Život uvědomělého komunisty

Když v jedné z prvních recenzí monografie Zdeňka Doskočila V žaláři a vyhnanství, věnované Ladislavu Novomeskému, počátkem května Ondřej Bělíček na A2larmu napsal, že patří k nejlepším tuzemským odborným publikacím roku, zaznělo toto hodnocení plným právem. Osobnost Ladislava (Laca) Novomeského se v ní dočkala velmi solidního zpracování, opřeného o mnohaletou heuristickou práci. Doskočil se československým dějinám 20. století, zejména šedesátým létům a tehdejším vůdčím komunistům a jejich politickým aktivitám, věnuje od studentských let. Že své téma ovládá, osvědčil už ve výtečné knižní prvotině Duben 1969 (2006), sledující cestu Gustáva Husáka k moci.

Slovenský hrdina

Základní údaje o životě Novomeského jsou s ohledem na jeho význam dobře známé. Narodil se roku 1904 do slovenské rodiny, která dlouho pobývala v maďarském prostředí. Díky tomu mohl jako gymnazista v Budapešti na vlastní oči sledovat realitu maďarské republiky rad v roce 1919. Později se s rodiči vrátil na Slovensko. Začínal jako učitel, ale stále více jej lákala levicová žurnalistika. Když se nakonec v roce 1925 stal členem KSČ, přestěhoval se do Ostravy a věnoval se aktivitám v rámci slovenského komunistického tisku. Nikdy ovšem neprojevoval valný zájem o práci v aparátu strany a do vysokých funkcí jej vynesl teprve nedostatek spolehlivých stranických kádrů za války a bezprostředně po jejím skončení. Patrně především proto figuroval v pátém ilegálním vedení Komunistické strany Slovenska a posléze ve Zboru povereníkov. Díky tomu se na něj začaly nabalovat další funkce v politice i aparátu strany. V srpnu 1950 pak fakticky převzal řízení Slovenské akademie věd.

Nejzásadnější částí Novomeského biografie jsou v Doskočilově podání padesátá léta. Ta do roku 1989 nutně vyvolávala v oficiální historiografii rozpaky, jak s nimi naložit – pro skutečně kritické pojednání tehdy chyběl badatelům mimo jiné i přístup k potřebným pramenům. Proto Doskočil zaměřil detailní pozornost právě na toto období. Vynikající je jeho rekonstrukce chování Husáka a Novomeského v okamžiku, kdy byl v březnu 1950, tedy v době, kdy se oba ještě cítili v bezpečí, ­ministr zahraničí Vladimír Clementis obviněn z buržoazního nacionalismu. Husák tehdy označil rozhodnutí strany za spravedlivé a uvážené, kdežto zaskočený Novomeský se zmohl jen na chabou a rozpačitou obranu. Uběhlo jen několik málo měsíců a Novomeský se dočkal podobného nařčení, takže mohl zblízka sledovat, jak v něm dosavadní přátelé odhalují zrádce a veřejně jej pranýřují.

Díky chabým důkazním materiálům a Husákovu sveřepému odporu se soudní proces s buržoazními nacionalisty konal až v dubnu 1954. Tehdy však, jak konstatuje Doskočil, „básník, ubitý třemi roky vyšetřovací vazby, už svůj zápas za pravdu i vlastní čest dávno vzdal“. Ač odsouzen na deset let, ve vězení si Novomeský pobyl jen do prosince 1955, kdy se ocitl v první vlně komunistů předčasně propouštěných z věznic. Na stranickou rehabilitaci – navíc poněkud problematickou – si ale počkal ještě dalších osm let. Doskočil podrobně vykreslil nejen Novomeského životní peripetie po propuštění, nýbrž i barvitou paletu lidských osudů a reakcí těch, kteří se podíleli na veřejném lynčování „buržoazních nacionalistů“ a později se se svými činy rozdílnými způsoby vyrovnávali.

Výkladové linie

I když linie vyprávění respektuje chronologickou posloupnost, kniha je napsána podle promyšlené výkladové koncepce. Doskočil se v principu soustředí na čtyři tematické roviny. Za prvé je to veřejný rozměr působení Novomeského, tedy jeho aktivity politické, publicistické a vědecko­-organizační. Za druhé propagandisticko­-represivní aspekt, zahrnující detailní rozbor policejní a justiční zvůle spojené s difamační kampaní proti jeho osobě. Za třetí se autor zajímá o Novomeského soukromý život, rodinu a sociální sítě, v nichž se pohyboval. A konečně za čtvrté je to rovina společenská, v níž zákruty Novomeského osudů vytvářejí plastický obraz politických a kulturních dějin Československa v poválečném dvacetiletí.

Doskočilův vyzrálý styl je schopen hluboké empatie, aniž by slevil z nároků metodické kritiky. Doskočil nepatří mezi teoretizující autory, nemá potřebu zaštiťovat se metodologickými výboji soudobé historiografie, jako je „personal turn“ a podobně. Naopak je typem historika kladoucího důraz na pramennou heuristiku spojenou s vcítěním a znovuprožitím minulosti v tom smyslu, jak historii chápalo diltheyovské novokantovství na konci 19. století.

Právě empatie je jednou z nejsilnějších Doskočilových stránek. Jeho kniha by měla být povinnou četbou pro všechny, kteří mají jasno v tom, že komunisté byli zločinci a jejich pohnutky byly zločinné. Novomeský totiž navzdory své tragické životní zkušenosti ani po letech strávených v žaláři a následné společenské ostrakizaci víru ve spravedlivou socia­listickou společnost neopustil a Doskočil se v rámci možností, jež poskytuje historická metoda, snaží o porozumění myšlenkovému světu takto uvědomělých straníků, aniž by měl potřebu je ex post soudit.

Rozpačitý závěr

Publikace není komplexní biografií a ani o to neusiluje. Literární ani odborná tvorba Novomeského sice nebyla vynechána a práce obsahuje i relativně rozsáhlé ukázky básnického díla, Doskočil však záměrně opomíjí literární rozbory, protože se k tomu necítí být povolán. To lze pochopit. Pochybnosti však vyvolává chronologické vymezení knihy – a na ně už odpověď nenalezneme. Svůj výklad totiž Doskočil končí zhruba v roce 1964, tedy dvanáct let před skonem Novomeského, a zbytku jeho života se věnuje jen ve stručném epilogu. Přitom Novomeský v období obrodného procesu v roce 1968 a následně během počínající normalizace byl mimořádně zajímavou – a v jistém ohledu i tragickou – postavou.

Solidarita s Husákem jej vtáhla do víru událostí druhé poloviny šesté dekády. Novomeský kolem roku 1968 prošel obdobnou trajektorií jako Husák, kterého podporoval i po okupaci, a aktivně se podílel na nastolení normalizačního režimu. Teprve stranické čistky roku 1970 přinesly vystřízlivění a ztrátu ­iluzí o blízkém člověku: „K projevení otevřeného nesouhlasu s nastolenými poměry mu však již chybělo odhodlání i lidské síly,“ konstatuje Doskočil v samém závěru knihy. Jde o natolik tematicky bohatou etapu Novomeského života, že by nebylo těžké vytvořit dvousvazkovou biografii. Jiný historik, který by s obdobnou erudicí jako Doskočil pojednal celý Novomeského život, se patrně dlouho neobjeví, a proto je škoda, že biografie zůstala nedotažena, aniž by autor dal čtenáři naději na její brzké dokončení.

Autor je historik.