Padesát let vtípků

Filmový muzikál Annette (2021) režiséra Leose Caraxe začíná záběrem na kapelu hrající ve studiu. Po pár vteřinách se od ní odpojí zpěvák a klávesista a na cestě ze studia potkají dvojici, v níž leckdo pozná herecký tandem Adama Drivera a Marion Cotillard. Všichni vyjdou z domu a připojí se k průvodu, který kolem nich kráčí po ulici. „Tak můžeme začít. Můžeme už začít?“ zpívá ansámbl, v němž bok po boku kráčejí herci, štáb i technici. „Vytvořili jsme svět jen pro vás,“ pějí a adresátem tohoto vzkazu není nikdo jiný než filmoví diváci, kvůli nimž se to všechno děje.

Kdo ve dvojici hudebníků v čele průvodu pozná bratry Maelovy z americké poprockové skupiny Sparks, má jistou výhodu, protože od první chvíle ví, na čem je. Za pět dekád své činnosti se Sparks podařilo stvořit kariéru plnou autoreferenčního humoru a podvratných vtípků, jež si často pohrávají s klišé populární kultury. Teď se Maelové v rolích scenáristů pokusili tuto perspektivu ve spolupráci s Caraxem přenést na plátno. Francouzský postmodernista použil jednu skladbu americké skupiny už ve svém snímku Holy Motors (2012), a když se na festivalu v Cannes s dvojicí muzikantů náhodou potkal, začali prý hned mluvit o svém nápadu na muzikál o stand­-up komikovi a operní zpěvačce, kterým se narodí ne úplně normální dcera. Caraxe téma přitahovalo, ještě víc ho ale lákala spolupráce s kultovní kapelou, jejíž písně mu kdysi daly lekci z anarchistického humoru a podvratnosti. Sám Carax ostatně ve svých filmech rád žongluje s žánry, narušuje očekávání diváků a boří čtvrtou stěnu – podobně jako to v hudbě dělají Sparks.

Kouzlo knírku

Sparks si letos připomínají padesát let od prvního alba (vydaného ještě pod jménem Halfnelson) a oslavy pojali skutečně velkolepě: ještě před uvedením Annette na festivalu v Cannes sklidili (virtuální) ovace na festivalu Sundance, kde měl premiéru dokument The Sparks Brothers (2021) britského režiséra Edgara Wrighta, známého díky filmům Soumrak mrtvých (Shaun of the Dead, 2004) a Baby Driver (2017).

Dokument The Sparks Brothers vypráví příběh bratrské dvojice z Kalifornie, která na konci sedmdesátých let založila rockovou skupinu, protože chtěli být jako Beatles. Slávy se ale dočkali, až když se přestěhovali do Velké Británie, kde v roce 1974 vystoupili v televizní hitparádě Top of the Pops s westernovým hitem This Town Ain’t Big for Both of Us – a druhý den si lidé vyprávěli o kapele s klávesákem, který má knírek jako Adolf Hitler. Z excentrického stylu Rona Maela vytěžili Sparks maximum toho, co bychom dnes popsali jako virální sláva, rozhodně ji ale nepromarnili. Za pět dekád své existence dostali do žebříčků hity v nejrůznějších stylech od synthpopu po orchestrální rock, které spojoval smysl pro jemnou ironii. Když jim třeba v osmdesátých letech nahrávací společnost nakázala, že by měli hrát něco, na co se dá tancovat, napsali hit Music You Can Dance To. „Nechápu, jak se mohli udržet s něčím tak ujetým padesát let na vrcholu,“ diví se producent Todd Rundgren, který se ve zmíněném dokumentu objevil spolu s dalšími obdivovateli skupiny, jako jsou Beck, Thurston Moore nebo spisovatel Neil Gaiman.

V dokumentu se také dozvíme, že Sparks vždy toužili natočit celovečerní film. Několikrát už tomu byli blízko. V druhé polovině sedmdesátých let připravovali projekt s francouzským komikem a režisérem Jacquesem Tatim, který měl být jeho rozloučením s postavou pana Hulota, známou ze snímků Můj strýček (1958) nebo Playtime (1967). Příběh z futuristické Paříže, v níž se životy lidí točí kolem televize a reklamy, ale bohužel skončil u ledu. Stejný osud potkal i dlouhé roky chystanou muzikálovou adaptaci mangy Mai, známé na Západě jako Mai, the Psychic Girl, na níž měli Sparks spolupracovat s Timem Burtonem. Ten ale od natáčení na poslední chvíli odstoupil. Annette je tedy pro skupinu vysněným filmem, do něhož mohli vepsat svůj humor podobně, jako to udělali Beatles v Help! (1965).

Monty Pythoni popu

„Zazpíváme a umřeme pro vás v moll,“ slibuje sbor v úvodní písni So May We Start. Tvůrci tak od samotného začátku naznačují, že mají v úmyslu pomrkávat na diváka a zatahovat ho do podvratné hry. Je to podobný autoreferenční humor, jaký Sparks vždy pěstovali ve své hudbě – například když v polovině devadesátých let vydali singl When Do I Get to Sing „My Way“ o zpěvákově touze stát se novým Sinatrou (nebo Sidem Viciou­sem ze Sex Pistols) a nazpívat jeden ze slavných standardů. „Budou mi říkat ahoj, ahoj/ Ženy mě svádějí a šampaňské stříká/ Pak se ztlumí světla/ A přijde čas na jedinou píseň, kterou znám,“ zní v textu, který ukazuje popový průmysl jako stroj na generování touhy.

Když Sparks v první polovině sedmdesátých let začínali, ovládal žebříčky – a obzvláště ty britské – glam rock. Žánr, který se vyžíval v umělosti a teatrálnosti, byl reakcí na požadavek absolutní autenticity, který rock ustanovil v předchozí dekádě. Marc Bolan nebo David Bowie před fanoušky neskrývali, že všechno v jejich hudbě je fikce, že je to hra s představivostí fanoušků. Sparks udělali další krok: pokud je populární hudba jenom hříčka, proč nežonglovat s jejími pravidly a nedělat to rovnou v přímém přenosu? Maelové nikdy neměli problém použít patos, velké emoce či klišé – a o pár vteřin později jim zlomyslně podkopnout nohy. Jako když v závěru písně I Predict z roku 1982 několikrát zopakují „Tahle píseň skončí fade outem“, načež ji natvrdo utnou.

Ne náhodou jsou Sparks generačně spříznění s komediální skupinou Monty Python, jejichž Létající cirkus (1969) první desky kapely předešel jen o pár let. Surreálné skeče bourající pomyslnou stěnu mezi jevištěm a diváky převedli Sparks do média rockové písně, která se do té doby až na výjimky brala velmi vážně. Hned první velký hit This Town Ain’t Big Enough for Both of Us převrací naruby tradiční popový motiv hledání lásky. Píseň je vlastně jakýsi artpopový western, v němž se příběh mladíka, který se snaží v neznámém městě seznámit s nějakou dívkou, změní ve westernové drama.

Někdy se ovšem k ironii Sparks musíme dostávat přes víc rohů. „Tak moc se milujeme,“ zpívá v Annette milenecký pár – jenže s čím větší vervou to oznamuje, tím větší pochybnosti o tom máme. Médium muzikálu se ne­­obejde bez velkých emocí, patosu ale věříme jen tehdy, dokud neobjevíme stehy, které drží fikci pohromadě. Jakmile narace začne ztrácet homogenitu, rozpadá se nám před očima. I to ale může být zábava. „Přestaňte se na mě dívat,“ deklamuje v srdceryvném závěru Henry odsouzený k trestu smrti a znovu se obrací na diváky v kině. Máme i nadále věřit podívané, která už ani nepředstírá, že nás klame? Není ale vizuální umění jako médium podvod už samo o sobě?

Příliš krásná lež

Ron Mael, výhradní autor písní, letos oslavil pětasedmdesátiny, jeho bratr Russell je o dva roky mladší. Sparks vydali celkem dvacet pět alb, nezdá se však, že by fanoušci měli jejich vtípků dost – loni skupina natočila vřele přijaté album A Steady Drip, Drip, Drip. Klíčem k její dlouhověkosti je kromě humoru nepochybně také to, že Sparks přes všechnu nevážnost vždy drželi pevně v rukou otěže svého příběhu. Dokument The Sparks Brothers se pohybuje v předem jasně daných mantinelech a je podivně tajnůstkářský, pokud jde o soukromí bratrů. Z úvodního dotazníku se dozvíme, že nejsou homosexuálové, a o hodinu později z rozhovoru vyplyne, že během natáčení singlu Cool Places prožil Russell Mael románek s Jane Wiedlin z The Go­-Go’s. Příběh o kavárně, do níž Ron každodenně chodí, můžeme, ale také nemusíme brát vážně. Maelové nám o sobě zkrátka říkají jen to, co sami uznají za vhodné. Víc vědět nepotřebujeme.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi skočila na všechny ty kraviny v téhle písni,“ zpívali Sparks v roce 2008 v hitu I Can’t Believe That You Would Fall for All the Crap in This Song, který si střílí z kýčovitých lovesongů. Sparks se podivují nad tím, že ještě někdo věří otřepané květomluvě, zároveň však skládají poctu popu jako umění okouzlovat, ale také bezuzdně podvádět posluchače. Ti si ovšem nepřejí nic jiného než být podvedeni. Je to lež, ale tak krásná, že je škoda jí neuvěřit. A něco podobného by se dalo říct i o muzikálu ­Annette, vyumělkovaném příběhu plném patosu, kterému je škoda nepropadnout.

Autor je hudební publicista.