Podle červencového průzkumu agentury Median pro Český rozhlas je pro společnost nejdůležitějším volebním tématem stav zdravotnictví. To by ani bez přítomnosti covidu-19 nebylo překvapivé. Zdraví v různých souvislostech řešíme skoro všichni – důchodci, rodiče malých dětí, početné skupiny osob s chronickými onemocněními či sportovci, včetně těch amatérských. Překvapivá je skutečnost, jak slabě zatím uchopují toto téma politické strany – snad kromě hnutí ANO, které zjara tohoto roku vyhlásilo boj rakovině, jenž však poněkud vyšuměl po sérii přešlapů s ministrem Arenbergerem a po rozkolu v onkologické obci ohledně koncepce využití financí z evropského plánu obnovy. Silných témat spojených s péčí o zdraví je přitom celá řada a lze je přizpůsobit různým skupinám voličů, aniž by naopak odpuzovaly ty druhé. Osobně bych od svých politických reprezentantů chtěla znát postoj ke dvěma následujícím tématům.
Velkou problematikou, která, domnívám se, Česko zasáhne ještě v průběhu nadcházejícího volebního cyklu, je personalizace medicíny. S dramatickým postupem výzkumných a diagnostických metod na poli genomiky, epigenetiky či metabolomiky, stejně jako z výzkumu mikrobiomu, se již dnes ukazuje, že lidská biologie není univerzální. Způsob, jakým naše těla metabolizují stravu, jak asimilují léčiva a jak komunikují s vnějším světem, je velmi komplexní a ve výsledku specifický. To vytváří poptávku po personalizované prevenci a terapii, které budou šité na míru konkrétnímu tělu.
Tento výhled nám přináší velké přísliby – například v tom, že se pod údajně univerzálním tělem nebude pokoutně skrývat žádná partikulární privilegovaná kategorie lidí. Jak v tomto kontextu říká tým společnosti ZOE zaměřený na výzkum mikrobiomu a personalizované stravy, „zdravotní rovnost (health equality) znamená dát každému to samé, zatímco zdravotní rovnocennost (health equity) znamená dát lidem to, co opravdu potřebují, aby dosáhli svého optimálního zdraví… Věříme, že (…) dosáhneme takových vědeckých objevů, které poskytnou odpovědi každému – nejen bílým mužům.“
Personalizace ovšem zároveň obnáší i obrovské riziko rozpadu kolektivní solidarity. Stačí se podívat, jak se solidaritou zamával covid-19, když se po prvním jarním šoku – kdy bylo ještě málo zřejmé, kdo přesně a jak vážně je ohrožen – začala rizika stratifikovat a upevnila se představa jasně vymezených, dopředu známých „ohrožených skupin“. Personalizace léčby, a šířeji zdravotní péče celkově, by mohla vyústit v rozpad principů veřejného zdravotnictví, kdy by bohatším byly zdravotnické intervence šity na míru, kdežto ostatní těla by byla ponechána zbytkové univerzalistické léčbě. Personalizovaná medicína bude navíc vyžadovat i aktivnější účast samotných pacientů (např. formou vytváření průběžných dat o vlastních tělesných procesech), což vyžaduje i určitý kulturní kapitál a digitální gramotnost. Přesto není personalizace s veřejným zdravotnictvím neslučitelná. Pokud ale chceme i v nadcházející éře personalizace (prakticky, nejen na papíře) veřejnou povahu vysoce kvalitní zdravotní péče udržet, bude to vyžadovat široké etické a politické rozpravy a řadu dobře uvážených rozhodnutí, která rozhodně nesmíme nechat jen na samotných zdravotnících či manažerech pojišťoven.
Druhým velkým tématem, které se částečně vynořuje díky poznatkům téhož výzkumného pole, je otázka demedikalizace zdraví a nemoci. I v tomto případě můžeme na covidové pandemii vidět, jak silně je medikalizace zdraví vepsána do našeho uvažovaní i institucionálního nastavení. Jako společnost jsme epidemii řešili především ve zdravotnických zařízeních, jen okrajově jako otázku prevence a odolnosti, která souvisí s dlouhodobou kvalitou stravy a životního prostředí, s městským urbanismem, pohybem a celkovou kvalitou života. A ti, kdo tyto souvislosti zdůrazňovali, bohužel velmi často jejich formulaci výrazně individualizovali a přehlíželi, že jimi uváděné údajně osobní volby ohledně životního stylu mají zásadní ekonomické, sociální a další strukturální rozměry. Dlouhodobě se spoléhání na institucionální správu zdraví projevuje třeba i v zarputilosti lékařské obce při debatě o porodnictví. Medikalizaci zdraví ostatně předpokládá i citovaný výzkum Medianu, když se ptá na „stav zdravotnictví“, nikoli na téma zdraví – jako by to bylo jedno a totéž.
Potřeba nového uchopení debaty o přínosech, škodách a mezích medikalizace zdraví a institucionalizace péče je jedním z dobrých důvodů, proč nevolit Andreje Babiše. Jeho ekonomický zájem jde totiž přesně opačným směrem. Kombinace jeho podnikání ve velkém agrobyznysu a zároveň v soukromé zdravotní péči vytváří tlak právě na důslednou medikalizaci zdraví. Babiš se svými koblihami nám stěží nabídne komplexní řešení v podobě účinných politik, které budou mít ve svém jádru kvalitu životního prostředí a potravin (kromě pseudokampaní typu boje proti „dvojí kvalitě“ potravinářských výrobků pro východ a západ Evropy). Kazil by si tak hned dvojí byznys. A odklon sociální demokracie od údajně pochybné „liberální agendy“, který podle všeho zahrnuje odsunutí ekologické problematiky a jakýchkoli témat týkajících se životního stylu na druhou či třetí kolej, vede stejným směrem.
Babišovy koblihy na voliče doposud evidentně fungovaly. To ale neznamená, že není možné napojit se i na jiné motivy, které dnes ve společnosti – a to i mimo liberální elity – rezonují. Problematiky zemědělství, potravin a životního prostředí, s nimiž demedikalizované zdraví i personalizovaná prevence úzce souvisejí, se ve výzkumu Medianu umístily také velmi vysoko. Tento klastr témat ale na politickém poli stále hledá svoji mluvčí či mluvčího, který by se jich přesvědčivě chopil.
Autorka je socioložka.