Velká knihovna už není cool

Nedávno jste velkým koncertem v klubu Archa oslavil patnáct let své prodejny Rekomando, respektive labelu Polí5. Kdybyste měl bilancovat, co vám ty roky přinesly?

Přinesly mi možnost být obklopen skvělou literaturou a hudbou, které přitahují skvělé lidi, takže jim můžu být nablízku. To je čirá radost. A úžasná zkušenost je nakonec i možnost být svým vlastním pánem. Ovšem tahle forma podnikání taky naučí jistému životnímu minimalismu. Doma jsem nebyl tak často, jak bylo potřeba, a člověk si zvykne vytloukat klín klínem. Taky mi to přineslo jedno prokletí od slepé paní a řadu andělských ponaučení.

Jak se za dobu vašeho podnikání změnil knižní trh?

Pro mě samotného se tolik nezměnilo a popisovat změny, jejichž jsem součástí, není snadné. Možná jsem jako ta žába v zahřívající se vodě a nevšímám si zvyšování teploty… Ale ještě pamatuju, když chodili po obchodech jezdci – dneska by se asi nazývali obchodní zástupci – třeba od Paseky nebo Volvoxu. Měli krabice s knižními vzorky a na místě jsem vybíral, co si vezmu na pult. Vypisovali ručně dodací listy, bylo to celkem zdlouhavé. To už se dnes nevidí, protože Paseka, Volvox i mnozí další rezignovali na vlastní distribuci a jejich tituly velkoobchodně nabízí jedna z velkých distribučních společností. Třeba Kosmas, který má perfektně zorganizovanou logistiku, systém objednávek a elektronických dodacích listů, což velmi usnadňuje provoz. Dodací list v elektronické podobě, který by se dal snadno importovat do skladového systému, dříve nabízely jen velké distribuce. Ale to nakonec platí doteď, v podstatě žádný malý dodavatel mi nedokáže poslat standardizovaný elektronický dodací list a po dotazu se ukáže, že ani nemůže, protože nemá kompatibilní software.

Pořád se objevují noví vydavatelé, s nimiž se snažíme spolupracovat napřímo. Bez velkých distributorů si to ale už neumím představit. Před pár lety tu byl trend velkých distribucí přestat dávat zboží do komise. Vzhledem k tomu, že to je drtivá většina prodeje, bál jsem se o svůj osud. Stačila ale finanční krize v roce 2008: ukázalo se, že velké distributory drží celkem dobře i malí odběratelé, a o rušení komise se přestalo mluvit. Dnes je taky běžnější, že knihkupci dostávají větší rabat – ani si nedovedu představit, že by někdo nabídl jen pětadvacet procent, jako se to stávalo před patnácti lety.

Když jsem prodejnu otevíral, měl jsem pocit, že vydavatelský svět je v šílené křeči, vycházelo obrovské množství titulů, statisticky nepřiměřené, neodpovídající světovým trendům. Věštil jsem, že to je poslední záchvěv vydavatelů, snažících se udržet a kvantitou zlikvidovat ty menší. Ale to se nenaplnilo, vychází pořád skoro stejné množství titulů, jen v menších nákladech. To ale prodražuje výrobu, nejsou finance na propagaci a roste cena knihy. V devadesátých letech třeba vycházel Umberto Eco ve stejném formátu a cenách jako jiné tituly. Jeho dnešní reedice mají stejně písmen, ale kniha má větší formát a je dvakrát objemnější. Zdá se, že vydavatelé mají pocit, že musí čtenáři nabídnout nějakou materii, když daná kniha stojí zhruba o stovku víc než jiné. Takže pomůže grafika s větším fontem a tlustší papír.

A co rozmach e­-shopů?

Knihkupecké e­-shopy existovaly ve velkém už před patnácti lety, ale postupně začaly dominovat, zdokonalovat své služby a hlavně manipulovat s cenou. Dnes je naprosto běžné, že někdo nabízí i dvacetiprocentní slevu z doporučené ceny. Zákazníci jsou nadšení, ale běžní knihkupci tomu nemají jak konkurovat: takové slevy nabídnout nemohou, s běžnou režií kamenné prodejny by pak mohli do měsíce skončit. Samozřejmě jde o to, že takovou slevu si nemůže dovolit ani běžný e­-shop, se zbytkovou marží by se to ani nikomu nevyplatilo balit a chodit s tím na poštu. Jistě by při velké logistické šikovnosti pár korun mohlo i zbýt, ale tak obrovský objem financí, jimiž by se pokryla kancelář, služby, brigádníci, účetní nebo správa systému, to nemůže vygenerovat.

Jak je tedy možné, že takové e­-shopy fungují?

Bohužel jde o nekalé praktiky velkých distributorů, kteří dostávají od vydavatelů obrovské distribuční slevy. Otevřou si pod jiným IČ sesterský e­-shop, kterému dodávají zboží levněji než knihkupcům, takže e­-shop pak má i při slevě dvacet procent pořád standardní zisk. Tratí na tom samozřejmě i vydavatelé. Spousta lidí tyhle praktiky prokoukla a raději kupují knihy za plnou cenu u knihkupců, ale malá knihkupectví stále zanikají. S prodejnou jsem rozjížděl i skromnou distribuci, spíše na přátelské bázi, spolupracoval jsem s patnácti dalšími prodejnami. Dnes jich zbylo šest a z toho dvě jsou jen e­-shopy. Zbytek skončil nebo je majitelé prodali a vznikla z nich komerčně laděná knihkupectví.

Máte pocit, že se mění čtenáři, jejich potřeby a vztah ke knihám?

K tomu existují studie, statistiky, knihy s přesnými čísly, já to můžu z hlavy lovit jen po paměti, navíc se orientuju spíš na staromilské čtenáře, takže žiju v takovém vlastním světě. A tady to vypadá, že se zase tolik nezměnilo. Ale všímám si, že dříve přicházely nové a nové vlny zákazníků, což ustalo a zdá se, že zástupců mladší generace ubývá. To ale může být tím, že prostě stárnu a ti mladší chodí ke generačně bližším knihkupcům. S knihkupectvím a recordstorem zároveň provozuju i antikvariát a ve výkupech dominuje generace šedesát plus s takovým tím étosem „přece to nemohu dát do sběru nebo k popelnicím; vím, že mi za to asi moc nedáte, ale raději si to vezměte zadarmo“. Prostě je jim líto knihu vyhodit. To třeba v Dánsku není, očtená kniha je veteš, v antikvariátech jsou jen vzácné tisky, není zvykem doma budovat knihovny. Myslím, že k takovému posunu dochází i u nás. Když mi bylo sedmnáct a kamarád měl doma velkou knihovnu, tak to bylo obdivované, byl to majetek, doslova poklad. Snažil jsem se v té době knihovnu budovat taky, nikdo nevěděl, co bude zítra nesehnatelné, padly na to veškeré moje peníze. Když dnes kamarádi mých dětí u nás doma vidí plné knihovny, jsou spíš překvapení, že tolik knih může být pohromadě. Vlastně i na mé známé z toho spíš padá děs, že se prostě všechno přečíst nedá, že si musí víc vybírat a že i místa je málo. Mít doma velkou knihovnu už není cool. Tím pádem se mění i čtenářské návyky, ale nemyslím, že by se obecně četlo méně, ostatně statistiky nás pořád řadí mezi nejzdatnější čtenáře.

A ještě zajímavá zkušenost – s covidem se masivně rozjel i náš e­-shop a začalo v něm výrazně přibývat případů objednaných, ale nevyzvednutých knih. Jako by lidem stačilo si knihu jen objednat, ale její odebrání už nebylo důležité. Zdá se, že je uspokojuje pouhé obcování s katalogem a následné virtuální házení knih do košíku a už pak ani nemají potřebu si knihu vyzvednout a přečíst.

V době, kdy si přes internet lze koupit téměř všechno a kdy knižní trh ovládly nejrůznější řetězce, se kamenné knihkupectví s vlastní tváří může zdát jako anachronismus. Jaký má dnes smysl prodávání knih „postaru“?

Mohlo by se říct, že kamenný obchod nabízí lidštější přístup, ale ono se ukazuje, že o to lidi vlastně už moc nestojí. Přesto jsem přesvědčen, že to má smysl – třeba jen pro mě, protože mě to prostě baví. Ono to na sebe nabalí lidi s podobným přístupem, vznikne nějaká komunita, pak se začnou potkávat lidi z různých okrajů, bavit se o knížkách, zaslechne je náhodně někdo cizí, nechá si od nich něco doporučit… To obohacuje i mě. Přitom vzniká i zkreslení, o němž už jsem mluvil – svět v Rekomandu neodpovídá realitě. Kniha, která je trhák u nás, se jinde neprodává, nebo načas získám pocit, že všichni lidé jsou skvělí, ale pak ve volbách zvítězí Babiš.

Rekomando ovšem prodává i hudební nosiče, a to dělá skoro polovinu našeho obratu. Nabídkou se orientujeme spíše na subkultury, takže si hudební fanoušci berou náš obchod za svůj, jejich podpora je ohromná a bylo to cítit i během covidu, kdy si lecjaká známá tvář, kterou jsem třeba ani neznal jménem, objednala velké množství věcí prostě jen proto, aby nám pomohla. Ostatně i proto jsme letos během protiepidemických opatření skoro nedosáhli na řádnou podporu, protože jsme měli propad jen čtyřicet pět procent a podpora se vyplácela od padesáti…

Knihkupec by měl sloužit jako jakýsi garant toho, co nabízí – a ve vašem případě to funguje ukázkově. Jak knihy vybíráte?

Anežka Charvátová dělá pro studenty seminář, na němž rozebírají celý proces existence knihy, od překladu, kalkulace, výroby, distribuce až po její život v knihkupectví. Několikrát mě pozvala jako koncového knihkupce a tohle byl častý dotaz, protože co je platné, že vydavatel vydá skvělou knihu, když pak není na pultu v nejbližším knihkupectví.

Knihy vybírám sám, s některými malými vydavateli máme dohodu, že od nich beru vše – třeba od Rubata, nebo jde o velmi těsnou spolupráci – třeba s Dybbukem a Dauphinem. Snažím se sledovat literární dění, číst noviny, recenze, pečlivě sledovat vydavatelské ediční plány, číst anotace. Zároveň musím zvažovat šance prodeje, protože máme omezené prostory a nelze brát všechno. Někdy je to celkem sofistikovaný proces, mám ale své oblíbené vydavatele, autory, překladatele, což mi hodně pomáhá v orientaci. Pořád těžím z toho, co jsem sám stačil načíst do svých třiceti let díky svému dřívějšímu čtenářsky ideálnímu zaměstnání. Teď ale přečtu už jen zlomek toho, co jsem stihl dříve, a častěji se spletu a objednám kravinu, za niž se stydím a pak ji stahuju z pultu. Když jsme u toho studu: abych se uživil, musím mít i nějaké věci, o které sice moc nestojím, ale jsou ještě na hranici vkusu – tady se balancuje na velmi tenké hraně a sám doufám, že ji nepřekračuju moc často. Pochybnosti ale většinou ztrácím poté, kdy zavítám do konkurenčních prodejen a jen zírám, co všechno jim nevadí.

Velkoobchodní nabídky jsou obrovské a je nesmírně úmorné je procházet. I leckterý zavedený a důvěryhodný vydavatel vydává tituly, o které vůbec nestojím, někdy dokonce pomůže, že se více orientuju podle obálky a přečtu si anotaci jen u titulu, který ji má pěkně vyvedenou. Pak se ovšem stane, že mi unikne zajímavý titul neznámého autora nebo dobrá kniha nezavedeného vydavatele se špatnou obálkou. Ideální je proto prodávat to, co jsem sám přečetl, pak stačí pár slov, někdy jen gesto, s kterým to nabízím, a zákazník má jasno. Nejhorší jsou pro zákazníka pochyby a ty se bez přečtení knihy rozptylují knihkupci špatně.

Jsou pro vás kulturní program či komunitní duch podobně důležité jako prodej knih?

Primární je samozřejmě prodej knih a LP či CD, kvůli tomu tu jsme, to je naše pracovní náplň. Nepovažuju se za veřejný kulturní dům. U nás je to tak, že stálí zákazníci drží krám na nějaké základní úrovni přežití, to je naprosto zásadní, ale zároveň to vlastně není dostatečné. Nutně potřebujeme i náhodné zákazníky z ulice. Komunitního ducha mám rád, ale nemá smysl si hrát na hybatele a střed dění, to nejsme, naše komunita je nesourodá a její členové často vycházejí z protichůdných pozic, takže svoje centra mají jinde. Zpočátku jsem měl pocit, že je doprovodný kulturní program nutný, snažili jsme se o nějakou pravidelnost, ale bylo to vysilující, s velmi nízkou odezvou a skoro neměřitelným přínosem – tak jsme tomu nakonec nechali volný průběh. Děje se toho u nás málo, pár akcí ročně, za nimi si ale stojíme. A ve zbytku času se věnujeme tomu, co umíme – prodeji a shánění zboží.

Součástí Rekomanda je kromě vydavatelství, antikvariátu a obchodu s deskami i výdejní místo Zásilkovny. Je tato služba výraznou vzpruhou pro rozpočet?

Těch služeb a doplňkového prodeje okolo je víc, samy o sobě jsou často marginální, ale v součtu nám umožňují přežívat s tím komfortem, že nemusíme moc ohýbat hřbet před trhem a že si můžeme dělat, co chceme. Ovšem zrovna vydavatelství, v němž už jsme vydali skoro dvě stě titulů, je spíš černá díra, která schramstne případné výdělky knihkupectví. Tam se moc o užitku mluvit nedá.

Zásilkovna nám pomohla víc se propojit s lidmi z nejbližšího okolí, kteří nás do té doby ignorovali nebo měli pocit, že jsme moc alternativní. Časem zjistili, že nejsme extremisté a že i u nás mohou nakoupit na Vánoce dobré knihy pro děti. A když přišlo covidové uzavření prodejen, Zásilkovna byla velice vítaným zdrojem příjmu. Podobné je to i s ostatním sortimentem. Knihy a hudební nosiče jsou si blízké, doplňují se, jejich kombinace pomáhá snížit rizika, když se v jednom nebo v druhém oboru začne něco dít. Větší otevřenost pestrosti sortimentu je bohužel nutná. Bylo by sice snazší dělat jen úzký profil, specializovat se, ale to nás neuživí. Do budoucna nějaké velké zlepšení neočekávám a stávající model budeme muset zachovat. Zároveň ale nečekám ani žádné závratné zhoršení.

Váš podnik je pro jednoho člověka dost rozsáhlý. Jak práci zvládáte a kolik lidí pro vás pracuje?

To je právě potíž – práce okolo je moc, nepřiměřeně zisku. Proto jsem musel omezit i některé aktivity, jako třeba prodávání na akcích mimo prodejnu. Obratem bych mohl zaměstnat dva lidi, kteří by měli práci od rána do večera, ale pochybuju, že by se tím vydělalo na jejich platy.

Naštěstí to ale nedělám sám, pomáhá mi můj věrný zaměstnanec Tomáš Vondra. Za pultem už je víc než já, což mu závidím, ale já se musím věnovat systémovým věcem. Mám štěstí, že nemusí živit rodinu a díky působení v různých kapelách – Tomáš Palucha, Orient, Lavra – mu vyhovuje jistá volnost vykoupená platem nižším, než jaký by při své inteligenci a schopnostech mohl mít jinde. S antikvariátem mi brigádnicky vypomáhá Jakub Vaněk, podle toho, jak mu dovolí školní povinnosti a možnosti prodejny. Knihkupectvím ovšem v různých zaměstnaneckých pozicích prošlo už hodně lidí a byli pro mě důležití. Někdy lituju, že na tom Rekomando nikdy nebylo ekonomicky tak dobře, aby si je mohlo udržet.

Pocítil jste na prodejích dopady epidemie covid­-19?

Covidová opatření pro nás byla velkým šokem. Zavření prodejny ze dne na den, ztráta příjmu, ale současně povinnost platit všechny výdaje. Nebylo to nic příjemného, ale zároveň to byla úplně nová situace, takže než se zcela vyčerpaly rodinné rezervy a než jsem si vše stačil plně uvědomit a propadnout zoufalství, začalo se to trochu lepšit. Státní podpora sice přišla pozdě, ale nakonec dorazila, taky se pomalu vzpamatovali zákazníci a začali masivně objednávat přes náš e­-shop a obrat se několikanásobně zvedl. Ukázalo se, že jako pobočka Zásilkovny můžeme vydávat přes „okýnko“, což pomohlo i našemu e­-shopu. Taky to bylo jedno z mála období, kdy jsem vydělal jako vydavatel. Hodně lidí nám totiž poslalo nějaké drobné i větší částky, třeba přes Bandcamp, kde máme vydavatelský profil a lidi tu mohou stahovat naše věci za dobrovolný příspěvek. A když se otevřelo, zdálo se zase všechno zpátky v normálu. Jenže pak přišla druhá vlna. Krátké otevření během Vánoc byla sice žeň, ale nedokázala přiblížit tržby ani k loňským číslům, pak přišlo další dlouhé zavření, a to už se špatně snášelo psychicky. Naštěstí už zákazníci byli zvyklí využívat e­-shop, který se podařilo trochu vylepšit, takže jsem každý den balil spoustu balíků. E­-shop ovšem běžné tržby nikdy nenahradí, byly to sice rekordy, ale plný provoz nedorovnaly, navíc to byly těžce vydřené peníze. Byl to paradox: mnohem větší úsilí, ale nižší tržby. Finančně to znamená propad o pár roků zpět.

Kdybyste na fungování knižního trhu mohl něco změnit, co by to bylo?

Vlastně bych nic moc neměnil. Povyšování jednoho oboru nad druhý mi moc nesedí. Proč by měly být léky nebo základní potraviny daněny a knihy ne, anebo proč povyšovat literaturu nad hudbu? U hudebních nosičů po snížené sazbě DPH nikdo nevolá, a v čem je větší kulturní přínos třeba Goetha před Beethovenem? Je třeba si uvědomit, že knižní trh je taky slušný byznys, že ho netvoří jen altruističtí nadšenci, ale že obsahuje také mnoho komerčních sraček a zlatokopů.

Teď se nejvíc lobbuje za uzákonění pevných cen. Vlažně to podporuju, protože se tím zamezí největším excesům, jako jsou zmíněné dvacetiprocentní slevy, ale nerovnost to nevyřeší, ti nekalí hráči pak třeba nebudou účtovat poštovné, možnosti nezanedbatelných slev tam pořád zůstávají.

Stát by měl knižní trh podporovat systémově, investovat do institucí, veřejných knihoven a odborného tisku. Dále by měl pomáhat spisovatelům, kritikům, překladatelům. Státní cena za literaturu by měla být několikanásobná. Bylo by dobré zvýhodňovat knihkupce na maloměstech, případně financovat knihkupecká autorská čtení. Leccos z toho už i funguje a podle zveřejněných částek vidím, že z toho lze mít slušnou živnost. Je mi jasné, že na nějaké granty bych měl mít nárok i já – ale bohužel nemám čas sledovat vyhlašování grantů a pak ty granty vyplňovat, musím chodit do práce a nemůžu si dovolit týdenní grantovou dovolenou. Takže by se vlastně měla zvýšit dosažitelnost stávajících grantů, dokonce jsem přesvědčen, že by stát měl mít povinnost upozorňovat potenciální adresáty grantů a jejich žadatelům aktivně pomáhat s vyplňováním podkladů. Tím ale nemyslím, že by to měl dostat každý…

To všechno jsou pěkné fantazie, ale máme tu naštosovaných tolik zásadnějších sociálních problémů, že zrovna teď řešit primárně knižní trh mi přijde poněkud nevhodné.