Spolu na jedné lodi

Poslední čtyři roky v rámci projektu Svépomocná skupina lidí s duševním onemocněním zaměstnáváte tzv. peer konzultanty, tedy lidi s vlastní zkušeností s duševními potížemi. Co Dobré místo a jeho tým nabízí za služby?

Přijít k nám mohou všichni, kdykoli mají potřebu sdílet své duševní problémy s vyškoleným peerem. A to jak lidé zvenku, tak pacienti Psychiatrické nemocnice Bohnice. Někteří si jako jistou formu terapie raději vyberou z nabídky zájmových aktivit literární, multimediální, výtvarné či šicí dílny, které provozujeme. Lze přijít i na nezávazné popovídání, na kávu. To společné sdílení má velký smysl. Jednu dobu, ještě než začala pandemie, k nám docházelo i šedesát, osmdesát lidí denně, především bohnických pacientů. Nestačila kapacita, a tak nám nemocnice vyšla vstříc a uvolnila pro nás nové prostory.

Sídlíte přímo v jednom z pavilonů areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. Je to spíše výhoda, být v centru dění, anebo nevýhoda? Pro mnohé je hospitalizace nepříjemný zážitek.

Na začátku jsem se toho obával, ale nyní to vnímám jako výhodu, díky níž jsme více rozvinuli naše služby. Podali jsme grant, jehož náplní je peerská pomoc zacílená konkrétně na pacienty nemocnice. Nabízíme podporu lidem, kteří jsou před propuštěním a potřebují, aby jim někdo přechod pomohl zvládnout. Mnozí řeší, kde budou bydlet, kde budou pracovat, jiní se vracejí do nejistého prostředí.

Práce peer konzultanta je jedinečná tím, že svoji osobní zkušenost s nemocí a postupnou úzdravou uplatňuje přímo v práci s klienty. Co vše taková spolupráce přináší?

Pro ty, kteří jsou stále ještě v akutní fázi onemocnění, je peer věrohodný, protože je s nimi do značné míry na stejné lodi. Nehovoří a nekoná z pozice nadřazeného zdravotníka. Současně je dostatečně poučený. Vytváří prostor pro komunikaci, pro běžný lidský kontakt, pro trávení volného času. Někdo se lépe otevře přes společnou činnost a zážitek. Peer klien­tovi dodává reálnou naději. Sám představuje živoucí příklad toho, že je možné nemocí ­úplně nebo alespoň do značné míry projít.

A zároveň není jen tím, kdo má zkušenost s duševním onemocněním, je člověkem jako každý jiný. Má nějaké schopnosti, dovednosti, zájmy, sny, které může sdílet. Mnozí jsou velmi talentovaní, ale své kvality často nemohli uplatnit, například i kvůli důsledkům onemocnění a celkově zhoršené životní situaci.

Jaký význam má taková práce pro samotné peery?

Velký – pomáhají jiným lidem a je jim líp, když vidí, že má jejich úsilí dopad. Vnímají, že dělají smysluplnou práci, za kterou jsou oceněni i finančně ohodnoceni. Poskytuje jim to perspektivu do budoucna. Samozřejmě ne každý je toho schopen, po pravdě jen ti, co jsou na tom líp. A potřebují kvalifikaci a podporu, aby to mohli dělat.

Jaké předpoklady by měl zájemce o peerskou práci splňovat – vyjma toho, že má vlastní zkušenost?

Není podmínkou, aby byl člověk úplně zdravý, ale to, že se nenachází v akutní fázi nemoci. Je na cestě, něco už překonal. Zkušenost s duševním onemocněním není žádná legrace. V lepším případě se z toho člověk dostává jen několik let. Skutečnost, že je to období mnohdy nesmírně těžké, ale nemusí být chápána pouze negativně. Ti lidé kolikrát nahlédli hlubinu jinak nedostupnou.

V čem bývá zkušenost s duševní nemocí tak ojedinělá a nepochopitelná, především pro ty, kteří nic podobného nezažili?

Je nepřenosná, člověk ji prožívá autenticky a velmi u toho trpí. Pokud věřím tomu, že po mně jde mafie nebo že dokážu ostatní spasit, prožívám to reálně. Neporozumění u přátel, a především u těch nejbližších, je velmi časté. Člověk se ve vlastní rodině ocitá v izolaci. Onemocnění, a to nejen psychotického spektra, také znamená vyšší riziko sebevraždy. Když pak člověk najde pochopení a kvalifikovanou pomoc u někoho, kdo tím prošel, je to nedocenitelné.

Dobré místo své peer konzultanty také přímo školí?

Nikoli, školení poskytuje pražské Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví. Za poslední tři roky školením prošlo přes třicet zájemců a my je pak postupně po deseti vždy na jedenáct měsíců zaměstnali. Celý náš tým sestává ještě z peer mentora, který má na starost deset peer konzultantů, dále sociálního pracovníka a vedoucího koordinátora. Stejně jako v jiných pracovních kolektivech u nás probíhají supervize, tým je třeba ošetřovat i zevnitř.

Lidé pracující v oboru psychického zdraví a lidé se zkušeností s duševní nemocí o existenci Dobrého místa zpravidla vědí, málokdo však ví o tom, jaké byly okolnosti jeho vzniku v roce 2007. Co vás vedlo k jeho založení?

Jsem bývalý knihovník a novinář, nikoli psycholog či sociální pracovník. Přispíval jsem do Zdravotnických novin a znal problematiku dlouhodobě nemocných. Na přelomu tisíciletí celou redakci propustili. Působil jsem poté v časopisech Český pacient a Rodina a zdraví. Později mi tehdejší prezident České asociace pro psychické zdraví (ČAPZ), psychiatr Martin Jarolímek, nabídl, abych vedl časopis Esprit. Tehdy jsem také založil s kolegy, lidmi se zkušeností s duševním onemocněním, Dobré místo. Dobře jsem si uvědomoval, že oblast na hranici zdravotní a sociální péče je územím nikoho.

S jakými plány a vizemi jste začínali?

Začínali jsme projektem Symbióza, což byl kurs redakční práce pro lidi s duševním nebo fyzickým hendikepem. Měli jsme představu, že ti, co mají psychický hendikep, pomohou těm s fyzickými omezeními, což se osvědčilo. Finance jsme čerpali z evropských zdrojů i od soukromých firem. Po dobu trvání projektu jsme zaměstnali přes čtyřicet lidí na poloviční úvazky a vytvořili dodnes fungující web Lidé mezi lidmi.

Byl jste u začátku reformy psychiatrické péče v Česku. Jak se v těchto počátcích debatovalo o roli peera?

Úvahy o potřebě reformy psychiatrické péče začaly v roce 2012 za ministra Leoše Hegera. V rámci ČAPZ a časopisu Esprit jsme pořádali semináře a poukazovali na problémy v této oblasti. Z Evropské unie byly slíbeny miliardy. V té době ale nebyla nikde o peerech ani zmínka. Těch, co chtěli změnu, bylo pár a konzervativních většina. Léčebny nebyly naladěny reformně, panovaly velké obavy, že skončí nebo že se po nich bude chtít něco, čeho nebudou schopny. Jeden primář psychiatrie mi na otázku ohledně výhledů reformy odpověděl: Nevidím dvě věci – peníze a lidi. Ale podařilo se alespoň začít.

Inspirovali jste se ohledně zapojení peerů do psychiatrické péče někde ve světě?

Především na sever od nás se do péče o lidi s duševním onemocněním běžně zapojují. Já jsem se držel spíše doma za pecí, ale vím, že kolegové z oboru se za hranice vydávali. Těch inspirativních cest bylo jistě víc. Pamatuji si na stáž valašské neziskovky Iskérka v organizaci De Boei v nizozemském Eindhovenu. Tehdy se mluvilo o „proškolených uživatelích, kteří mají vlastní zkušenost s onemocněním“. Postupně se o peerství debatovalo víc a víc, začalo to být téma i pro větší organizace, jako je Fokus. V Dobrém místě jsme řešili téma zaměstnávání stále. Na webu Lidé mezi lidmi vycházely články o tom, jaký je to problém, že jsou u nás duševně nemocní nezaměstnaní.

Zaměstnávání lidí s duševním onemocněním je velké téma, jak na to nahlížíte v širším měřítku?

Jako na dlouhodobě neřešený problém. Pro duševně nemocného člověka je stále velmi těžké uplatnit se na pracovním trhu. Opakující se schéma vypadá následovně. Ti lidé onemocní v osmnácti, dvaceti, nedodělají školu, jsou nezaměstnaní. Bydlí u rodičů, nepostaví se na vlastní nohy a žijí z invalidního důchodu. Člověka se schizofrenií přijme do práce málokdo, panuje tu stále velká diskriminace a stigmatizace.

Peery v Dobrém místě zaměstnáváme na chráněném trhu práce. Na regulérní systém financování a vzdělávání teprve čekáme. Jsou dva modely, buď peera zaměstná rovnou nemocnice, je zde však riziko, že se vzdálí pacientům a stane se odborníkem, nebo jej zaměstná neziskovka a on nadále pracuje ve zdravotnickém zařízení. Nebezpečí, že nezůstane s pacienty na jedné lodi, je pak menší.