„Já je syntézou našich selhání,“ píše Houellebecq, tuším, v Možnosti ostrova. Kupříkladu já jsem byl kdysi redaktorem několika knih Václava Klause.
Ne že by taková činnost vybízela k nějakým zajímavým nebo promyšleným edičním strategiím. Přesto to byla práce nevšední a poučná, na kterou často a vlastně docela rád vzpomínám. Koncept knihy i rukopis nám dodali z tiskového oddělení Hradu. Já jsem jako řadový pracovník velkého korporátního nakladatelství ručil za to, že svazek prezidentových „spisů“ vyjde ve formálně bezchybné podobě a v nemožně krátkém termínu, který si tehdejší hlava státu a její fámulové nadiktovali.
Vše vznikalo ve zvláštním stresu. Váha úkolu, zadaného z nejvyšších míst, i vidina lákavých prodejů, které si vedení vydavatelství od projektu slibovalo, nás zavazovaly zodpovědností a úctou bezmála posvátnou. Těžkou práci měli kolegové, kteří museli před autorem obhajovat grafickou podobu publikace a čelili jeho marnivým námitkám proti řešení, jež navrhl zkušený typograf Vladimír Vimr. „Já jsem byl ten, který se velmi dohadoval, jak má být velké písmo a kolik má být řádek na stránce, jak mají být velké okraje, aby to nebylo příliš básničkové,“ prohlašoval Klaus při uvedení knihy na trh, a odhalil tak své limity chápání nakladatelské práce.
To mne zaměstnávaly docela jiné záležitosti. Brzy jsem pochopil, že mám-li dostát svým povinnostem a připravit pro tisk podklady, které drží jazykovou a pravopisnou jednotu, budu muset zasahovat do textu tajně. „Pan prezident je znám jako velice pečlivý člověk a rukopis knihy četl několikrát. Neměňte tam nic,“ vysvětlil mi šéf tiskového odboru, když jsem se zajímal, zda dávají přednost anglické, či české transkripci u rozkolísaného psaní jmen arabských princů. Možná si nechtěl přidělávat problémy. Možná netušil, na co se ho ptám.
Rovněž mi došlo, že na klopotný, úřednický způsob vyjadřování se dá zvyknout stejně rychle jako na nehezké novotvary použité tam, kde čeština tradičně nabízí pěkné a výstižné obraty. Humpolácké denominativum „prezidentování“ je jedním z nich. A tak jsem spíš „redaktoroval“, než redigoval, až jsme nakonec poslali do světa dílo, jehož přemrštěný náklad zakotvil s velkou slávou v Levných knihách. Psalo se pak o tom v novinách – docela škodolibě.
Vzpomněl jsem si na tuto kauzičku teď, v čase dovolených, když jsem si prohlížel letní nabídku knižních novinek. Mezi bestsellery Kosmasu na mě vyskočila ocelově šedá obálka popsaná matematickými vzorečky, jejíž rázný titul Podtrženo zní lákavě, jako by šlo o nějaký bilanční materiál, ve kterém chce pisatel s čímsi skoncovat a udělat za tím tlustou čáru. Ale to je chybná představa. Publikace s podtitulem Výpisky z četby 1970–2020 přináší něco docela jiného, totiž jakousi svéráznou rekapitulaci Klausových dlouholetých čtenářských zážitků.
„Uvědomil jsem si nejen to, co všechno jsem už dávno věděl (…), ale i to, co jsem už dávno zapomněl,“ přibližuje autor v předmluvě, kterou pojmenoval „Objevná četba svých vlastních ‚dávných‘ výpisků z literatury“. A dále upřesňuje: „Věnoval jsem se přípravě těchto textů prakticky v celém podivném koronavirovém a sochy minulosti bourajícím roce 2020.“ V tomto okamžiku začínám všechno chápat. To nesnesitelné kupení samochvály a přívlastkových konstrukcí není zprávou o objektivním světě. Je to výron lyrického subjektu, originální znaková struktura, jejímž denotátem je – subjekt sám.
Jako by se prodíral vegetací svého vnitřního kontinentu a pronikal do vnitrozemí nějakého neznámého, báječného ostrova. Tu užasne nad květem jazykového exotismu („Tato knížka je z mé strany nabídkou ‚vhledu‘, jestli toto slovo v češtině vůbec existuje“), tu ustrne před neomylností vlastního proroctví („Bylo to 6. ledna a v tom jsem se nemýlil“). Jeho pozornosti neuniknou ani ty nejbanálnější zátočinky tohoto kouzelného teritoria: „Všechny své ‚výpisky‘ jsem psal rukou. Bylo zajímavé sledovat, jak se s přibývajícím věkem mění písmo. Asi se zhoršuje, neboť mi má asistentka při přepisování říká, že se ty staré daly lépe přečíst.“
Subjekt ví, že jeho poselství je intimní a může mu porozumět jen řádka zasvěcených. „V každém případě to bylo velmi objevné čtení a psaní pro mne, snad i pro některé čtenáře,“ vyznává se. Pak vkročí na scénu Erós: „Jedna z čtenářek, mimořádně kvalitní česká spisovatelka, mi poslala vzkaz…“ A touha akceleruje do palčivého dotazu: „Co bude teď?“
Když píšu tato slova, hledím z terasy do modravého mořského obzoru. Neodvažuji se na poslední otázku odpovědět.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.