Proč? Protože!

Není divu, že je Šváb (Cocroach, 2019; česky 2020) Iana McEwana, významného současného britského autora s literárním rozpětím kormorána, řazen do tradice swiftovské satiry. McEwanovu prózu lze číst nejen jako všeobecnou společenskou kritiku, ale také jako rýpnutí do ještě krvácející rány, kterou Británii a celé Evropě zasadil brexit. O to palčivější tato satira, pro niž platí výstižná Žižekova formulace „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“, je. Na druhou stranu: obstojí dnes satira jako svébytný žánr schopný poskytnout uspokojivou kritiku tak ožehavé společenské situace ve své alegorické slupce? Otázka zní, co od takové kritiky vlastně očekáváme.

Proměna naruby

Ian McEwan se vyrovnává s nástupem Borise Johnsona pomocí převrácení východiska Kafkovy Proměny, ve které se jednoho rána do premiérského těla probudí Jim Sams – šváb, který zrovna přicestoval do Downing Street přímo z Whitehallu, kde pod podlahou a za stěnami rozlehlých chodeb žijí miliony jeho soukmenovců. Tento nový premiér se postupně probírá z počátečního šoku, který přesně cituje začátek nejznámější Kafkovy povídky, a shledává, že je de facto hlavou státu a že má s tímto státem velké plány. Šváb­-premiér totiž nejenže vzniká z opačné proměny Kafkova hrdiny, ale má také svou zemi, Británii, v plánu obrátit vzhůru nohama. Jeho cílem je připravit stát na přijetí zákona o reversalismu, McEwanovy politické koncepce, která obrací tržní vztahy naruby a káže zaměstnancům platit za odvedenou práci zaměstnavateli a obchodníkům platit za poskytnuté služby zákazníkovi. Celá tržní ekonomika se má obrátit naruby ve jménu rostoucího nacionalismu a populismu. Když Samsovi německá kancléřka položí otázku „Proč?“, nemá jinou odpověď než „Protože!“. Protože proč nepřivodit zemi zkázu, když z toho hrstka mocných bude mít prospěch? A tato otázka stojí i v pozadí kontroverzního referenda a zákona o brexitu.

„Chytrý, ale v žádném případě nijak zvlášť důmyslný tvor“, šváb, který se toho rána probouzí jako premiér Velké Británie, se velice rychle začíná orientovat ve své nové roli. V těle svého hostitele nachází nejednu přednost, například palec v protilehlé pozici vůči ostatním prstům či otáčivé zornice zachycující všechny druhy barev, a začíná rychle využívat i svého společenského postavení – jako by snad jen nakrátko ztratil vědomí. Jeho síla spočívá v moci, která mu nějakým, netřeba vysvětlovat jakým, zázrakem padla do jeho švábího klína. Už tady tušíme kritiku rychlokvašených mocipánů, kteří se při své politické angažovanosti považují za spasitele světa. Tento spasitelský komplex premiér Jim Sams proměňuje v úpornou snahu transformovat britskou ekonomiku v reversalistický systém. Poněkud těžkopádné vysvětlení tohoto McEwanova neo­logismu po několika stranách nabude zřejmější podoby, přesto však místy postrádá jeho komplexní politická struktura logiku s ohledem na celkovou výstavbu satiry. Přiznejme tuto politicko­-ekonomickou vsuvku autorovu zjevnému zájmu o osudy jeho země a hledejme v ní hlubší význam. Bezesporu je reversalismus také tvůrčí předností, když odhaluje zobecnitelné tendence mocichtivých ke státním převratům a koncentraci moci. Podobně fungují aluze na bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa v postavě Archieho Tuppera, tahajícího za nitky světových ekonomik svými impulsivními výboji na twitteru.

Sednout na lep

Jim Sams se s až mesiášským komplexem koncentruje na jediný cíl – zajistit, aby v Británii tok peněz směřoval opačným směrem: „Nepochybuji o tom, že když to vydržíme, lid této úžasné země to zocelí. Ale to již není naše starost,“ obrací se kristovský představitel reversalistické revoluce ke svým švábím souputníkům, kteří rovněž obývali některá politicky vlivná lidská těla a nyní se již společně ve svých exoskeletech chystají na slavný návrat k milionům svých šestinohých příbuzných. Sams si pilátovsky myje ruce nad následky svého technokratického počínání. Předvídá kroky svých politických kolegů, aby předešel jakékoli možné chybě ve svém pečlivě vystavěném plánu. Je nezastavitelný jako globální oteplování. McEwan nechává promlouvat výhradně Samsovo vědomí. Vědomí lidu i ostatních poltických hráčů je čistě mechanické a naprosto předvídatelné.

Zhoubný nástroj celostátního referenda o obrácení finančních toků ukazuje podobně jako referendum o vystoupení Británie z Evropské unie v roce 2016, že „staří byli díky kognitivnímu útlumu nostalgicky přitahováni tím, co chápali jako nabídku, že hodiny půjdou pozpátku“ a že Británie bude opět autonomní, téměř autarkní světovou velmocí. Tato veskrze imperialistická představa se v náladě lidu snoubí s extrémní inklinací k nacionalismu, kterou Sams neopomene zneužít ve své mediální kampani. McEwan tak popisuje dobře známý vzorec nejen západních zemí, ale také všech autoritářských vlád světa, jež usilují o odříznutí ekonomických vazeb s ostatními zeměmi. Přitom si hraje s komickými projevy kultu osobnosti a národovectví snažícího se o návrat k mytické společnosti. V zemi se uplatňují typicky jednoduchá řešení složitých věcí, například vražda politických odpůrců. Nad situací si zoufají jen nobelisté, které však v hlasitých projevech nadšení nad reversalistickou politikou není slyšet.

Satira jako literární tweet

Švábovi nelze upřít svižné tempo a hladkost a srozumitelnost stylu, které dobrá satira vyžaduje. McEwan obratně osciluje mezi satirou a skutečností, jež se ve svou satiru proměňuje. Tu a tam však humor jen tušíme někde v dálce – z pasáží, v nichž se zrcadlí současné společenské dění, totiž na první přečtení mrazí. Realita tu místy až zbytečně vyčuhuje z alegorického závoje, což ubírá textu na lehkosti, kterou u satiry očekáváme a po níž toužíme. Způsobem, jakým se zápletka Švába blíží událostem okolo brexitu, McEwan paradoxně ztrácí na důvěryhodnosti, protože z knihy je cítit přespříliš osobních postojů a emocí. A autorovy emoce do satiry nepatří. Současně však takřka přímá citace událostí okolo roku 2016 intenzivně burcuje emoce čtenářovy. Srozumitelný styl se nicméně stává poněkud jednotvárným a zahlcuje popisností, jež udusává břitký humor a staví nad něj nadbytečnou věcnost, která jako by se snažila především vnutit čtenáři množství reminiscencí na konkrétní reálie okolo brexitu. V tomto smyslu pak vyznívá satira poněkud jednostranně a postrádá potřebný odstup. Kafkovské téma tak zůstává nevyčerpáno. Jen letmo zneužito a rychle opuštěno. Cenou, již Šváb zaplatí, zřejmě bude efemérnost jeho aktuálnosti, která má charakter twitte­rového osočení.

Satiru na pomezí sci­-fi a politické bajky známe dobře již z kanonických děl George Or­­wella či Karla Čapka. McEwanův text je sice patřičně kousavý a místy velice humorný, těžko však předvídat, zda se časem stane součástí kánonu. Jeho přednost bezesporu spočívá v brilantním pojetí žánru a důvtipném zasazení zesměšňované a kritice podrobené situace do rámce kafkovské absurdity. Ta však více méně končí u Samsovy proměny. Odklon k fiktivním politickým reáliím ubírá sílu zápletce i řezavě humorným úvahám premiéra­-švába Samse.

Možná, že ve světě tweetů, na nějž ­McEwan také zhusta naráží, je žánr politické satiry jaksi přebytečný, protože všechna bryskní a umně vystavěná kritika se odehrává na platformě tohoto média mnohem účelněji a zůstává věrna nejaktuálnějšímu okamžiku ve vývoji světového dění. Jedním dechem však musíme dodat, že umění McEwanovy jazykové hry bychom ve většině tweetů hledali jen velice těžko. Možná je tedy načase satirický žánr vymezit zcela nově – třeba v duchu twitte­rového formátu.

Autorka studuje filosofii.