Okupace psaná na oprátce

Čeští filmaři se v posledních letech rádi vracejí do domácích novodobých dějin. Podle jejich snímků to ale vypadá, že pro ně na komunis­tické éře vlastně není nic moc fascinujícího. Naopak, je to doba, do které je výhodné se vracet, jelikož se zdá, že jí dobře rozumíme. Víme, kdo byl lotr, kdo hrdina a kdo zbabělec, a nemusíme se bát všechny tyto role hodně zveličit právě proto, že oba tábory jsou přehledně vykolíkované. Je tedy osvěžující vidět film, který se typickému obrázku totalitní minulosti vzpírá, nebo si s ním alespoň podvratně hraje. Debut režiséra Michala Nohejla Okupace to ve svých nejlepších momentech dělá. Tedy když se zrovna úporně nesnaží působit jako duchaplné podobenství.

Příliš snadné podobenství

Jednoznačně největší předností Nohejlova filmu – díky níž bude nepochybně patřit k tomu nejlepšímu z české kinematografie letošního roku – je suverénně zvládnutá audiovizuální složka. Na to, že Okupace je konverzační drama odehrávající se kompletně v jednom interiéru, má nečekaně výraznou, ujasněnou a dotaženou stylizaci. Nohejl využívá syté kontrastní barvy v kombinaci s přítmím, což může připomínat Davida Lynche nebo některé filmy italského žárnu giallo. Barvy a tmavé plochy jsou expresivní a dodávají jednotlivým scénám výraznou náladu, práce se svícením pak tříští prostor děje a dělá z něj zpola abstraktní labyrint. Podobně intenzivní jsou zvukové plochy tvořené hudbou skupiny Kill the Dandies!, která ve filmu dokonce supluje dobové skladby hrané z jukeboxu. Má v sobě určité ozvuky rocku, jaký mohl v sedmdesátých letech v baru skutečně hrát, jsou to ale opravdu jen ozvěny zmutované do mnohem současnějšího tvaru. Nadreálnou stylizací se Nohejl vyhnul jak fádně civilnímu ztvárnění, tak divadelní strnulosti, což jsou polohy, které filmu akutně hrozily.

Okupace totiž sice začíná jako poměrně civilní drama z blíže neurčené fáze normalizace, ale postupně se překlápí do čím dál zřetelnější polohy velké alegorické inscenace, kde se účtuje s tématy jako národní hrdost, odvaha versus kompromisnictví nebo dehumanizace obětí násilí. V téhle poloze filmového „podobenství“ se ale ukazuje, že scenáristé (kromě Nohejla také literát Marek Šindelka a komiksový scenárista Vojtěch Mašek) nedokážou z příběhu vykřesat víc než omílání sebemrskačského stereotypu, podle nějž jsou Češi v zásadě bezpáteřní zbabělci, kteří o hrdinství nanejvýš velikášsky žvaní. I když na tom z určitých úhlů pohledu může něco být, je to především omletá figura, která málokoho překvapí, natož pobouří. Tvůrcům se navíc moc nedaří sladit scény, které vyznívají jako civilní drama, s pasážemi, kde postavy i další prvky mají působit spíš jako symboly (hra o Juliu Fučíkovi, kostýmy nacistických uniforem, závěrečné budování odbojové skupiny). S filmovými „podobenstvími“, která vznikala v rámci československé nové vlny, tak má Okupace vlastně jen málo společného – není tu znát žádný vliv modernistické kinematografie, surrealisticky imaginativní práce s časoprostorem ani podvratnější a ambivalentnější hra se symbolikou samotnou.

Ambivalentní okupanti

Pozoruhodnější a přínosnější jsou oproti tomu detaily, jimiž film skutečně nabourává zažité a zjednodušené představy o tom, kdo byl v minulosti padouch a kdo mučedník. Velmi chytře příběh zobrazuje postavy Rusů. „Okupanty“ tu vidíme jen dvakrát. Jednou jsou to vojáci, kteří prostě jen tlučou na dveře divadla, protože hledají ztraceného velitele, a nepoužívají přitom žádný nátlak. Opilý důstojník, který se vetře do divadelního baru po představení, je pak jednoznačně nejzajímavější postava filmu. Známý ukrajinský herec Alexej Gorbunov na relativně malé ploše ztvárnil částečně monstrózní, částečně empatickou figuru, ze které je cítit válečné trauma, která však ansámbl divadla především terorizuje a ponižuje. Je to nejlepší postava, protože si u ní jako u jediné nejsme tak docela jistí, co si o ní máme myslet, a přece máme pocit, že ji dobře známe. Je to hra se stereotypem, která se daří, protože nás zanechává v nejistotě. Něco podobného by film snad chtěl udělat i s ústřední postavou divadelního režiséra, ale vede se mu to podstatně méně přesvědčivě.

Ve výsledku Okupace v současné české filmové produkci rozhodně nevyniká jen ambicemi. Snímek přitom neupoutá jako podobenství o Češích coby „hovnu na botě dějin“, ale spíš jako dílo tvůrců, kteří sami sobě věří rozhodně víc než svým hrdinům.