávat, a muselo uplynout několik let, než se lidi vrátili k domu mezi poli cukrové třtiny, dlouhá léta trvalo, než se La Matosa znovu zalidnila a na kostech nebožáků zavalených kopcem znovu vyrostly chatrče a barabizny.

Ze španělského originálu Temporada de huracanes (Literatura Random House, Ciudad de México 2017) vybrala a přeložila Anežka Charvátová.