Těkavý život na sítích

Při čtení mnoha nových českých i zahraničních románů by čtenář snadno mohl získat dojem, že se neodehrávají v současnosti, ale hluboko v devadesátých letech. Z velké části totiž ignorují existenci digitální komunikace a způsob, jakým proměňuje naše životy. Na jaře vydané romány amerických spisovatelek Lauren Oyler a Patricie Lockwood ale ukazují, jak by skutečná „internetová literatura“ mohla vypadat.

Jistě by šlo namítnout, že v předcházejících dekádách také spisovatelé zbytečně neplnili stránky popisem toho, jakým způsobem spolu jejich postavy telefonují. Digitální komunikace ale zásadně proměňuje naše chování i vnímání reality, a tak ji lze jen těžko chápat jako pouhý technologický prostředek. Její zachycení je ovšem mimo samotné digitální platformy poměrně obtížné, a pokud už do literatury proniká, často se omezuje na křečovitou popisnost toho, jak a s kým si protagonisté vyměňují zprávy či co na sítích viděli. Obdobná situace ostatně panuje i v kinematografii, kde také až v posledních letech filmaři našli elegantnější metafory online prostoru, než jsou obrázky chatových notifikací na plátně.

Ta pravá magie nastává až ve chvíli, kdy se autorovi podaří prostřednictvím tvůrčí práce s obsahem i stylistikou zachytit skutečný vjem z pobytu na síti, který už v digitálním pravěku výstižně popsal otec cyberpunku William Gibson jako nepředstavitelně složitou konsenzuální halucinaci denně sdílenou miliardami lidí. V posledních letech se objevilo hned několik autorek, jejichž díla lze za takovouto „internetovou literaturu“ označit – patří mezi ně třeba Olivia Sudjic, Darcie Wilder a do jisté míry i populární Sally Rooney (viz A2 č. 18/2019). Letos v únoru pak ve Spojených státech vyšly dva další tituly, které vzbudily zaslouženou pozornost a dále rozvinuly možnosti, jež tento typ psaní otevírá. Není proto divu, že romány Fake Accounts (Falešné účty) od Lauren Oyler a No One Is Talking About This (O tomhle nikdo nemluví) od Patricie Lockwood jsou často recenzovány dohromady coby jakási nepravděpodobná literární dvojčata.

Tváře bez osobnosti

Pokud překonáme zbytečnou popisnost fungování digitální komunikace, dostaneme se do mnohem zajímavější oblasti jejího vlivu na mezilidské vztahy. Ten si na vlastní kůži vyzkouší hrdinka Fake Accounts, která v napjaté době předcházející Trumpově inauguraci odhalí, že její nanicovatý partner je vlivnou postavou internetové konspirační scény. Vzápětí přicházejí další šokující zprávy a ona utíká z New Yorku zpracovat trauma do Berlína, kde se kdysi seznámili.

Oyler svou částečně autobiografickou protagonistku líčí jako mimořádně nesympatickou postavu, jejíž bezcílná existence a konstantní ironizování všeho okolo symbolizují snad všechno, z čeho kdy byla generace mileniálů osočována. Místo osobnosti má jen své odrazy v sociálních sítích a její vnitřní prázdnota nakonec vyústí v sérii absurdních rande, pro která si vždy vytváří novou falešnou identitu. V době rozmachu konspiračních teorií a budování ideálních digitálních avatarů se i z lásky a přátelství vytrácí reálná podstata a nové dobrodružství nebo alespoň vtipnou historku lze obratem zařídit swipnutím doprava.

Jakkoliv Oyler trefně vystihuje technologiemi podmíněné rozežírání vztahů a osobností, ústřední premisu svého románu bohužel brzy opouští a místo hlubší analýzy možností vzájemné důvěry a sebepoznání přechází k povrchní sociální studii mladých berlínských expatů. Úplně pak opomíjí psychologickou introspekci svých postav, jejich jednorozměrnost a plochost ale paradoxně dobře ilustruje další ze zásadních vlastností digitálně zprostředkované existence – totiž že bývá rozplizlá a neurčitá až do chvíle, kdy ji surově rozvrátí stále existující a bolestně hmotná realita světa mimo displeje smartphonů.

V záplavě tweetů

Právě onen střet „skutečné reality“ s digitálním sněním je jedním z určujících mentálních bojišť mileniálů. Ponechme stranou teoretické debaty o tom, zda jde o skutečný konflikt, nebo jen iluzorní dichotomii. Nemine týden, abych někde nevyslechl konverzaci o tom, co vzhledem k digitálnímu životu je a není „doopravdy“. Otázka srážky s realitou se skloňuje i v debatách o politice a společnosti a covidová pandemie či nastupující klimatický kolaps tento koncept do značné míry materializovaly. A střet internetového pábení s fyzickými útrapami života je i ústřední zápletkou No One Is Talking About This.

Básnířka a twitterová mikrocelebrita Patricia Lockwood už v úvodu svého románu jasně ukazuje, že sociální sítě jsou pro ni drogou a jejich frenetické tempo zvládá papír jen stěží absorbovat. Do titulní role podobně jako Oyler obsazuje své značně autobiografické alter ego v podobě poťouchlé influencerky, jejíž cestou ke slávě byl tweet o tom, zda psi mohou být dvojčata. Snažit se smysluplně popsat byť jen pár chvil dění na twitteru je takřka nemožné, a tak Lockwood zahazuje stylistické konvence a první polovinu knihy plní frenetickou sérií absurdních postřehů, ve kterých se memy a drby volně prolínají s globálními tragédiemi a nahlížením do života náhodných cizinců, tedy přesně tím, co pozorujeme při každém otevření příslušné aplikace. Všechno se děje pořád a všude, často to bývá zábava a nikdy to není úplně doopravdy, dokud protagonistce nevtrhne do života komplikované těhotenství její sestry, následované rodinnou tragédií, která ji přinutí zcela změnit životní styl a priority a uvědomit si existenci věcí, o nichž, jak je naznačeno v názvu románu, lidé na internetu moc rádi nemluví.

Ve srovnání s Oyler je Lockwood stylisticky mnohem odvážnější autorka, která inovativním ohýbáním jazyka ilustruje, co nekonečný informační proud dělá s naší hlavou. Stroboskopický příval postřehů a útržkovitých myšlenek vymazává jakékoliv pokusy o koherentní strukturu vyprávění, a slouží tak jako metafora návykového brouzdání nekonečným feedem. Zatímco se Oyler i přes záměrnou prázdnotu a roztěkanost svého příběhu drží klasické narativní stavby a v jedné pasáži Fake Accounts explicitně paroduje líný styl blogerského psaní připomínající sbírku tweetů, Lockwood se tomuto typu psaní záměrně poddává, aby ho v drásavé druhé polovině No One Is Talking About This opustila a znovu svůj projev zakotvila v hmatatelné realitě.

Postupy pro novou literaturu

Oba romány kromě stylistických experimentů a tématu spojuje i proměna přístupu k otázce vztahu autora a díla. Jejich silná autobiografičnost logicky vyplývá z toho, jak se dějem prolínají mechanismy sociálních sítí, a ani jeden z románů také nemůže stát sám o sobě jako autonomní obsah poskytující čtenáři veškeré informace k interpretaci. I když se Lockwood snaží o jistou nadčasovost a zakotvení mimo konkrétní digitální souřadnice, zůstává otázkou, co si ze čtení obou titulů odnese sociálními sítěmi nepolíbený čtenář. Každá stránka je plná pomrkávání a referencí na polozapomenuté virální kauzy, kulisy politických událostí nezůstávají kulisami, ale naplno se promítají i do digitálního dění, a to nejen v případě Trumpovy internetové spanilé jízdy. Jakkoliv to někdy může být únavné, těžko si představit jiný postup, protože živě zachycený svět sociálních sítí by se dal jen stěží zcela vyfabulovat. A i když se názvy sítí a jména populárních aktérů za pár let promění, mechanika jejich fungování nejspíš bude dobře pochopitelná i s odstupem.

Poslední nepřekročenou bariérou je pro Oyler i Lockwood samotné téma jejich románů. Tím zůstává internetová komunikace a její dopady na vztahy a psychiku, což paradoxně brání rozvinutí jiných motivů a problémů, které se na pozadí digitálních světů rozvíjejí. Po obsahové stránce sice zůstávají pozadu za některými ze svých současnic, jejich zásadní přínos ale spočívá v budování široké palety stylistických a formálních nástrojů k věrnému zachycení života online. Pokud si chce současná mainstreamová literatura udržet relevanci, budeme se muset s podobnými postupy setkávat častěji.

Autor je editor newsletterů webu Seznam Zprávy.