V souvislosti s nástupem zakázkové ekonomiky se často zdůrazňují klady spočívající ve flexibilitě a nezávislosti pracovníků tohoto sektoru. Pokud však pracovní podmínky hodnotíme ze ženské perspektivy, potvrzuje se, že jde pouze o iluzorní výhody.
Po roce 2008 zaznamenala zakázková ekonomika nebývalý rozmach a dnes má již zásadní podíl na trhu práce. Podobný trend s sebou přináší různá pozitiva, například větší míru flexibility či možnost práce z domova, stejně jako negativa v podobě absence sociálních výhod nebo větší volatility pracovního trhu. Pokusme se nastínit, jakým způsobem funguje toto nastavení v genderovém kontextu. Ačkoli digitální platformy jako Uber, Deliveroo či Airbnb se normalizovaly a získaly vůdčí postavení na trhu, mimo čistě ekonomické a technologické přístupy je potřeba řešit fenomén zakázkové ekonomiky také z pohledu pracovní legislativy – a se zvláštním zaměřením na pozici žen.
V sérii článků pro server Social Europe analytička Evropského institutu odborových svazů Agnieszka Piasna zkoumá konkrétní dopady zakázkové ekonomiky na ženskou populaci a ukazuje, že kromě vzletných frází o flexibilitě a nezávislosti existuje i odvrácená strana věci, která spočívá v prekarizaci práce i faktickém zhoršení životních podmínek jako důsledku obecně nižších výdělků. Dokládá i systémovou absenci sociálních výhod, které by v běžném případě poskytoval zaměstnavatel. Piasna dále analyzuje, nakolik jsou samotné systémové dispozice zakázkové ekonomiky nastaveny tak, že se budou i do budoucna – tedy v postpandemickém světě – dotýkat převážně ženské populace.
Prekarita ženské práce v dobách krize
Nejdříve pár statistik: nejvíce pracovníků na volné noze momentálně eviduje pracovní trh Spojených států (53 milionů) a Indie (15 milionů); v USA pracuje na volné noze 63 procent žen, z nichž 62 procent vydělá méně než deset tisíc dolarů ročně (což je zhruba stejně jako průměrný plat v Bolívii, ovšem v USA je tato suma hluboce pod mediánem); 57 procent těchto žen sdílí domácnost s člověkem pracujícím na plný úvazek a 70 procent se zároveň stará o domácnost. Z tohoto letmého výčtu plynou tři zásadní poznatky: ženy v USA nejčastěji působí v rámci zakázkové ekonomiky, za svou práci dostávají zaplaceno méně, než je běžné, a ještě k tomu musí zvládat „druhou směnu“ v domácnosti. A situace je v tomto ohledu stejná i v Evropě.
Nelze ovšem tvrdit, že jde o překvapivé závěry: feministické analýzy pracovního trhu dlouhodobě ukazují, že ženy často zastávají v soukromém i státním sektoru prekérní či krátkodobé pracovní pozice, jež navíc bývají hůře ohodnoceny. V dobách krize se tento trend prohlubuje, neboť jsou to právě podpůrné pozice, z nichž se nejvíce propouští. Jakákoli krize tedy v porovnání s muži dále zmenšuje šance žen na případné povýšení a kariérní růst; i v současném pandemickém útlumu byly nejvíce rušeny pracovní pozice zastávané ženami.
Zásadním faktorem, který určuje prekaritu ženské práce, je samozřejmě neplacená práce v domácnosti. Piasna ukazuje, že zaměstnavatelé s tímto stavem věcí často počítají a berou ženy jako nestálou a zbytnou pracovní sílu, kterou lze v době krize snadno propustit. Jde tedy o začarovaný kruh, v němž je rozdělení péče o děti a domácnost v opozici k pracovním povinnostem děleno podél genderové linie: z pohledu zaměstnavatele budou muži mít spíše méně domácích povinností a budou se moci více soustředit na „produktivní“ práci, zatímco ženy budou muset odpracovat tzv. druhou směnu doma či řešit rodinné povinnosti. Dokud je míra prekarity práce dělena podél genderových linií, jakákoli krizová situace nutně nejvíce dopadne na ženy.
Bez šéfa, ale ve stresu
V tomto ohledu se zakázková ekonomika může pro potřebu flexibilní pracovní doby žen jevit jako ideální řešení – vždyť mohou zároveň řešit své domácí povinnosti a pracovat, kdy se jim zlíbí. Jenže to tak úplně není, neboť práce na zakázku přináší vlastní sadu specifických problémů. Například nesplňuje předsevzetí vůči zaměstnancům. Piasna cituje průzkum European Working Conditions Survey, který ukazuje, že místo aby se pracovní doba v rámci zakázkové ekonomiky přizpůsobovala pracujícím, naopak si logika zakázkového trhu přizpůsobuje jejich životní tempo. Pokud si má totiž člověk vydělat na živobytí, a ne pouze přivydělat či přinést do rodiny nějaké finance navíc, musí jít pracovní flexibilita i časová synchronizace s rodinnými povinnostmi stranou. Pracovníci a pracovnice jsou nuceni přizpůsobit svůj rozvrh diktátu trhu – například jezdit s Uberem v hodinách, kdy je větší poptávka a kdy se to vyplatí, nebo jít na směnu, jakmile ji zaměstnavatel nabídne.
Pracovník tudíž nemá očekávanou flexibilitu ve výkonu své práce, postrádá jistoty, které plynou ze standardní práce pro zaměstnavatele, stejně jako dovolené, výhodu pravidelného platu a další. Piasna vysvětluje, že nepravidelné pracovní směny mají na životní úroveň většiny populace velmi negativní vliv – nikdy nevíte, kolik přesně odpracujete hodin. Na zmíněném průzkumu lze demonstrovat neblahý vliv nestálé pracovní doby na rodinný život a zvyšující se nesoulad mezi oběma sférami. Povolání do práce mimo obvyklé směny je zde častější než u běžného zaměstnání a obecně se zde ukazuje zvýšené stresové zatížení oproti pravidelnému pracovnímu rozvrhu. Na úrovni méně kvalifikované práce zakázková ekonomika tedy přispívá ke zvýšené prekaritě některých ekonomických odvětví (povětšinou postavených na ženské práci) a sociálních demografií.
V kontextu ženské práce se tudíž sliby o nezávislosti a flexibilitě jeví jako plané: v méně kvalifikovaných sektorech zakázkové ekonomiky se musí člověk více snažit, aby získal stejný plat jako ve standardní práci, na své sociální zázemí si musí sám vydělat, a navíc se v otázce směn stejně musí podřídit diktátu trhu.
Regulace a sdílení „ženské role“
Možné řešení nachází Piasna na regulační i kulturní úrovni. V otázkách regulace například chválí snahu Evropské unie zavést směrnice o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách. Jde o první evropský zákon, jenž se přímo vyjadřuje k problematice nepravidelné pracovní doby a zohledňuje i její negativní dopad na psychiku a životaschopnost pracujících. Je přitom zásadní, že směrnice se týká nejen zaměstnanců, ale pracujících obecně, a měla by chránit kohokoli, kdo nemá garantovaný počet pracovních hodin či jejich jasný rozvrh.
Druhé řešení spočívá v rovině genderové a kulturní. Konkrétní legislativu, která by se týkala prekérní pozice žen na pracovním trhu, přitom Piasna nepovažuje za správnou cestu, neboť „trvající spojování žen s rolí pečovatelky se může stát endemickým a může ženám bránit v dalším kariérním postupu“. Spíše než aby byli zaměstnavatelé či jiné subjekty nuceni vytvořit zvláštní kategorie pro pracující matky nebo ženy s pečovatelskými povinnostmi, spatřuje řešení ve „sdílení pečovatelských povinností či jiné neplacené práce všemi pracovníky, a to nezávisle na jejich genderu“. V tomto ohledu tedy výzva spočívá ve vymanění žen z kulturní pozice pečovatelek, aby i nadále nebyly nuceny tvořit zbytnou pracovní sílu, která je následně snadno vykořisťována neregulovanou logikou trhu zakázkové ekonomiky.
Můžeme jistě připustit, že zakázková ekonomika je v některých životních situacích dobrou, či dokonce nejlepší možnou volbou. Mladý muž bez závazků zcela jistě může s trochou snahy vytěžit z jejích možností maximum. Neobejdeme se ovšem bez jasné a efektivní legislativy, která by dovedla uchránit od procesů zakázkové ekonomiky sociálně slabé a nejohroženější jedince. Pro ně totiž zakázková ekonomika neznamená svobodu a ekonomickou nezávislost, ale spíše přímou cestu na vysoce volatilní trh práce, který nabízí málo sociálních jistot a není v souladu se sociální etikou hodnou evropského státu.
Autor je kulturní teoretik.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.