Zakrýt špinavost lidské práce

Už řadu let se mluví o tom, že potřebujeme ošetřit „zaměstnávání“ prostřednictvím platforem a nejrůznější podoby práce spadající pod pojem gig economy. Jsou však už alespoň náznaky, že se něco skutečně děje?

Podle mne je jádro problému v tom, že se vlády snaží soustředit na to, aby sledovaly hlavně samotný technologický vývoj. A také není náhoda, že Uber, Deliveroo a spousta podobných firem vydává nemalé zdroje na lobbing. Tyto firmy hledají mezery v legislativě a vy­­užívají je ke svému prospěchu. Jasným příkladem je falešná samostatně výdělečná činnost a tvrzení, že oni přece nikoho nezaměstnávají. Ve Velké Británii je navíc situace taková, že manažeři těchto firem často odcházejí do státní sféry a naopak. Existuje obzvlášť úzké spojení se současnou konzervativní vládou.

Pravicové vlády cítí příležitost restrukturalizovat práci jako takovou. Kdysi jsem byl na přednášce jednoho manažera Deliveroo a ten přímo říkal: Deliveroo ukazuje, že se sociální zabezpečení musí změnit, už neodpovídá situaci. Poté, co tyto firmy změnily podobu jednoho sektoru, se snaží zpochybnit důchody nebo příspěvky v nezaměstnanosti obecně. Platformy dokázaly po určitou dobu přesvědčovat lidi, že práci jejich prostřednictvím nelze nijak regulovat. Ale konečně se objevují na úrovni Evropské unie určitá nová nařízení – „konečně“ říkám jako marxista, který z principu nevěří, že stát je jakýmsi nezávislým orgánem, který bezvýhradně jedná v našem zájmu. Rozhodnutí, že každý by měl mít práva pracujících, ať už pracuje prostřednictvím platformy či nikoli, považuji za velmi důležité, protože zakládá nárok na sebeorganizaci a kolektivní vyjednávání, přístup do odborů. Nějaké změny i v britské legislativě přece jen nastávají, vznikl takzvaný worker status, což je mezistupeň mezi osobou samostatně výdělečně činnou a zaměstnancem. Ale pochopitelně to nevedlo přes noc k tomu, že by řidiči dostali víc peněz a bylo s nimi lépe zacházeno.

Není v tomto kontextu vaše přesvědčení, že podoba platforem odráží podobu boje pracujících za lepší podmínky, přinejmenším zatím trochu odvážné?

Pracující zkrátka nejsou jen nějakou neutrální masou, která patřičným způsobem odpovídá na tlak kapitálu. Tvrdím, že to boje pracujících formují podobu světa a určují tvar dalšího vývoje. Kapitál na to ale pochopitelně reaguje. Fascinuje mě, že když se bavím s poslíčkem Deliveroo nebo řidičem Uberu, hovor nikdy nekončí u toho, že jsou nuceni pracovat za hrozných podmínek a že úplně vše na svém zaměstnání nenávidí. Každý vždycky říká i něco pozitivního: například že v jiné práci měl nad sebou šikanujícího manažera. A touhou spousty těchto pracujících je zkrátka být i flexibilnější. Problém je, že tato pozitiva vyměňují za algoritmus, za ještě nejistější práci, a nedostává se jim tak plně výhod, které by tato podoba práce mohla mít. Další důvod, proč jsou platformy tak populární, je bohužel i ten, že jiné typy práce jsou prostě daleko horší.

Jak úspěšné jsou zatím protesty „zaměstnanců“ firem Uber a Deliveroo, které teď ve Velké Británii probíhají?

Demonstrace, které jsem se 26. července sám účastnil, byla jednou z mnoha a jejím hlavním tématem byla takzvaná deaktivace – zrušení účtu řidiče a faktický vyhazov, kdy pracujícím není ani vysvětleno, proč se tak stalo. Pořádala ji malá odborová organizace Independent Workers Union of Great Britain (IWGB), která sdružuje právě platformové pracovníky, jako jsou řidiči a poslíčci, a na jejíchž aktivitách se sám podílím. Ve Velké Británii tyhle demonstrace máme od roku 2016 a změny jsou vidět – v oblasti gig economy vznikly nové odbory, ale hlavně si pracující postupně budují profesní hrdost a požadují po svých společnostech větší práva. Přitom ještě v roce 2016 zaznívaly hlasy, že tito lidé, právě protože jsou tak prekarizovaní, nikdy žádných protestů nebudou schopni. Jenže to samé se říkalo svého času o dokařích v místě, kde bydlím, dělnicích v továrnách na sirky, teplárenských dělnících…

Deaktivaci v tom smyslu, že člověk přijde ze vteřiny na vteřinu o živobytí, považuji za obzvlášť děsivý jev. Jak za takových podmínek, kdy člověk fakticky žije v digitálním nevolnictví, vůbec může vzniknout nějaký organizovaný odpor?

Dějiny dokazují, že pracující si způsob najdou, někdy to jen déle trvá. Sama zkušenost práce v kapitalismu totiž vždy svádí pracující dohromady, vždy vzniká nějaká podoba kolektivní subjektivity. A platí to i pro online prostředí, byť se na první pohled zdá, že tam je to skoro nemožné. Práce má jednu zajímavou vlastnost – rádi se o ní bavíme s těmi, kdo jsou „z oboru“, ať už si chceme postěžovat nebo sdílet zlepšováky, práce je z podstaty kolektivní zkušenost. A tahle sdílená zkušenost se vytváří i v případě platforem, přestože platforma sama komunikaci mezi jejími uživateli neumožňuje. Platformy často neposkytují žádné zaškolení, právě aby nevypadaly jako zaměstnavatelé, a pracujícím jen řeknou, ať si nějak poradí, nanejvýš mají nějakou telefonickou linku pro řešení problémů. A tak si lidé poradí – začnou mezi sebou sdílet zkušenosti. Poprvé jsem si všiml skupinek poslíčků Deliveroo ve městě někdy v roce 2016. Schovávali se před deštěm v podloubí nebo čekali před oblíbenou restaurací a probírali témata typu, kde se dá vydělat víc či jak si poradit s problémem s aplikací. Tyhle organické procesy probíhají nezadržitelně po celém světě. Samozřejmě to automaticky neznamená, že lidé hned založí odbory. Ale obavy, že je­-li práce řízena aplikací, nenastane nikdy ten bod zlomu, kdy se pracující dají dohromady jako kolektiv, se ukázaly jako liché.

Upozorňuje se však nejen na absenci společného prostoru, ale i na velmi kompetitivní charakter této práce…

Konkurenční napětí mezi pracujícími určitě existuje. A pochopitelně jeden z problémů při organizaci stávky je to, že pokud polovina lidí stávkuje, té druhé společnost nabídne vyšší odměny. K soutěžení dochází, ale je třeba pracující přesvědčit, že těch pár liber navíc jim z problémů nepomůže a že to, čeho mohou dosáhnout společně – nemocenská, dovolená či sociální pojištění – má daleko větší hodnotu. Lidé jsou také často sociálně propojeni mimo samotnou platformu, například v imigrantských komunitách. V Londýně například pracuje početná skupina brazilských řidičů, a když s nimi mluvíte, brzy zjistíte, že spolu už dávno vymýšlejí společné strategie. Pracující nejsou žádné izolované atomy, přestože se nás algoritmy snaží přesvědčit o opaku.

Vidíte nějaké zásadní rozdíly mezi prací řidičů, poslíčků využívajících nejrůznější aplikace a online pracovním prostředím (programátoři, překladatelé, copywriteři apod.)?

Jsou to dvě strany jedné mince – kapitalismu platforem. V jednom případě jde o práci, která se musí dít na konkrétním místě: řidič vás musí zavézt odněkud někam, poslíček vám něco doveze. A tyto formy velmi úzce navazují na předchozí podoby zaměstnávání. Před Uberem tu byli taxikáři na telefonu, i před aplikacemi docházeli do domů uklízeči. Často ale platformy dále prohlubují prekérnost těchto profesí a obírají zaměstnance o další práva. V případě práce online jde ve spoustě případů o zcela nové profese. A zásadní je, že u všech těch prací, kde je nutné být přítomen fyzicky, je daleko snazší se organizovat. I u práce online se ale cesty najdou: internetová fóra, Reddit, chatovací služby. Pochopitelně to ale ztěžuje fakt, že lidé žijí v různých zemích a mluví odlišnými jazyky.

Je pozoruhodné, jak obě tyto formy sledují cesty kolonizace: ať už je to směrem od kolonizátora do kolonií, jako u outsourcované práce online, nebo naopak – u poslíčků a řidičů, což jsou velmi často imigranti právě z bývalých kolonií. Jako by všechna ta zbrusu nová technologická odvětví jen opakovala prastará společenská schémata…

Ve Velké Británii je outsourcing zásadní fenomén, britská vláda vynakládá na outsourcování služeb asi třetinu rozpočtu. Outsourcing je zavedeným způsobem marginalizace už tak marginalizovaných skupin. Kapitalismus platforem na toto schéma přímo navazuje, jen místo aby práci zadal externí firmě, outsourcuje úkony jednotlivým lidem. A v tomto procesu pracující přicházejí o další práva. Týká se to především imigrantů bez přístupu k jiným typům práce, ať už je důvodem jejich legální status či třeba rasismus. Imigranti ovšem vždy hráli velmi důležitou úlohu v dělnickém hnutí, a tak i dnes sledujeme, jak snaha o další vykořisťování zároveň činí tuto skupinu semknutější a vytváří z ní kolektivní sílu, která funguje jako příklad pro ostatní pracující.

Jaká je situace a budoucnost překladatelské práce? Platforma Rev spustila vlastní překládající umělou inteligenci v roce 2019. Mezi pracujícími to vyvolalo obavy – mohli jejím prostřednictvím dále pracovat, jen pokud tiše souhlasili s tím, že se podílejí na vývoji své mechanické náhrady…

Tohle je přesně typ práce, v níž jsou pracující kapitálem vnímáni jen jako nějaká dočasná nepříjemnost. O umělé inteligenci se často mluví, jako kdyby byla jen krůček od toho zvládnout úplně cokoli, ale právě podobné platformy ukazují, že spousta úkonů vyžaduje expertní znalosti a zkušenosti. Svět je opravdu komplikovaný a nejednoznačný, podobně jako lidská komunikace, takže nevěřím tomu, že pracující v této oblasti budou jednou zcela nahrazeni. Automatizace však historicky vždy vede k tomu, že pracujících je na stejnou práci potřeba mnohem méně. Každopádně pokud se pracující používáním platformy podílejí na vývoji umělé inteligence, měli by za to být patřičně zaplaceni.

Formují se tedy aktuálně nějaká konkrétní hnutí i v oblasti práce online?

Moji dva spolupracovníci Six Silberman a Lilly Irani založili aplikaci pro ty, kdo pracují prostřednictvím platformy Amazon Mechanical Turk. Díky nim mohou pracující hodnotit zadavatele úkolů – obvykle to bývá naopak, zadavatelé hodnotí ty, kdo jejich zakázky vypracovávají. Teď už je tato služba plně v rukou pracujících, kteří většinou pocházejí z různých částí Spojených států a Indie.

„Mechanical Turk“ je ovšem velmi zajímavý název pro platformu. Proč si myslíte, že byl Amazonem zvolen?

Amazon vybral jméno, které o jeho přístupu k automatizaci práce hodně napovídá. Původní Mechanický Turek z konce 18. století byl podvod, falešný robot hrající šachy, v jehož útrobách se ovšem ukrýval člověk. S platformou Mechanical Turk, zkráceně MTurk, je to podobné – k uživateli se dostává jen to, co odpovídá algoritmu, a všechna ta skutečná, nepříjemná, špinavá lidská práce je jím zakryta. Softwarovým vývojářům nebo lidem, kteří potřebují od uživatelů vyplnit pár dotazníků, se tahle podoba velmi zamlouvá. S člověkem na druhé straně vůbec nepřijdete do styku, jen dostanete výsledek a můžete klást další a další požadavky. Touhou Silicon Valley je zakrýt špinavost lidské práce. S taxikářem už není třeba mluvit, váš požadavek vyřídí aplikace, vy můžete nastoupit se sluchátky v uších. Kapitál usiluje o to zbavit se pracujících, vypudit je z oblasti práce, ale uplynulý rok nám ukázal, jak moc to nejde. Protože kdyby se nenašel nikdo, kdo vám během lockdownu přinese nákup nebo vás připojí na dýchací přístroj, co by následovalo? Žádný Mechanický Turek ani algoritmus nepohání chod společnosti, ale lidé a jejich interakce – to lidská práce buduje každý den společnost. Ale takový je pochopitelně sen kapitálu: všech se jich zbavit.

Nelze si nevšimnout, že namísto označení lidského viníka říkáte „kapitál“. Proč?

Pojem kapitál používám ve smyslu kolektivního subjektu kapitalistů a ti spolu samozřejmě nejen nesouhlasí, dokonce jsou si navzájem konkurencí. Pokud ale chceme popisovat celkové tendence kapitalismu platforem, jeho ekonomické principy a dynamiku, je lepší mluvit o kapitálu. Individuální kapitalista často nemá za cíl uberizovat všechno v dosahu, většinou chce jen získat dostatečně velkou uživatelskou základnu či posbírat dostatečně velký soubor dat, aby začal být pro někoho mnohem většího zajímavou investiční příležitostí. Pak si vezme stovky milionů a nechá někoho jiného, ať se zabývá problémy s novými nařízeními či požadavky pracujících. Ač je však kapitalismus platforem obvykle označován za něco, u čeho máte jistotu obrovských výnosů, Uber se nikdy do zisku nedostal.

Domnívám se, že je nutné upozorňovat také na situaci pracujících v dalších nových průmyslových odvětvích, jako je například herní průmysl. Vyprávění o tom, že být programátorem nebo obecně pracujícím v oblasti technologií je jistou cestou k bohatství, dávno není pravdivé, a kdo ví, jestli někdy bylo…

Podobně jako kapitalismus platforem je dnes i videoherní průmysl považován za významnou součást mnoha současných ekonomik. Ve Velké Británii existují výrazné daňové úlevy, jejichž cílem je rozvoj tohoto odvětví. Herní prostředí v mnoha ohledech vypovídá o tom, jak se ve 21. století kapitalismus na celosvětové úrovni změnil. Aby si totiž člověk doma v pokojíčku mohl zahrát videohru, je třeba nesmírné množství komplikované kreativní práce, ale také globálně organizované práce továrních dělníků v Číně nebo Vietnamu či dělníků těžících vzácné nerosty v Kongu. Dynamika této globální dělby práce samozřejmě zahrnuje kolonialismus a moderní formy imperialismu.

Sám jsem začal videoherní prostředí zkoumat ještě před platformami. S dobrým kamarádem, herním vývojářem, jsme často mluvili o tom, proč odvětví nemá žádné vlastní odborové organizace, třebaže v něm existují problémy s podmínkami práce, konkrétně s přesčasy a situací, které se říká „crunch“ – jedná se o období před spuštěním videohry, kdy se pracuje prakticky nonstop. Marxista v tom hned pozná starou dobrou historickou exploataci za účelem vytváření nadhodnoty, jen s užitím nových manažerských technik… K tomu lze přičíst ještě problémy se šikanou na pracovišti, která se zaměřuje na gender či sexualitu, a sexuálním obtěžováním.

Říkali jsme si tehdy: Udělají s tím ti zaměstnanci vůbec někdy něco? A pak v roce 2018 vzniklo mezinárodní hnutí Game Workers Unite, které zažehla kontroverzní diskuse o odborech na konferenci herních vývojářů. A kontroverze je to nejlepší, co se může v takové chvíli stát, protože najednou o odborech začali mluvit úplně všichni. V relativně krátkém čase nakonec vznikla významná organizace, která má své členy v Severní Americe, Velké Británii, Francii, Jižní Koreji a je součástí zmiňované IWGB. To mě naplňuje nadšením, jelikož, co si budeme povídat, herní vývojář nebo grafik není typický člen odborů. Právě dnes, kdy se spolu bavíme, probíhá demonstrace zaměstnanců firmy Activision Blizzard v reakci na skandál se sexuálním obtěžováním, přičemž petici za nutnost změn ve firmě podepsalo dva a půl tisíce jejích zaměstnanců. A zrcadlí to proměnu atmosféry celého odvětví, podobné věci se děly před lety třeba i v Googlu. Pro mne je podstatné, že se to děje právě zde, jelikož videohry jsou zásadní součástí populární kultury, a když se lidé doslechnou, že výrobci jejich oblíbené hry založili odbory, je to ten nejlepší impuls, aby se sami zamysleli nad vlastní zaměstnaneckou situací. Jsem si jistý, že i v českém videoherním prostředí se o tématu odborů teď mluví…

Jak na nová odborová hnutí reagují tradiční odborové organizace?

Odborové hnutí se nikdy nevyvíjelo plynule, krok za krokem, ale ve skocích – vznikne nový pracovní sektor – a vše se rychle změní. Taková změna vždy ovlivní i stávající hnutí. Ve Velké Británii máme jedinou odborovou federaci, která funguje prakticky beze změny po celá desetiletí. Má základnu ve veřejném sektoru, své organizace v ní mají učitelé, zdravotníci, soukromý sektor tak významný není a jeho role dále upadá. Spousta pracujících, zvláště imigrantů, se ale začala organizovat mimo tyto tradiční struktury, protože v nich pro sebe zkrátka nenašli místo – jako třeba uklízeči v The United Voices of the World. UWGB je bilingvální [anglicko­-španělské – pozn. red.], protože je důležité, aby se pracující, které sdružuje, domluvili svým rodným jazykem. Existuje zřejmé riziko, že se odborové hnutí rozštěpí, a hledání styčných bodů spolupráce proto považuji za zásadní. UWGB se teď snaží zabývat outsourcováním práce na univerzitách a spolupracuje s učitelskými odbory, které fungují v rámci federace. Pracující v oblasti informačních technologií se obdobně přidávají k zavedené Communication Workers Union, takže se ta prostředí začínají vzájemně obohacovat. Ale tradiční odbory se musí smířit s tím, že je nutné riskovat změnu, do níž se v kontextu globální pandemie, úpadku odborového hnutí obecně či nepřátelsky naladěné vlády odborářům moc nechce. Potřeba rozvinout společnou politickou debatu, vyměňovat si strategie a zkušenosti, najít cestu, jak celé hnutí oživit, však nepochybně existuje.

Není trochu i na škodu, že je kapitalismus platforem teď tak populárním výzkumným tématem? Co všechny ty ostatní typy nejisté a špatně placené práce?

Kapitalismus platforem se stal na akademické půdě skutečně populárním a myslím si, že je to částečně i proto, že když se teď podívám z okna, bude trvat maximálně pár minut, než zahlédnu poslíčka Deliveroo. Jedná se o všudypřítomné obrazy toho, jak se práce změnila. A pokud chcete udělat rozhovor s řidičem Uberu, stačí si nainstalovat aplikaci a za pět minut se spolu bavíte. Samo téma budoucnosti práce je módní, mluví se o tom, jak algoritmy a automatizace vše změní, a Uber funguje jako doklad těchto argumentů. Je to skutečně v mnoha ohledech problém, protože zásadní transformace a zhoršování podmínek práce za využití technologií probíhá v mnoha jiných segmentech tradičně prekérní práce – ať jde o uklízeče, ostrahu či řidiče nákladní dopravy. Jenže je také pravda, že to, jak bude právně řešena situace zaměstnávání v Uberu, má mnohem širší dopady než jen pro řidiče Uberu samotné.

To, jak práce vypadá a jak je organizována, jakým způsobem se formují protestní hnutí, do jakých odborů vstupujeme, s kým pracujeme, jak se k nám chovají nadřízení, v jakých otázkách se angažujeme – tohle všechno má vliv na podobu boje za práva pracujících. Podstatné je ale i to, kde bydlíme, jaký postoj k nám zaujímá stát, zda jsme migranti či jaký je náš gender. Sice jsem spoustu času strávil zkoumáním technické podoby práce vykonávané prostřednictvím platforem, abych vůbec věděl, jak to funguje, ale v současnosti pracuji na projektu, jehož smyslem je zmapovat třídní složení společnosti po celé Velké Británii, abychom zjistili, jaké skupiny pracujících kde vznikají či zanikají. Protože založit velké odborové hnutí pouze na lidech, kteří pracují prostřednictvím platforem, zkrátka není možné. A nepřestává mě udivovat, jak současná levice stále nejeví dost vůle těmto mechanismům porozumět.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.