Skřetí Klaus a jiné fragmenty

S texty souboru Děti tlačí traktor od Víta Kořínka, který letos zjara vydalo nakladatelství Petr Štengl, jsem se poprvé setkal ještě ve formě blogu a působily na mě jako zjevení. Zatímco zlatým standardem českého blogování je, soudě podle každoročního výběru na Magnesii Liteře, mělké lifestylové sebezpytování psané neohrabanou češtinou, Kořínkův blog se podobal spíš veřejně přístupnému literárnímu zápisníku. Jednak měl značné žánrové rozpětí – básně, aforismy a postřehy sebeironického pozorovatele se zde střídaly se záznamy snů nebo náčrtky nikdy nenapsaných scénářů a příběhů –, jednak to vše bylo napsáno mimořádně hutným a hravým jazykem. A s psaním blízkým modernismu se na internetu moc často nesetkáte.

Kam odešla vedoucí?

V knižní podobě texty možná ztrácejí něco ze své prvotní překvapivosti, tištěný formát ale aspoň dovoluje se nad nimi zastavit, zabořit se prsty do slov a chvíli se v nich přehrabovat. „Stojí před mikrofonem a předčítá ze své nové knihy (…) Já, Jarmila Štrupníková, budu dále tištěna a digitalizována, nahrávána a vysílána, kopírována, slyšena a čtena, hodnocena, přijímána a odmítána, převypravována, preparována, popisována i vypisována. Budu rozmnožena, budu více, vícekrát a déle. Vstupuji do zrcadlové síně a exploduji štěstím, rozstřikuji se po odrazech odrazů svých odrazů.“

Dominantním žánrem Kořínkovy knihy je fragment. Často banální, skoro nezřetelné situace se pod autorovým vnímavým pohledem rozevírají jako vějíř – je to ale vějíř banality, klišé a existenciální úmornosti. Ve výsledku nicméně může být celkem poetický a vlastně i zábavný. Například fragment Dojetí nad postiženým prodejcem cetek z chráněné dílny v Chebu: „Možná na chvilku přestane prodávat a před odjezdem autobusu si koupí čokoládu (…) Ne jako v Chebu. Udělá to, aniž by o tom musel někomu říkat.“ Momentku je ale možné dále permutovat. Kořínek zve čtenáře do své dílny a nechává je pozorovat, jak tvoří. „Nebo ten mladík jede v doprovodu vedoucí dílny. Vedoucí dílny je zlá a nechá ho celý den prodávat v mraze přívěšky na klíče.“ Co ale dělá ta vedoucí? Bloudí po Praze? Má sraz s kamarádkou? S milencem? Zapadne náhodně do nějakého pajzlu? A co tam? Zapálí si cigaretu? Petru? Má gelové nehty? „Dá se s ní do řeči místní chlápek (…) Stráví spolu odpoledne… kluk prodávající cetky na ni čeká na Dejvické. Přijde pozdě, on už se bál. Jedou domů autobusem. On se těší domů. Ona je zmatená.“

Ideologie nudy

Co by mohlo být vcelku všedním deníkovým záznamem, je zde povýšeno na nenapsaný příběh. Realita nemusí být nutně epická, dramatická nebo překvapivá. Aťsi je nudná a banální – kouzlo spočívá právě ve schopnosti docenit její všednost. S příměsí literární invence získává i nenápadná životní příhoda zneklidňující existenciální ­smysl, vtipnou pointu, anebo se aspoň zahalí do poetiky trapnosti. Stírají se tak hranice mezi skutečnými autorovými zážitky, fikcí, snem a literárním experimentem. „Muž se probudí v chalupě, v peřinách… neoholený, rozespalý… na nočním stolku stojí láhev červeného, skoro vypitá. Je v Přerově. Nad Labem. Spravuje skanzen. Je jedním z hrdinů románu s názvem Skanzen.“ Potud v pořádku, co si ale počít s následujícím dovětkem? „Objevil se před lety v okruhu mých přátel. Byl to inteligentní, schopný člověk. Rád sportoval. Byl o trochu starší než my. Popořadě svedl většinu mých známých. Zatím se omezuje na ženy.“ Je to celé jen námět? Propsal se hrdina románu Skanzen do skutečnosti, nebo je skutečná osoba povýšena na literární postavu? Ať tak či tak, důležitější je si uvědomit, že i fádní všednost se dá poetizovat; že i drobná gesta, nuance v náladách či tupost pracovních dnů lze významově rozehrát, dá se do nich proniknout, proměnit je ve vtip, rozluštit jejich nudnou ideologii, ideologii nudy.

V Dětech tlačících traktor navíc nacházím i jistou generační spřízněnost – alespoň s onou uvízlou generací, která za sebe nechala mluvit své postkomunistické rodiče a starší sourozence tak dlouho, až od nich žezlo přebrala rovnou generace Z. Považte sami, copak by nostalgici „devadesátek“ nebo dvacátníci konverzující v anglismech mohli mít takovéhle sny? „Jsme s bratrem a matkou na Masarykově nádraží (…) kolem nás poskakuje V. Klaus, je trochu přihrbený, skřetí, šklebící se, nelze jej odehnat, až mě napadne namířit na něj fotoaparát mobilního telefonu, krčí se a prchá.“

Kořínkovu stostránkovou knížku lze slupnout rychle, jako literární jednohubku – anebo jako LSD. Ty samé, důvěrně známé věci pak zkrátka vypadají jinak.

Autor je komparatista.