Česko-slovenský pavilon na nejvýznamnější architektonické a umělecké akci zůstal letos zavřený. Příčinou přitom není jen jeho rekonstrukce. Kvalitní prezentaci české kultury v zahraničí dlouhodobě brzdí nedostatečná finanční a politická podpora i malý zájem veřejnosti.
Hlavní výstava i jednotlivé národní pavilony na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách se snaží najít odpověď na otázku kurátora Hashima Sarkise „Jak budeme společně žít?“, která se během ročního odkladu akce stala ještě aktuálnější a naléhavější. Letošních 112 tvůrců z šestačtyřiceti zemí v rámci hlavní kurátorské výstavy a šest desítek národně definovaných účastníků (nově také z Grenady, Iráku a Uzbekistánu) diskutuje o možnostech soužití člověka s přírodou, zkoumá využití a dopad nových technologií nebo mapuje historické sociální projekty a roli architektů v nich. Česko-slovenský, respektive Český a Slovenský pavilon ovšem nebyl vůbec otevřen. Dvě země ze středu Evropy tak zmizely z mezinárodní debaty. Nezdá se ovšem, že by to u nás někomu zvlášť vadilo.
Křečovitá koordinace
Tvrdit, že absence Čechů a Slováků na bienále je překvapením, by nebyla úplně pravda. Provoz objektu je dlouhodobým problémem, o němž se přinejmenším v uměleckých a architektonických kruzích všeobecně ví. Československý pavilon je tak trochu jako víkendová chalupa, jejíž užívání se v rozvodovém federačním řízení nepodařilo jasně domluvit. Majetkově to dopadlo 2 : 1 pro Česko, ale rozvrh návštěv a provozní náklady se stanovily poměrem rovným, takže si se Slováky co dva roky předáváme klíče. Rozvodovou paralelu použila už Henrieta Moravčíková v eseji Československý pavilon při Bienále v Benátkách, publikovaném v roce 2013 na stránkách archiweb.cz, ve kterém komentovala naši společnou i rozdělenou často rozpačitou výstavnickou činnost.
Technický a provozní stav pavilonu se po léta zhoršoval, až na něj za bouřky v roce 2019 spadl strom. Slovenská národní galerie (SNG) k události tehdy vydala tiskovou zprávu, v níž oznamuje zastavení soutěže výstavních projektů: „Pôvodná predstava počítala s opravou objektu v čase od ukončenia tohtoročného Bienále do otvorenia prehliadky budúci rok. Správa prizvaného statika však (…) predpokladá výraznejšie stavebné zásahy. V tejto veci je plánované stretnutie medzi zástupcami MK SR, MK ČR, NG Praha a SNG.“ Z reakce Národní galerie Praha na naše dotazy lze vyvodit, že zmiňované setkání se snad odehrálo: „Národní galerie jako pověřený správce pavilonu v současné době zadala dopracování studie architektonického řešení oprav a rekonstrukce. Studie by měla být dokončena v průběhu léta 2021.“ Po ukončení rekonstrukce by podle dohodnutého rotačního modelu měla ve společném pavilonu vystavovat slovenská strana. Kdy ale bude rekonstrukce reálně dokončena, se dá těžko odhadnout.
Křečovitost koordinace a organizace lze vytknout oběma galeriím, které mají benátský pavilon a jeho program na starost. Smutným dokladem je webová stránka s podivně výlučným názvem Český pavilon v Benátkách, která zmiňuje pouze akce, jež zastřešovala Národní galerie v Praze, a ročníky, které se odehrály pod kuratelou Slovenské národní galerie, jednoduše vynechává. Podle vyjádření SNG míra spolupráce závisí především na postoji ředitelů obou galerií: „V priebehu posledných rokov sme videli fyzické delenie Pavilónu, ale zažili aj obdobie spoločných projektov. Predpokladáme, že politika správy sa bude opäť meniť a nová generálna riaditeľka NGP si ju bude nastavovať podľa svojej stratégie. Isto všetci uvítame, ak to bude smerom k lepšej koordinácií.“
Bez důstojné podpory
Tím se dostáváme zpět k tématu rekonstrukce pavilonu. Projekt je už tři a půl roku zadaný kanceláři MCA atelier. Odpověď na otázku ohledně stavu projektu jsme sice od ateliéru nedostaly, ale z reakce NGP se dá očekávat, že oprava zablokuje ještě nejméně dva výstavní roky. Při celkové ceně rekonstrukce, odhadované na 40 milionů korun (což je jedna desetitisícina ročního rozpočtu ministerstva kultury), navíc visí i nad tímto termínem otazník.
Kvalitní výstavě (případně i v nějakém pronajatém prostoru) ovšem nebrání jen rozbitý pavilon. Problematický je také harmonogram výběrového řízení na nového kurátora či kurátorku, v jehož důsledku není na přípravu ani rok. Nelze tak oslovit vytíženější umělce nebo vědce ani s nimi navázat spolupráci a realizovat kvalitní výzkum, a zároveň není dost času na vymyšlení chytrých řešení, která by ušetřila peníze. Přitom každá úspora by při stanoveném rozpočtu byla jistě vítaná.
Zprávy o tom, že je naše účast na největší přehlídce architektury a umění podfinancovaná, že vybraní kurátoři kvůli výstavě prodávají byty nebo se zadlužují, případně si alespoň nevyplatí honorář, se objevují pravidelně. Uvážíme-li, že ministerstvo kultury posledních dvacet let na výstavu v národním pavilonu obvykle vyčleňuje jen 1,5 milionu korun, není se čemu divit. Kdybychom započítali jen růst inflace od roku 1995, měl by být letos rozpočet minimálně dvojnásobný – ani tak by ale nestačil třeba na loňskou spotřebu dezinfekce na Pražském hradě, která stát přišla na devět milionů. V praxi to znamená, že za obnos určený na hradní dezinfekci (v roce bez návštěvníků) se očekává kompletní zajištění tří architektonických a tří uměleckých výstav na světové přehlídce v Benátkách. Pro srovnání: Slovinsko s pětinovou populací a stejným HDP per capita uvolnilo na bienále v přepočtu zhruba 6,3 milionu korun a sponzorovalo kritický historicko-teoretický výzkum The Common in Community (Společné ve společenství), mapující sedmdesát let fungování komunitních center a pozadí jejich výstavby.
Bienále jako radost
Dánská výstava Con-nect-ed-ness se zabývá tématem vody. V celém pavilonu je nainstalovaná technologie, která sbírá vodu ze střechy, filtruje ji a rozvádí po budově, takže si návštěvníci mohou dát sklenici vody nebo čaje. Je zvykem, že kodaňská hlavní architektka a kodaňští politici v čele se starostou přijíždějí do Benátek již během vernisáží, aby se seznámili s nejnovějšími trendy. Když v roce 2014 zodpovídal za dánskou výstavu krajinářský architekt Stig Lennart Andersson, jeho koncept a kurátorský text inspiroval kodaňskou delegaci do té míry, že se stal jedním z hlavních podkladů zelené iniciativy dánské metropole. Představme si, že by se v květnu vydali ředitelé Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy a Kanceláře architekta města Brna spolu s primátorem a primátorkou obou měst – a nejlépe také s ministryní pro místní rozvoj – do Benátek na služební cestu! V Česku ale stále přetrvává politická neochota jasně vyjádřit, že kulturní potenciál je u nás historicky přítomen a že bychom se měli zapojit do mezinárodní diskuse. Natož aby byly podobné aktivity důstojně finančně podpořeny.
Ročně přitom přijede na umělecké bienále přes půl milionu návštěvníků, na architektonické téměř tři sta tisíc. Další desítky milionů lidí se o obou akcích dozvídají z médií a internetu. Benátské bienále je scénou, večírkem, prostě událostí, na které bychom neměli chybět. Nejedná se jen o veletrh nebo soutěž – jde především o možnost sedět u společného stolu a účastnit se mezinárodní diskuse. Asi by šlo i mlčet, ale nepřijít znamená vzdát se dobrovolně vlastní relevance. A to by nám mělo vadit.
Atmosféra Benátského bienále bývá plná nadšení, zvědavosti, co člověk uvidí, co se dozví, koho potká. Účastnit se bienále znamená radost. Ještě radostnější by však bylo, kdyby si umělci a umělkyně, architekti a architektky i naše politická a úřednická reprezentace vzali tento apel k srdci a vnesli pozitivní přístup i do procesu příprav. Inspirací by mohl být veletrh EXPO, do kterého v minulých letech Česká republika investovala téměř 200 milionů korun – a je to vidět. Benátské bienále primárně do Česka asi nepřivede nové investory, může nás ale propojit s nejlepšími architekty a umělci současnosti, a naopak nám umožní představit světu to nejlepší, co v Česku a na Slovensku vzniká. Je tedy načase vysekat křoví, které kolem pavilonu narostlo, udělat z role hlavního kurátora prestižní funkci, a hlavně – začít se o největší přehlídku architektury a umění zajímat a účastnit se jí.
Autorky jsou architektky.