Čas má plné kapsy překvapení

M. Nighta Shyamalana mám dlouhodobě opravdu rád. S jeho tvorbou se už mnoho let snažím vést dialog, a proto se k prvoplánově odmítavým názorům na jeho novinku Čas stavím spíše skepticky. Letos padesátiletý tvůrce se totiž v posledních dvou dekádách stal po­­myslným boxovacím pytlem filmových publicistů, kteří s dychtivými výrazy očekávají režisérův návrat k jeho rané formě: Kdy znovu natočí dobrý film? Ale ani Shyamalanova starší díla nejsou v bezpečí – proti Šestému smyslu (Sixth Sense, 1999) lze postavit Posledního vládce větru (The Last Airbender, 2010) a Vyvoleného (Unbreakable, 2000) jako by anulovalo Stalo se (The Happening, 2008). Ba co víc, internet si rád střílí ze Shyamalanových narativních zvratů, které často rekontextualizují, co jsme o příběhu doposud věděli. Angličtina pro to má krásný výraz, na který můžeme v souvislosti s režisérem narazit – one trick pony. A za ten trik bývají označovány právě zvraty. Nemám v plánu s takovým přístupem polemizovat (ostatně by šlo o nefér přístup, protože jsem si právě vytvořil falešného oponenta podsunutými argumenty); spíš nabídnu alternativu. Shyamalan mě baví a rád (s ním) přemýšlím nad (jeho) filmy. Ať jsou dobré nebo špatné, vždycky je na nich něco zajímavého a nikdy mě nenudí.

Mistr kontroly

Úvodní odstavec měl ilustrovat, že Shyamalan je ve složité pozici, protože bojovat s větrnými mlýny nostalgie je prakticky nemožné – Ang Lee, Martin Scorsese, Tsai Ming­-liang nebo Steven Spielberg vždy budou konfrontováni s minulostí deformovanou vzpomínkami. Shyamalan pro mě nikdy nepředstavoval pouze „píšícího režiséra“, který diváky oslňuje jedním dobře vystavěným zvratem. V první řadě je totiž autorem s jasnou vizí a bezmála dokonalou kontrolou nad každým stylistickým rozhodnutím. Kompozice, pohyb kamery, rozmístění postav a rekvizit v rámu i barva – vše se řídí určitou logikou. Rozpolcený (Split, 2016) na práci s kamerou a prostorem stál celý, Skleněný (Glass, 2019) dokonce konfrontoval tři stylistické vzorce napojené na tři různé postavy. Brilantní snímek The Visit (Návštěva, 2015) zase dal lekci všem nízkorozpočtovým hororům, jak snímat, a hlavně motivovat found footage. Ani Shyamalanova kultovní díla nejsou výjimkou a jde v nich o mnohem víc než o jeden zvrat. Jsou to komplikované systémy chytře vedoucí diváka přesně tam, kde ho potřebují. A do toho vstupuje čas, respektive Čas, s malým i velkým prvním písmenem.

Je příznačné, že film o nečekaném plynutí času mě vlastně podněcuje k rekapitulaci a konfrontaci s minulostí. Přece jen se z toho stalo téma velké části recenzí (nejenom) Shyamalanových filmů: jsou lepší, nebo horší než autorovy předchozí snímky? Filmy roku, případně dekády, jejich tempo, stopáž, srovnání s díly staršími a očekávání tvorby budoucí – to všechno jsou stabilní součásti filmové kritiky. Proč tedy Čas neshrnout podobným způsobem? Je to snímek o trvání, který rychle uteče, který uvědoměle rozvíjí autorovu minulou poetiku a který považuji za jeden z nejlepších filmů roku 2021. Rozhodně nechce být novým Šestým smyslem ani Vyvoleným, naopak okázale rozvíjí experimenty se stylem, odpíráním informací a stupňováním napětí, ale zároveň je ironickým způsobem sebereferenční.

Čas a hrůza útočí ze zálohy

Výchozí zápletka je triviální a nemá smysl ji rozmazávat nad rámec krátké synopse: skupina lidí se ocitne na pláži, ze které nemohou odejít, a velmi rychle na ní stárnou. Trochu to připomíná některé starší filmy, možná nejvýrazněji Buñuelova Anděla zkázy (El ángel exterminador, 1962), ale režisér do toho navíc vnáší úsměvně sebereferenční prvek. Ve vedlejší roli se totiž objevuje právě M. Night Shya­malan jako člověk, který uvězněné postavy sleduje skrze objektivy kamer a dalekohledů. Do popředí se tak derou autorské interpretace filmu o filmu – Čas má najednou blíž k Felliniho Osm a půl (8 ½, 1963), Tarantinovým Hanebným panchartům (Inglorious Basterds, 2009) nebo Wajdovu tragickému Vše na prodej (1969). Takže jeden z možných způsobů sledování Času vychází z této perspektivy, kterou snímek velmi explicitně nabízí. Ještě zajímavější se mi ale zdají dva typy práce s prostorem a napětím.

Tím prvním je velmi pomalé plynutí. Pomalé jízdy pláží přinášejí jedny z nejznepokojivějších záběrů letošní filmové produkce. Kamera jimi řeže prostor a systematicky uhýbá všemu, co by divák mohl chtít vidět. Čas jako by se – na první pohled – bál ukázat hrozivé situace. Přerámuje z nepříjemného porodu, odstřihne proměňující se děti a odjede pryč z akční sekvence. Paradoxně to ale nedělá v zájmu diváckého komfortu, naopak. To, co nevidíme, je daleko děsivější, protože dění přichází z mimoobrazového prostoru. Hrůza se po nás sápe zvukem, ze strany, zezadu, ale nikdy ne přímo, tak, abychom ji mohli uchopit a konfrontovat. Čas – film i veličina – se plíží nenápadně, ale o to víc jeho působení pocítíme.

Rychlost a slzy

V opozici pak stojí rychlost. Desítky rapidních střihů, přeostření a odstřihů, které diváka senzoricky atakují v podobně drtivých situa­cích. Do stylu jako by pronikala bezradnost a tenze bezútěšné situace na pláži. Když jedné z hrdinek hrozí nebezpečí pádu ze skály, Čas dělá vše pro to, aby ji nezabral přímo. Stříhá, rozostřuje a kmitá v jejím okolí. Stupňuje hrůzu pomocí stylu. V jednu chvíli se stává doslova tělesným hororem cronenbergovského ražení. Přes to všechno ale Čas není tak úplně hororem, protože se ve svém plynutí stává i dojemným rodinným dramatem. Možná i epickou ságou – lidé na pláži přece prožívají ve zkratce celé své životy, od zrození přes stárnutí až po finální smíření. I zde je patrné, jak opatrně je film konstruován. Každé slovo pronesené v úvodu, každý nuancovaně načrtnutý konflikt má své rozřešení v sérii velmi dojemných epilogů a rozloučení.

Čas jako by spojoval nespojitelné. Rozmazával hranice. Shyamalan ve své nové tvorbě s jemně sebereflexivním dotekem rozvíjí postupy, jež ustavil v předchozích filmech. Čistě komediální momenty umí použít jako základ pro dojemné drama, zatímco vtipné promluvy o vápníku mohou gradovat až k tělesnému hororu. A při tom všem Shyamalan pracuje s časem jako s nástrojem, tématem i motivem.

Autor je filmový publicista.