Hudba tu bude i bez posluchačů

Období sociální izolace, zastavení koncertního provozu a omezení kontaktu s publikem znamenalo pro řadu hudebníků radikální proměnu stylu. Jako by se energie spojená s klubovým hraním začala vytrácet ve prospěch klidných, až meditativních nahrávek, hudby, která je určena pro poslech doma a o samotě. Pro nové album hudebnice Pan Daijing, nazvané Jade 玉观音 (PAN 2021), to ale neplatí: vznikalo postupně od vydání poslední desky Lack 惊蛰 (PAN 2017) a za tu dobu se u berlínské umělkyně pocházející z čínského Kuej­-jangu nezměnilo téměř nic. Snad kromě toho, že je čím dál více sama sebou a spíše než na postklubový zvuk se soustředí na vlastní eklektický jazyk. K jejím východiskům přitom stále patří japonský noise, operní vokál, syntezátorová hudba a volná improvizace.

V některých částech tohoto žánrového rozpětí se Pan Daijing v uplynulých letech výrazněji etablovala. Pokud jde o noise, hraje již od roku 2015 teatrální harshnoisové sety ukryta v latexové masce a jako své dva největší vzory uvádí japonské legendy Merzbowa a KK Nulla. Zdánlivě protichůdnému světu volné improvizace se nejvíce přiblížila jako vokalistka v site­-specific multikanálové instalaci The Speaker (2017) pro Národní knihovnu ve Stockholmu, na níž spolupracovala s Valeriem Tricolim a Wernerem Dafeldeckerem, nebo v duetu v Rashadem Beckerem. Její přístup k volné improvizaci není přitom natolik odlišný od noisových struktur. Je postavený na ztišené, byť intenzivní a přesné expresi, v níž Pan komunikuje s nástroji a svým hlasem jakoby sama pro sebe. Posluchači tak zažívají intenzivní pocit, jako by tu nebyla pro ně. Byla by zde, i kdyby tu nebyl nikdo, kdo by jí naslouchal. To odkazuje nejen k tradičním a rituálním funkcím hudby, ale i ke klasickému noisu, který z nadřazenosti hudby nad posluchačem učinil žánrový středobod.

Mezi galerií a koncertním pódiem

Témata vnitřní exprese a absolutního rozměru hudby jsou ještě čitelnější v tvorbě Pan Daijing určené pro galerijní prostory. V performanci In Service of a Song (2018) v centrálním prostoru berlínského Haus der Kulturen der Welt se umělkyně uzavřela do zvukotěsné skleněné buňky, aby diváci mohli vnímat hudbu pouze očima – pozorováním jejích fyzických projevů. Skutečnými posluchači uvnitř byli pouze dva nelidské organismy: želva a květina. Třebaže tu uspořádáním scény odkazuje k holistickému chápání zvukového univerza, důležitější je obrácené pojetí zvukové imaginace. Absentující zvuk dovoluje posluchačům vytvářet imaginativní hudbu na základě vizuálních podnětů, expresivních tělesných projevů performerky. I když jde na první pohled o situaci podobnou, jako bychom sledovali videozáznam koncertu s vypnutým zvukem, samotný prvek živosti, tedy unikátního a nevratného časového okamžiku, je hlavním spouštěčem divácké imaginace. Podobně jako v dalších projektech Pan Daijing nejde ani tak o konceptuální uvažování, jako spíše o práci s aktuálním, fyzicky vymezeným prožitkem.

S tím je úzce spojená i operní forma, kterou Pan v současné době často využívá. Vybírá si především romantizující operní prvky, společně s důrazem na interpretační patos, a ty pak důmyslně propojuje se soudobým elektronickým zvukem. Ve spektakulárním Fist Piece (2018) pro berlínský Kraftwerk sice ještě využívá „party stage“ s několika projekcemi a klubovým zvukem, několikadílný inscenační projekt Tissues (od roku 2018) již situuje v decentralizovaném prostředí nehudebních prostor a galerií. Rozsáhlý projekt, zahrnující více než deset zpěváků a tanečníků, byl původně vytvořen pro ženevské Biennale of Moving Image. Byl umístěn do brutalistního, částečně skleněného pavilonu, kam bylo publikum přepraveno autobusy v okamžiku, kdy performance již probíhala. Opět se jednalo o spojení vysoce soustředěných expresivních fyzických výstupů, doplněných subtilní elektronickou kompozicí a odehrávajících se na různých místech prostoru. V jeden okamžik se performance přesunula mimo budovu a diváci byli postaveni do jiné perspektivy: sledovali vnější dění zevnitř skleněné budovy.

Jevištní spojení elektronického zvuku, prvků opery a improvizace v posledních letech vytvořilo z Pan Daijing jednu z nejetablovanějších umělkyň v oblasti galerijní performance. Projekt Tissues realizovala v rozvinuté podobě opery o pěti aktech v londýnské Tate Modern v roce 2018, o rok později tamtéž ve formátu dlouhodobé performance The Absent Hour, protažené do denní délky šesti hodin, a v následujících letech v berlínské výstavní síni Gropius Bau (Dead Time Blue, 2020) či na Šanghajském bienále (Done Duet 重奏, 2021). Umělkyně tak nejenže následuje současný trend výtvarné performance založené na prožitku okamžiku, ale naplňuje také představy o globálním uměleckém jazyce, který kombinuje prostředky východních i západních kultur, využívá tradiční i soudobé prvky a konceptuální i intuitivní postupy.

Zbytky pro tvůrčím procesu

Aktuální album Jade 玉观音 (skutečný čínský název zní Nefritová Kuan­-jin) je pojmenováno podle tantrické princezny, která se v podobě mnišky vrátila z pekelné říše. Nejde o koncepčně připravenou nahrávku, ale o kompilaci záznamů z několika posledních let, obsahující jak sólová vystoupení, tak i fragmenty některých realizací pro galerie. Album nesleduje výraznou dramaturgickou linku, přesto však působí jako kompaktní celek vypovídající o tom, nakolik konzistentní je Pan Daijing ve svém výrazu. Jak poznamenávají někteří recenzenti, skladby nejsou vybroušeným vrcholem, ale spíše otiskem nebo kráterem, který zbyl po završení tvůrčího procesu. Často v sobě nesou procesuální stopy nebo nádech volně improvizovaného tvaru, což jim ovšem neubírá na naléhavosti a dojmu přesně kladených zvukových gest. Album zachycuje navíc jednu polohu, o které dosud nebyla řeč: vysoce osobní charakter projevu Pan Daijing. Nad všemi úrovněmi, které byly v její hudbě pojmenovány, leží rovina velmi intimního, snového či halucinačního vyprávění (například ve skladbách Tilt nebo Let). Tento vklad přináší do zvuku nahrávky prvky zranitelnosti, jež tvoří dráždivý protiklad industriálních noisových pasáží (Ran), nebo operně přepjatých vokálních kompozicí (Clean). Jako celek pak album disponuje až katarzním účinkem – skoro jako by šlo o záznam osobní rituální praxe.

Autor je umělec a pedagog Centra audiovizuálních studií FAMU.