Děsivé právo na vlastní kontext

„Kulturní války“ se staly poněkud otravným obratem, popisujícím příliš mnoho a vysvětlujícím příliš málo. Zároveň jako by šlo o otravnost, jíž se nevyhneme – a nejen proto, že jednotlivé hodnotově­-politické spory, které jsou pod tuto nálepkou shrnovány, si dokážou až pozoruhodně snadno získat naši pozornost. Také z toho důvodu, že takové spory jako kdyby nahradily střety mezi pravicí a levicí. Když tato situace nastala v nultých letech v Polsku, kde konflikt mezi liberály a konzervativci dočasně prakticky vymazal levici, leckdo se tomu posmíval a vnímal to jako lokální podivnost, danou nejspíš nemocí z dějin a silným vlivem katolické církve. Nakonec se ale Polsko ukázalo být spíš avantgardou. I český Babiš, který se dlouho snažil pózovat v roli „zdravého středu“, nakonec došel k názoru, že pro něj bude nejužitečnější nálepkovat své hlavní nepřátele Piráty jako „neomarxisty“, ohánět se „přítelem Orbánem“ a bojovat proti migrantům a za vyšší porodnost českých žen.

Kde hledat kořeny současných kulturních válek? Už na konci sedmdesátých let minulého století mluvil nedávno zesnulý sociolog Ronald Inglehart o „tiché revoluci“ – posunu bohatých západních společností k „postmateriálním hodnotám“: k zájmu o kvalitu života, ale také třeba k boji za práva různých menšin. Zkraje devadesátých let mu odpověděl italský politolog Piero Ignazi článkem o „tiché kontrarevoluci“. Příběh o posunu k „postmateriálním hodnotám“ zdůrazňuje jen jednu stranu, jenže na skutečnou politiku musejí být vždycky alespoň dva. Pokud se klíčovým tématem politiky stane prosazování emancipace menšin a liberálních hodnot, pak to také zvýší význam jejich oponentů. Pokud jde navíc o „postmateriální“ sféru zájmu skupin, které již nemají vážnější ekonomické problémy, dává to jejich oponentům příležitost artikulovat ekonomické frustrace tam, kde budou ekonomicky privilegované opravdu bolet: v tématech, jimž se rozhodli věnovat jako klíčovým pro prezentaci své hodnotové a morální převahy a která se etablovala ve stejnou dobu, kdy velká část společnosti ztrácela stabilitu. Rozpad světa dlouhodobých zaměstnání, předvídatelných ka­­riér a růstu šel ruku v ruce s přehodnocováním mnohých hodnot.

V devadesátých letech se mohlo zdát, že dělat ze soupeření „tiché revoluce“ a „tiché kontrarevoluce“ hlavní politický souboj zítřka je poněkud přehnané. Politice přece jen dominovaly zavedené strany a zelení i krajní pravice se tísnili na okrajích. Jenže – přehnalo se pár dekád a politické mapy se změnily k nepoznání. V roce 2016 se v Rakousku o post prezidenta v těsném souboji utkali kandidáti dvou stranických outsiderů, na jedné straně zelených, na straně druhé krajně pravicových svobodných. O rok později se o post francouzského prezidenta střetla krajně pravicová Marine Le Pen s nakonec vítězným Macronem, liberálním technokratem, který těžil z toho, že stál mimo francouzský stranický systém. A výrazně se změnily i celkové politické mapy.

Abychom porozuměli hloubce této změny, pokusme se formulovat její obrysy ve formě sedmi pravidel.

Ubývání „normálního světa“

„Normalita“ se politizuje – a zároveň mizí.

V kulturních válkách se stává objektem politiky něco, co dlouho z tradičně vymezené sféry politična unikalo. Náboženství, básně v čítance, reprodukční práva, to všechno byly důležité předpoklady politiky, to vše politika ovlivňovala, ale zároveň to liberální přístup z politiky vytěsňoval. Omezené pojetí politiky jako správy omezené sféry „společných statků“ vykazovalo náboženství, kulturu či sexua­litu do soukromé sféry – jakkoli nedůsledně a neúspěšné. Ono „soukromé“ bylo totiž také politické, pod pláštíkem „osobních věcí“ existovala řada nerovností, diskriminací a nepřijatelností a nebyla jiná cesta než je politizovat, což také vedlo k různým neočekávaným důsledkům.

Obě strany se v těchto sporech odvolávají na samozřejmé zdroje „pravdy“ – takové, které „přece musí uznat každý“. Jenže podobné předpolitické zdroje jako by vysychaly; tam, kde měla být pevná zem, o niž se lze opřít, jako by najednou skřípaly tekuté písky. Ta strana sporu, která chce další rozšiřování práv, se dovolává všeobecně akceptovaných liberálních principů. „To přece dá rozum“, že je nespravedlivé, aby někteří lidé manželství uzavírat mohli a jiní ne, že jedni ze zákona být rodiči mohou, druzí ne. Ta strana sporu, která by ráda další rozšiřování práv omezila, zase odkazuje k „normálnímu světu“, takovému, „jak ho všichni známe“.

Jenže obojí ztrácí přesvědčivost. Sociální změny inspirované antirasismem, feminismem či LGBT+ hnutím jsou sice aplikacemi liberálních norem rovnosti, ale tak dalekosáhlými, že skutečně mění kontury známého světa a instituce tak či onak existující po tisíce let. Liberálové mají pravdu v tom, že pokud přijmeme jako východisko celkem uměřenou představu, že lidé jsou si rovni a nemají být diskriminováni na základě rasy, pohlaví či sexuální orientace, těžko lze něco rozumného namítat vůči manželství pro všechny, úsilí o genderovou rovnost či pokusům odstranit nenávistné projevy z médií. Jejich konzervativní oponenti ale mají rovněž pravdu, když tvrdí, že jde o dalekosáhlou proměnu světa, o opravdovou sociální revoluci. Nelze přitom dělat revoluci a tvářit se, že jen aplikujeme už přijaté principy. Každá revoluce musí očekávat reakci; a revoluce, která si na svůj prapor vetkla emancipaci dosud opovrhovaných, musí mít určitou míru empatie vůči svým oponentům, zejména těm, kteří jsou sami v marginální pozici. Jinak sama sebe popře a vytvoří zástupy nových vyloučených.

Jestliže je nepřesvědčivé pokládat zásadní změnu společnosti za pouhou aplikaci už přijatých norem rovnosti, je právě tak nepřesvědčivé dovolávání se „normálního světa“. Kdy přesně to bylo? V devadesátých letech, odpovídá se v Česku, protože tehdy byla generace, která je dnes na vrcholu, mladá a otevřely se jí historicky bezprecedentní příležitosti. Bystřejší pozorovatelé (včetně sebereflexivnějších příslušníků této generace) však odpovídají, že na té době nebylo ve skutečnosti „normálního“ skoro nic, a ony otevřené příležitosti to jasně dosvědčují. V USA i v řadě jiných zemí jako by ono období bylo předtím, než se velká část průmyslu přestěhovala do Asie, zejména do Číny. Pro národní konzervativce jsou „normálními“ časy polomytické doby silných národních států. Pro některé křesťanské konzervativce je to doba, kdy měly větší vliv církve.

Jedno ovšem můžeme říct s jistotou. „Normálního světa“ soustavně ubývá – a nejen kvůli tomu, že jde o nostalgický konstrukt. Pokud se totiž „normalita“ stane nástrojem, který používá jedna strana proti druhé, může si jen těžko udržet pozici normality sdílené. Pokud se „normální svět“, „národ“, „rodina“ či třeba katolická církev stanou objektem politického boje, ztrácejí právě onen status normálního, o který se chtěli jejich protagonisté opřít. A pokud toho na úrovni hodnot stále méně sdílíme, může to vyprodukovat i mnohem méně sdílené „normality“.

Proměny domnělých vítězů

Politika se mění v souboj liberálů a konzervativců. V co se ale mění liberálové a konzervativci?

Řekl jsem v předchozím textu liberálové a konzervativci? Právě na jejich spor se prý rozpoltila politika, právě mezi nimi probíhají klíčové zápasy. Ostatní si musejí vybírat, ke komu se přidají, i když by nejraději volit vůbec nechtěli. Zejména z konzervativní strany přitom zároveň zní, že liberálové nejsou žádní opravdoví liberálové, že místo bojovníků za svobodu pro každého jedince máme co dělat s vynalézáním nových a nových práv pro nové a nové skupiny, že se z bojovníků za svobodu slova stali nositelé „politické korektnosti“. Částečně jde o poameričtění debaty a přenos významů zpoza oceánu. Částečně jde ale o hlubší paradox: proměny liberálů v obhájce skupinových práv odrážejí poznání, že bez nich jsou individuální práva mnohých jedinců zcela iluzorní. Vymáhání norem „politické korektnosti“ (v té míře, v níž je realitou, a ne konzervativním fantasmatem) zase odráží poznání, že žádná komunikace nemůže existovat bez norem – poučení, kterému by zrovna konzervativci měli velmi dobře rozumět. V přechodové situa­­ci se tvoří nové normy, leckdy klopotně, se spoustou přehánění a nátlaku. I reakce na toto přehánění a nátlak se přitom musí stát součástí procesu proměny a vývoje oněch nových norem – ten proces se nesmí zapouzdřit (což se někdy děje). Na druhou stranu nesmíme předstírat, že takový proces není potřeba a že můžeme žít ve společnosti, v jejíchž různých oblastech vládne pouze volnost, nerovnost, vlastnictví a Česká soda.

Jenže proměnou neprošli jen liberálové, ale i konzervativci. Už nejde o rozšafné obhájce statu quo, opatrně promýšlející adekvátnost různých inovací, kteří raději třikrát měří, než jednou řežou. Z konzervativců se stali revolucionáři až paranoidně odhalující vítězný postup různých anticivilizačních trendů, které už ovládly západní společnost a učinily z ní nehostinné, upadající místo, jemuž patrně není pomoci. Revoluční patos rozhněvaných mužů, kterým se před očima rozpadá jejich svět, změnil konzervativce k nepoznání. Místo rozvážnosti přichází radikalismus, místo konzervování tu je hledání nového řádu. Američtí republikáni vesměs rozeznali tento rozdíl, když byli konfrontováni s Trumpem. Toto nebyl konzervativismus, jak jej znali, ale něco jiného: demagogická ideologie resentimentu a agrese. Nicméně ani oni nebyli schopni síle této ideologie čelit a nakonec se jí zkrátka a dobře přizpůsobili, bez ohledu na to, že museli nejen vědět, ale i vidět, že tento „konzervatismus“ neznamená úctu k tradičním institucím, ale bezmeznou stranickost, pohrdání pravidly i výsledky voleb, a zástupy pomatených stoupenců konspiračních teorií v budově Kongresu.

Čas morálních podnikatelů

Ve chvíli, kdy se politika stává pokračováním morálky jinými prostředky, může se politikem stát leckdo.

Kulturní války přinesly do politiky dvojí paradox. Jestliže politika měla být sférou alespoň částečně oddělenou od morálky, právě tak jako veřejného od osobního, v kulturních válkách se obojí dokázalo znovu promísit. V momentě, kdy jsou klíčovými politickými kótami prosazení nebo naopak neprosazení manželství pro všechny, zákaz či naopak legalizace potratu, ale třeba také konání či zákaz provokativního divadelního představení, mění se nejen obsah a povaha politiky, ale do značné míry také osoby a obsazení.

Významným politickým aktérem se tak může stát leckdo – charismatický kazatel, islamofobní entomolog, spisovatel zvěstující konec civilizace či feministická bloggerka. Mnozí z těchto aktérů berou politickou roli jako poslání, jsou aktivisty nebo organizátory aktivistů, lobbisty nebo profesionálními morálními podnikateli. V míře dovedností a schopnosti „žít politikou“ i „žít z politiky“ se často od profesionálních politiků moc neodlišují. Právníci, jaké známe z české Aliance pro rodinu nebo v mnohem masivnější míře z polského Ordo Iuris, jsou plně profesionálními bojovníky za svou kauzu. Liší se především tím, že je většinou příliš nezajímají politické funkce ani celek společnosti – spíše sledují svých několik témat.

Politikem se ale může leckdo stát i bez záměru, ba proti své vůli. Téma konkrétního hodnotového střetu, té či oné „kulturní války“ je často nepředvídatelné. Uprostřed kontroverze, která „hýbe“ společností nebo spíš sociálními sítěmi (či jejich vybraným segmentem), se lze stát aktérem snadno – rozhodnutím zakázat z feministických důvodů výstavu aktů, rozhodnutím ji nezakázat, natočením filmu, ale třeba také nahodilým výrokem. Kulturní války mohou udělat politikum z výroku středně známého lékaře, z konfliktu fotbalistů nebo facebookového statusu. To vše samozřejmě má pro obě strany význam nikoli samo o sobě, ale jako symbol boje o ten který princip, jako palec, podle nějž – slovy Julia Fučíka – poznáš obra. Zatímco podle předchůdce surrealistů Lautréamonta měla nastat doba, kdy poezii bude dělat každý, přišla doba, kdy se každý může stát politikem – často nahodile, aniž by to očekával nebo chtěl.

Zápas fantasmat

Pozorujeme souboj dvou monster. Obě existují, ale nemají stejnou váhu.

Obě strany živí zejména obraz těch druhých. Obě strany motivuje obraz monster, proti nimž údajně stojí. A obě monstra jsou ve stejné míře fantasmaty jako popisem reality.

Monstrum, které existuje v hlavách konzervativců, má více podob. Nejpokleslejší je představa o velkém neomarxistickém spiknutí, které s cílem rozvratu západní civilizace ovládlo klíčové instituce (tato vize až příliš připomíná nacistické uhranutí spiknutím a „kulturním marxismem“). O něco výstižnější je jiná očerňující představa: obraz liberálního pólu v kulturních válkách jakožto vykořeňujícího a nezastavitelného stroje na nová a nová práva, jako nástroje nové a nové emancipace nových a nových skupin, které si uvědomují dosud nerozpoznaný útlak. Svět vybagrovaný strojem na univerzální osvobození bude podle konzervativců nesličný a pustý, budou v něm ztraceny dosud známé orientační body a souvislosti, budeme v něm žít od sebe odděleni bariérami strachu, abychom si navzájem nepůsobili nějaké mikroagrese… Je to karikatura, která nemístně přehání, ovšem i křivá zrcadla mohou ukazovat odrazy skutečnosti.

Privilegovaným liberálním fantasmatem při zobrazování konzervativců je pochopitelně „hnědnutí“, fašismus a zástupy nových Hitlerů. Vnímat odpůrce jako reinkarnaci nejhoršího historického zla znamená povýšit význam vlastního zápasu. Zároveň – zejména v západních zemích s funkčním systémem společenských tabu – to může fungovat i jako prostředek k vytlačení odpůrce ze sféry přijatelného. Jsou tu ale dva problémy.

Za prvé, přiřazovat každého homofoba, xeno­­foba či sexistu k fašismu znamená fašismu pří­­­liš rozšiřovat prostor a také zneuznávat, že představoval jen jednu z mnoha podob autoritářství a nesnášenlivosti. Jak připomněla historička Holly Case, historické fašismy v sobě měly pohrdání životem, odhodlání bojovat a vítězit, masivně prolévat svou i cizí krev ve jménu představy o vlastní velikosti… Dnešní nacionalisté válčit příliš nechtějí. Choulí se jako Nietzscheho poslední lidé doma u obrazovek, a ještě by tak nejspíš nechali na dálku umírat jiné. Pro adekvátní popis současných podob nacionalistické agresivity a xenofobie si nevystačíme s recenzováním historických kostýmů.

Druhý problém spočívá v tom, že neustálé aktivování antifašistického tabu západních společností vede k jeho opotřebovávání. Pokud křičíme „pozor, fašisté“ příliš často, představu fašismu přítomného v naší společnosti spíše normalizujeme.

Mysli globálně, tweetuj lokálně

Klíčovým kontextem je dekontextualizace.

Fantasmata přitom existují, a to nejen v hlavách stoupenců protistrany. Snadno se mohou zhmotnit; v epoše „komunikačního nadbytku“ a „identitární paniky“ (Václav Bělohradský) není nic snadnějšího než najít doklad o tom, že náš soupeř už nadobro zešílel. Dostatečná vzdálenost třeba od světa amerických či britských univerzit nám umožní uvádět je jako příklady míst naprostého bláznovství, přičemž se vždy dá najít něco bizarního, co potvrdí celkový rámec „šílenství upadajícího Západu“. Mezinárodní senzací se může stát zpráva zdánlivě nicotného významu, jako třeba „kauza“, kdy se jeden studentský klub ve Velké Británii rozhodl, že v klubovně už nechce mít obraz královny.

Někdy se o posledních dekádách mluvilo jako o období „mnohočetné krize“. Její hlavní kontury jsou částečná ekonomická a do jisté míry i kulturní a politická globalizace, hluboká proměna médií (jejich zdánlivá decentralizace a individualizace umožněná bezprecedentní centralizací prostřednictvím několika málo platforem) a krize dosavadních podob politiky spojená s konfliktem mezi „vítězi globalizace“ a jejími poraženými. Kulturní války se prosadily jako zásadní politické štěpení právě v této situaci.

Za klíčové pro inteligentní posouzení konkrétního stavu se vždy pokládalo vztažení informace k adekvátnímu kontextu. Novinkou, která spolehlivě dokáže udělat idioty i z těch nejvzdělanějších lidí, je situace, kdy se patrně rozpadl sám pojem adekvátního kontextu. Informace cestují napříč kontexty, přičemž vůbec není jasné, ke kterému z nich je dává smysl vztáhnout. Stávají se především potvrzením dopředu vytvořených fantasmat, když se skládají podle předem daných obrazů: třeba toho o zešílevších amerických univerzitách, upadající západní civilizaci, fašizaci širokých vrstev či ruských trollech, kteří mohou za všechno, co liberálové prohráli. Sociální média mají ohromný potenciál dekontextualizace a rekontextualizace, a pokud něco zůstane jako trvalý výsledek postmoderní filosofie, bude to lidské právo, které nikdy výslovně neformulovala: děsivé právo na vlastní kontext.

Některé kulturní války jsou založeny na přenosu různých kontextů mezi lokalitami. V liberálním táboře se někdy stává klíčovou role kulturtrégrů, kteří přenášejí správné emancipační přístupy z centra (např. angloamerických univerzit) do zaostalých lokalit. Přicházejí často bez snahy o dialog, pouze s vědomím převahy nad „pouze lokálním“, manifestované někdy i slovníkem plným nepřekládaných anglických výrazů. V konzervativním táboře jsou naopak jednotlivé boje inscenovány jako obrana „lokálního“ před globálními tlaky. Jak ukazují socioložky Agnieszka Graff a Elżbieta Korolczuk, gender je v konzervativním diskursu rámován jako „ebola z Bruselu“ a vždy jako globální fenomén. Odpor proti feminismu je naopak představován jakožto obrana místních tradic, ač je inscenován globálními sítěmi zahrnujícími katolickou církev, ruské tajné služby i americké evangelikály.

Nezbytné prohrávání levice?

Pro levici nastala doba „ztížené možnosti soustředění“.

Pro levici se období „kulturní války“ stává pastí. Ne snad, že by tradiční socioekonomická témata mizela, velmi často se ale za soubojem liberálů a konzervativců objevují poněkud nezřetelně nebo nečekaným způsobem: to když chudší raději volí konzervativce „proti svým třídním zájmům“, jen aby oplatili liberálům jejich morální samolibost.

Levice se ocitá v dvojí palbě: má hájit lidská práva spolu s liberály, nebo společenskou soudržnost a solidaritu spolu s konzervativci? V obou případech snadno ztratí přesvědčivost. Jestli pro ni byla charakteristická blízkost lidem práce a s ní spojená určitá hrdá neslušnost, antiestablishmentový apel, obojí jako kdyby ztrácela ve prospěch krajní pravice. Levici bránící oprávněná témata spolu s liberály hrozí přílišná blízkost k „pánům“. „Liberální levice“, která zapomene na důležitost situace pracujících, protože aktuální je pro ni jen morálně přitažlivější boj proti sexismu a rasismu, i v Česku nedávno tolik propagovaný „konzervativní socialismus“, který práva menšin prostě hodí přes palubu, jsou jen dva názvy pro prohru levice v kulturních válkách.

Sama rétorika „kulturní války“ se stává záminkou se tohoto boje nezúčastnit: přece se nebudeme zaplétat do nesmyslných kulturních válek… Jenže takový přístup přehlíží, že v nešťastném jazyce „kulturních válek“ se artikulují klíčové konflikty dneška, které lze obejít jen s trvalými následky pro vlastní věrohodnost.

Že situace není ani zdaleka beznadějná, ba naopak otevírá nové možnosti, ukazuje příklad demokratických socialistů v USA. Spojení nekompromisnosti v socioekonomických otázkách, antirasismu a feminismu vrátilo americké levici relevanci. Zda se podobný úspěch může zopakovat jinde, zejména v semiperiferních zemích, to je pro dnešní levici klíčová otázka.

Formát pro cokoli

Kulturní války se snadno stanou Midasem.

Vzpomínáte na mytického řeckého krále, který vše pouhým dotekem měnil ve zlato? Jako kdyby to dynamika kulturních válek dokázala také. Podél dosud rozvíjených front se snadno rozmístí i další témata, včetně takových, která původně předmětem kulturních válek nebyla. Spory o korupci či střet zájmů se snadno stanou soubojem „těch lepších“ či „vzdělanějších“ s masami, které nemají „správné hodnoty“, nedokážou se rozumně rozhodovat, a navíc je jim to vlastně jedno, protože především chtějí podporou domněle či skutečně zkorumpovaného kandidáta naštvat liberální střední vrstvy, jež je poučují o hodnotách demokracie a mají zároveň nulovou empatii pro jejich problémy.

Kulturní válkou se do jisté míry staly některé spory o opatření proti pandemii covidu­-19. Zdálo se, že sdílený zážitek má šanci konfliktní situaci překonat a vést k rozumné rozpravě o opatřeních, jejich důsledcích a o tom, jak řešit a z čeho opatření platit. Nakonec se ale podstatnou částí debaty stal nesmiřitelný hodnotový spor o důvěře k vědě a vědcům, spojený navíc se soubojem ctnostných liberálů svědomitě dodržujících hygienická opatření s méně uvědomělými vrstvami náchylnými „věřit nesmyslům“ (a často více poškozenými pandemickými opatřeními).

Propad do kulturní války hrozí rovněž tématu, které by snad mohlo mít potenciál logiku kulturních válek překonat – sporu o klimatickou krizi a další klíčové ekologické otázky, které se za otázkou klimatu poněkud krčí a nemají dostatek pozornosti (vymírání druhů, znečištění oceánů, nadprodukce plastů aj.). I tomuto sporu – klíčovému pro politiku dalších generací, a svým základem snad ještě více „materiálnímu“ a méně „kulturnímu“ než boje za vyšší mzdy – hrozí, že z něj zbudou především souboje různých fantasmat: na jedné straně obrazy „šílené Grety“, „ekoteroristů“ a demonstrantů rozhodnutých „zničit civilizaci“ a „poškodit náš průmysl“, na druhé straně technokratické „věřte vědě“ a představa, že je zkrátka třeba prosadit technické řešení počítající s obnovitelnými zdroji a elektroauty a zkrotit neosvícené masy (shodou okolností právě ty, které si nebudou moci elektroauta dovolit).

Kulturní války nám nabízejí nelichotivé zrcadlo – ať už se jich účastníme nebo ne­­účastníme, působíme velmi snadno buď jako patetici, nebo jako alibisté. Lze si ale položit otázku: proč by ten pohled vlastně měl být lichotivější?

Autor je politolog a publicista.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha (HBS). Autorovy názory nemusí být odrazem stanovisek HBS.