Pomsti se a vypadni

Filmy Guye Ritchieho byly vždycky zajímavé hlavně tím, jak zpochybňovaly linearitu filmového vyprávění: učily diváky, že pokud chceme pochopit nějakou událost, nevystačíme si s jedním řetězcem příčin a následků. Podstatné věci se nedějí jen v návaznosti na sebe, ale také paralelně nebo v různých, vzájemně se složitě prolínajících vrstvách. V debutu Sbal prachy a vypadni (Lock, Stock and Two Smoking Barrels, 1998) spolu vzájemně kolidují plány několika různých zločineckých skupin, což vede k nepředvídatelným výsledkům. Ritchieho pojetí nadlidských detektivních schopností Sherlocka Holmese (zejména ve vynikajícím druhém díle jeho holmesovského diptychu Sherlock Holmes: Hra stínů, Sherlock Holmes: A Game of Shadows, 2011) spočívá v bleskové analýze aktuální situace z různých úhlů pohledu. Akční scény tohoto snímku se několikanásobně vracejí v čase, aby nám umožnily pochopit řadu souvislostí, které se odehrávají souběžně. Ritchieho díla také s oblibou používají různé formy vysvětlovacích komentářů, ať už je to nezúčastněný vypravěč v jeho debutu nebo dlouhé vnitřní monology protagonisty filmu Revolver (2005). Je to kinematografie odboček, poznámek pod čarou, rozcestníků a zmnožených úhlů pohledu.

Stejně kostrbatá a komplexní je i režisérova filmografie: najdeme v ní nezávislé ironické gangsterky i hollywoodské blockbustery, komerční hity i propadáky, ambicióznější počiny i zábavné žánrovky. Není divu, že nejednoznačný je i Ritchieho nejnovější počin, gangsterka o vloupačce a pomstě Rozhněvaný muž.

Výhružné ticho

Snímek je režisérova první spolupráce s hercem Jasonem Stathamem od odsuzované „esoterické“ gangsterky Revolver (předtím spolu natočili průlomové filmy Sbal prachy a vypadni a Podfu(c)k, Snatch, 2000). Statham se od té doby stal akční hvězdou pevně usazenou v určité rutinní póze, zatímco Ritchie má za sebou složitou kariéru, jejíž různorodost ilustrují tři poslední, navzájem si nepodobné snímky – vysokorozpo­­čtový historický propadák Král Artuš: Legenda o meči (King Arthur: Legend of the Sword, 2017) a dva hity z roku 2019, hraná ­disneyovka Aladin (Alladin) a pokus o návrat k jeho ra­ným ironickým gangsterkám Gentlemani (The Gentlemen). Rozhněvaný muž by mohl působit také jako další Ritchieho pokus vrátit se ke kořenům, režisér se ale místo toho pokouší o riskantnější tah. Natočil film, který má základní atributy jeho typických gangsterek, ale namísto košatého vyprávění a ironie staví na strohosti a ponuré, výhružné náladě. V příběhu jde, jak bývá v Ritchieho dílech zvykem, o protínající se plány několika skupin zločinců, jejichž střet vyústí v násilí a chaos. Jenže tentokrát je vyprávění založené nikoli na přebytku informací, ale naopak na jejich zadržování. Napětí plyne z toho, že postavy nevědí, co si má jedna o druhé myslet, a dlouho to netuší ani diváci. Tam, kde Ritchie obvykle hýří vysvětlivkami a kontexty, je najednou ticho, do kterého duní jen monotónně drtivý hudební motiv. I Statham tu vystupuje jako mlčenlivá, nečitelná postava s minimem expresivních výrazových prostředků.

Hněv mužů

Ritchiemu se naskytla možnost ukázat, že dovede pracovat s kamerou, střihem a zvukem stejně precizně a elegantně i v tlumeném, minimalističtějším modu, ve všem ostatním je ale znát, že snaha ořezat vlastní poetiku na „tvrdé jádro“ nevede k moc dobrým výsledkům. Rozhněvaný muž je přehnaně vážná podívaná, která vyznívá trochu jako černohumorný vtip převyprávěný jako osudová tragédie. Na povrch tu také leze machismus – v Ritchieho filmech totiž málokdy dostanou větší prostor ženy. Ve starších počinech si ovšem režisér z akcentování maskulinity zároveň ironicky střílel a ukazoval omylnost a nabubřelost takového přístupu. Když ale najednou chce pojednávat o „hněvu mužů“ (originální název snímku zní Wrath of Men) ve vší vážnosti, je jednou nohou v béčkových thrillerech, jaké v současnosti točí třeba Mel Gibson.

Nejbolestnější je ale zjištění, že v téhle minimalistické podobě celý film vlastně nemá co říct. Ritchieho fascinace perspektivami, nahodilostí a neviditelnými souvislostmi se tu zdá být pouhou hříčkou, způsobem, jak trochu nastavit a zkomplikovat v jádru primitivní příběh o padouchovi, který bojuje s jinými padouchy. Nejdůležitějším dojmem, který snímek vyvolává, je chmurná vize světa, v němž všichni chtějí být predátory, ale stávají se oběťmi. Nihilistické byly i režisérovy starší počiny, ale o tento jejich aspekt v nich nikdy primárně nešlo. Důležitější než sdělení byl způsob, jakým se vypráví. Na tuto lekci svých vlastních děl jako by Ritchie v Rozhněvaném muži pozapomněl.