Jakub König
Vřeteno
Paseka 2021, 272 s.
Výrazný představitel české alternativní hudební scény a příležitostný povídkář Jakub König vydal letos svůj první „čistý“ román. Vřeteno spadá do žánrové oblasti, která je u tohoto autora poměrně nečekaná: text je na obálce módně charakterizován jako „fantaskní dystopický román“, já bych ho skromněji specifikoval jako postkatastrofickou prózu. Příběh zaujme především způsobem vyprávění: vypravěčem je chlapec Key, který používá obecnou češtinu. To už samo o sobě představuje pozoruhodný kontrapunkt ke zcela smyšlenému fikčnímu světu. Hochův přirozený jazyk přibližuje vypravěče soudobému čtenáři a činí z něj uvěřitelnou postavu – tím spíše, že je zobrazena se svými nedostatky, k nimž na prvním místě náleží častá onanie. Naopak dost nahodile a nedůsledně nakládá König se specifickým výrazivem, jež vystihuje fantaskní realitu (za zmínku stojí snad jen topolovské pojmenování marihuany jako „travsko“). Pochválit nelze ani příběh či svět, do kterého je zasazen. Snad v rámci domácí prózy by se ještě dalo uvažovat o jisté originalitě, ale v kontextu světové literatury působí román jako odvozenina. Kolikrát už nám byla představena vertikální struktura lidské společnosti, z jejíhož nejspodnějšího patra vzejde nečekaný a jaksi vnitřně předurčený hrdina, který během své mise zažije iniciaci? Na celkovém dojmu nic nemění ani „smysl pro detail“ a „nespoutaná obraznost“ z knižní anotace. Prozaický potenciál ovšem König rozhodně má, jen by pro něj bylo lepší držet se více při zemi – v obou významech tohoto výrazu.
Erik Gilk
Viktorie Hanišová
Dlouhá trať
Host 2020, 192 s.
Sedm povídek Viktorie Hanišové v knize Dlouhá trať spojuje téma sebevraždy. V šesti kratších a jednom možná až příliš dlouhém textu (povídka Zbytečný člověk) nahlíží autorka rozdílné situace lidí, kteří se rozhodli pro dobrovolné ukončení své životní cesty. Různorodost jejich motivací je bohužel jediným zábleskem pestrosti, jejž kniha nabízí. Sebevražda je důležité téma a Dlouhou trať rozhodně nelze šmahem odsoudit jako brak, který by je zneužíval pro svůj komerční prospěch. Hanišová přemýšlí a zkoumá, pravděpodobně si dělá i podrobné rešerše. Právě to ale knize ve výsledku nejvíce škodí. Opět ty únavné stereotypy: obézní mladý nešťastník trávící své dny u počítače, vytížená manažerka, týrané romské děti… Ano, takové případy existují. Pokud se s nimi ale setkáme posté, začínají nudit a otravovat. Takové modelové postavy totiž působí dojmem „vše znám, všechny mám nastudované“. Už anotace na obálce knihy („Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte“) vypadá spíš jako z reklamy na volně prodejné léky na úzkost než jako upřímný vhled do tak osobního tématu. Nadprůměrná je aspoň první povídka, po které dostala sbírka jméno. Je jiná, nepříliš popisná, zato však dynamická, někdy až strhující. A hlavně nedoslovná. Následující texty bohužel působí spíš jako příručka zapomenutá před deseti lety někde na nemocničním oddělení: snaží se o pochopení, ale jsou tak neosobní a odvozené, že těžko někoho utěší, osloví či přesvědčí.
Valentýna Šatrová
Rio Preisner
Kritika totalitarismu
CDK a ÚSTR 2020, 733 s.
Kritika totalitarismu od překladatele, básníka a filosofa Rio Preisnera původně vyšla v exilovém nakladatelství Rozmluvy ve třech dílech s názvy Kritika totalitarismu, Česká existence a Až na konec Česka. Polistopadového vydání se dočkal pouze prostřední z nich. Až loni bylo monumentální, byť formou fragmentární dílo poprvé vydáno v celku. Pro Preisnera byla volba fragmentu věcí metody, a jak v doslovu upozorňuje Jiří Hanuš, zároveň i způsobem boje proti totalitarismu. Kniha místy trpí teologickou glosolálií a text se do sebe zavíjí natolik, že vylučuje kritiku i polemiku – neexistuje totiž sebemenší společný prostor, na němž by to bylo možné. Preisner byl solitérní myslitel, který bytostně tíhl k autentické totalitě, jak ji spatřoval v katolicismu. Jeho myšlenkový vývoj je v něčem charakteristický pro českou tradici, v níž scházejí silnější kontinuity. U Preisnera tento rys ještě posiluje jeho osobitá sveřepost. Kdyby sedm set stran souborného vydání tvořily pouze kratší fragmenty jako ty v první části, které se často vracejí k týmž tématům (a ne vždy s variací, jež by to odůvodnila), bylo by to příliš. Naštěstí oddíl věnovaný „české existenci“ obsahuje i řadu delších a hlavně obsahově provázaných zlomků. Ty tvoří závažný příspěvek k debatě o smyslu českých dějin, která v sedmdesátých letech pokračovala v disentu i exilu. I zde je Preisner často nejen přísný, ale i jednostranný a někdy vyloženě nespravedlivý. V úhrnu ale dokáže být také inspirativní.
Matěj Metelec
Buddy Levy
Labyrint z ledu
Přeložila Martina Lustigová
Prostor 2020, 472 s.
Polární expedice jsou v současnosti ověnčené značnou dávkou nostalgie. Mořský led Arktidy odtává, ledovce se telí jak o závod, lední medvědi se již druží s kontinentálními medvědími bratránky, mroži a velryby putují k rovníku, Golfský proud se ztrácí. Všechno se mění, co bylo, není. Epochou polárních výprav bylo předminulé století. Roku 1881 vyplula na lodi Proteus americká výprava, již vedl nadporučík s rozložitým knírem Adolphus Washington Greely. Cílem výpravy – známé jako Lady Franklin Bay Expedition, podle zálivu na Ellesmerově ostrově v kanadské části Arktidy – bylo založení polární meteorologické pozorovací stanice, měření astronomických a geomagnetických ukazatelů a nádavkem pátrání po zmizelé lodi Jeannette, ztracené v Arktidě dvě léta předtím. Výprava se protáhla na tři roky a dosáhla tehdejšího rekordu „nejvzdálenějšího severu“. Průzkumníci třikrát přezimovali na pobřeží ostrova, odříznutí ledem od možnosti zásobování. Jejich zásoby se notně ztenčily a hlad je zřejmě nakonec dohnal ke kanibalismu. Z původních šestadvaceti členů posádky jich zůstalo naživu šest, ostatní podlehli hladu, kurdějím, podchlazení, a dokonce došlo i na jednu popravu. Přeživší byli vposled, 22. června 1884, zachráněni paroplachetní lodí Bear… Probíhající změna klimatu skončí kdovíkdy. Možná budou další pokolení zajíždět do Grónska na melouny a nikomu to nepřijde divné.
Vít Kremlička
Shoky a Morthy: Poslední velká akce
Režie Andy Fehu, ČR 2021, 103 min.
Premiéra v ČR 5. 8. 2020
Režisér Andy Fehu navázal na svůj celovečerní debut Nenasytná Tiffany několika online seriály (Pěstírna, Štafl) a jeho druhý film pro kina Shoky a Morthy: Poslední velká akce je zkušeností s online formáty evidentně ovlivněný. Je to komedie o dvou youtuberech, kteří se většinu kariéry věnují „prankům“, ale pár krizových situací je dožene k natáčení seriózního dokumentu o tajuplném duchovi, který se zjevuje poblíž jedné silnice. Na scénáři Fehu spolupracoval s Ondřejem Kopřivou, který se podílel na dalším výrazném online seriálu z poslední doby, Semestru. Podařilo se jim vytvořit funkční, zábavný snímek, který na jednu stranu rezonuje s youtuberskou scénou, na druhou stranu si z ní tak trochu dělá legraci. Dobře spojuje také epizodické komediální scénky, jež jsou úderné samy o sobě, s vyprávěním, které drží pohromadě jako celek. Přestože je to přímočará komedie, můžeme Shokyho a Morthyho chápat i jako film o principech sebeprezentace na internetu – jeho hrdinové žijí tím, že vytvářejí vlastní obrazy v online prostředí. Fehuovi rozhodně nejde o zkoumání nebo parodování youtuberské estetiky, spíš ji bere jako základnu konfliktů a situačních gagů mezi postavami. V kontextu současného českého filmu je obdivuhodné i to, jak odlehčeně a nenuceně snímek vyznívá. Byť některé jeho prvky nejsou úplně dotažené (postava lovkyně duchů Lucie), většinou jeho poťouchlý humor funguje skvěle. Vyšlo i obsazení Tomáše Magnuska do role, ve které se osvědčil jako vynikající komik.
Antonín Tesař
Ruka na konci ramene
8smička, Humpolec, 29. 5. 2021 – 2. 1. 2022
Cestou po D1 mezi Prahou a Brnem se poslední roky vyplatí sjet na Humpolec a stavit se v galerii 8smička. Trochu kryptický název (Ruka na konci ramene) ani vizuál (hlava schovaná za listem kapusty) aktuální výstavy sice návštěvníka příliš nezorientují, pochopí ale, že se bude jednat o současné umění – a s tím pravidelný návštěvník 8smičky počítá. Kurátorský text Ondřeje Horáka a Anežky Chalupové je návodnější: vysvětluje, že jedinou pomoc, na kterou se můžeme spolehnout, nám poskytne vlastní ruka na konci ramene… O to překvapivější je pak samotná výstava, která představuje konceptuální, sociálně angažované projekty vzniklé s českou či slovenskou účastí. Setkáme se tu s poměrně podrobnou dokumentací diplomového projektu Kateřiny Šedé, ale také s méně známými projekty zahraničních umělců u nás a vice versa. Čekala jsem, že si tu cestou z prázdnin dám kafe, za hodinku si výstavu projdu a pojedu dál; prezentované projekty mě však uhranuly svou kreativitou, inovativností a především dopadem na životy konkrétních lidí, často sociálně znevýhodněných dětí, důchodců či handicapovaných. Ukazují totiž, jak málo je třeba k tomu, abychom v lidech zažehli zájem o umění, o svět kolem sebe, ale také o svět v sobě samých. Není zapotřebí ničeho velkého – stačí si všimnout toho, co je těší, nechat je tvořit, proměnit prostředí, ve kterém žijí, nebo třeba připravit slabikář v jazyce minority. Radost z tvůrčí činnosti a vědomí, že nám někdo naslouchá, nás všechny může posunout dál. A u lidí na okraji společnosti to platí dvojnásob.
Eva Marková
Khwoshch
Dinopera
Valdštejnská lodžie, Jičín, psáno z reprízy 5. 7. 2021
Na festivalu Loutkářská Chrudim měla začátkem července premiéru tragická loutková opera ve třech aktech. Představení Dinopera o vyhynutí dinosaurů na Zemi vzniklo jako studentská práce na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU a jde o projekt mezinárodní, česko-rusko-německý, co se týče používaných jazyků i národnosti tvůrců. Na reprízu ve Valdštejnské lodžii v Jičíně jsem se vydal s malými dětmi. Přestože jen málokterý divák navštěvující základní školu porozumí latimérii, která představením provází v angličtině, nebo T-Rexovi, který zpívá své árie v němčině, a přestože česky zazní v celém představení asi tak jedna věta, dětem to vůbec nevadilo. Děj a výprava jsou totiž strhující i beze slov. Příběh začíná vznikem komety, jež se vydává na pouť vesmírem a nakonec při nárazu do Země vyhubí většinu života. Na Zemi mezitím oceány brázdí první trilobiti a amoniti a „pukání“ rodícího se života se zintenzivňuje pomocí looperu, do něhož zpěvačka Frieda Gawenda postupně přidává další zvuky. Vrcholem představení je ale cohenovská balada, kterou coby Ornithocheirus zazpívá Matias Baresel. Poté děti fascinovaně sledují, kterak se T-Rex s bryndáčkem na krku chystá sežrat nebohého Euplocephaluse, jenže namísto toho si spolu nakonec střihnou duet. Závěrečné užívání si života posledních praještěrů, kteří mají po vyhynutí svých větších souputníků celou Zemi jen pro sebe, pak připomíná současné nepochopení závažnosti klimatické změny. Zařvou nakonec samozřejmě všichni.
Jiří G. Růžička
Babylonely
∞
MC, Orangerie Records 2021
„Vesmír tichý, moře snů/ písek bílý, do něj klesnu/ Tam nad zemí se ztrácí čas/ pořád slyším jeho hlas.“ Po prvních verších úvodní písně debutového alba Babylonely by leckoho mohlo napadnout, jestli se nejedná o další ukázku koketování s folkem, jímž je tuzemská nezávislá rocková scéna silně kontaminovaná už drahně let: do folkového revivalu se zapojil leckterý stárnoucí pankáč či hácéčkář, ať už z touhy po návratu ke kořenům či frustrace z úmorného hardcorepunkového stereotypu. V případě projektu Víti Marčíka ovšem nejde o změnu kursu ani úkrok stranou, natožpak o krizi identity po dosažení Kristových let, ale jen o další úsek jeho dlouhotrvající cesty, do nějž se promítla skutečnost, že se dočasně rozklížila skupina Psychedelický flákač na odstřel, se kterou vystupuje už od puberty. Tato formace ostatně nikdy nebyla součástí HC scény, třebaže se svým osobitým psychedelickým rockem občas zabrousila na její okraj. Marčíkovy písně – bez ohledu na to, zda byly hrány s kapelou či sólově – vždy oscilovaly mezi rituálem a jarmarkem, mezi psychedelií a táborákem, mezi nestrojenou agresí a teatrálním eklekticismem a kazeta ∞ to potvrzuje. Šestice skladeb svou nástrojovou i výrazovou pestrostí nedemonstruje jen skladatelskou a performerskou univerzálnost, ale také vyzrálost muzikanta, který se vedle hudby dlouhodobě věnuje i divadlu a po letech praxe dospěl do fáze, kdy dokáže divadelnost využívat, aniž by měl posluchač dojem, že před ním někdo střídá role.
Jan Klamm