MC, Orangerie Records 2021
„Vesmír tichý, moře snů/ písek bílý, do něj klesnu/ Tam nad zemí se ztrácí čas/ pořád slyším jeho hlas.“ Po prvních verších úvodní písně debutového alba Babylonely by leckoho mohlo napadnout, jestli se nejedná o další ukázku koketování s folkem, jímž je tuzemská nezávislá rocková scéna silně kontaminovaná už drahně let: do folkového revivalu se zapojil leckterý stárnoucí pankáč či hácéčkář, ať už z touhy po návratu ke kořenům či frustrace z úmorného hardcorepunkového stereotypu. V případě projektu Víti Marčíka ovšem nejde o změnu kursu ani úkrok stranou, natožpak o krizi identity po dosažení Kristových let, ale jen o další úsek jeho dlouhotrvající cesty, do nějž se promítla skutečnost, že se dočasně rozklížila skupina Psychedelický flákač na odstřel, se kterou vystupuje už od puberty. Tato formace ostatně nikdy nebyla součástí HC scény, třebaže se svým osobitým psychedelickým rockem občas zabrousila na její okraj. Marčíkovy písně – bez ohledu na to, zda byly hrány s kapelou či sólově – vždy oscilovaly mezi rituálem a jarmarkem, mezi psychedelií a táborákem, mezi nestrojenou agresí a teatrálním eklekticismem a kazeta ∞ to potvrzuje. Šestice skladeb svou nástrojovou i výrazovou pestrostí nedemonstruje jen skladatelskou a performerskou univerzálnost, ale také vyzrálost muzikanta, který se vedle hudby dlouhodobě věnuje i divadlu a po letech praxe dospěl do fáze, kdy dokáže divadelnost využívat, aniž by měl posluchač dojem, že před ním někdo střídá role.