Havajský kmen

Stanice HBO v posledních letech natáčí seriály, které chytře spojují klasické televizní žánry se sarkastickými pohledy do životů bohatých a privilegovaných Američanů. Sedmilhářky (Big Little Lies, 2017–19) byly noirové melodrama s neustále přítomným očekáváním zločinu, který byl ohlášen na začátku první epizody, Boj o moc (Succession, od roku 2018) je zase velkolepá parodie na prestižní prime time soap opery typu Dallasu (1978–1991), v níž se příběhy vztahů a intrik uvnitř jednoho mocného rodu neustále zvrhávají do vyloženě groteskních poloh. Novinka showrunnera Mikea Whitea Bílý lotos má nejblíž ke zvrácenému sitcomu, ve kterém se stejné postavy potkávají na stejném místě a řeší víceméně stejné pseudoproblémy.

Mocenské hry

Seriál bývá občas mylně popisován jako „mikrokosmos současné Ameriky“. Vyprávění o jednom týdnu v luxusním turistickém středisku na Havaji se však ve skutečnosti netočí kolem konkrétního národa, ale určité společenské vrstvy. U hostů hotelu není ani tak důležité, že jsou to Američané, jako že jsou bohatí, a tím pádem privilegovaní. Když ředitel hotelu Armond hned v prvním díle o svých hostech výstižně říká, že chtějí, aby se k nim personál choval jako k jejich nejoblíbenějšímu děťátku, pojmenovává jedno z hlavních témat seriálu. Tím jsou právě společenská privilegia, od nichž se odvíjí už základní rozdělení postav na hosty a personál. Toto téma se vynoří i v mnoha dialozích mezi postavami a také přímo v několika dílčích zápletkách.

Základní výsada, která vytváří skutečné rozdíly mezi lidmi, přitom podle seriálu spočívá právě v majetku. V Bílém lotosu vystupuje jen velmi málo vyloženě chudých postav, ale tím spíš se Whiteovi daří ukázat, jak zásadní pro mezilidské vztahy jsou i drobné majetkové diference mezi dobře zaopatřenými postavami. Na několika příkladech ukazuje, jak dynamiku vzájemného soužití ovlivňuje skutečnost, že je jeden z manželů nebo jedna z dvojice pubertálních kamarádek znatelně bohatší než druhý/á. Mocenské hry, které postavy hostů hrají, jsou o to absurdnější, že se odehrávají výhradně na různých úrovních luxusu, o jakém si většina diváků seriálu může nechat jen zdát.

Sympatická monstra

Přesto seriál své postavy neukazuje jako lidská monstra, od kterých se můžeme snadno distancovat, což je optika Boje o moc, ani jako ambivalentní antihrdiny směřující k očistné tragédii jako v Sedmilhářkách. Bohatí hosté hotelu Bílý lotos naopak řeší velmi obecné problémy související většinou s rodinnými vztahy, kariérou či vlastní důstojností – otázku, jaký obraz by měl rodič o sobě budovat ve svých dětech, do jaké míry se v manželském životě podřídit svému partnerovi nebo zda porušit zákon ve chvíli, kdy přihlížíme očividnému bezpráví. Hosté hotelu většinou chtějí naplňovat svou představu o společenských rolích, které by měli sehrávat – být dobrými otci, manželi, truchlícími osiřelými dětmi, uvědomělými bojovnicemi za sociální spravedlnost. A neomylně přitom selhávají, buď komicky, nebo tragicky, ale nikdy fatálně. Podle klasické poučky, že „síla se nejlépe projeví na odporu“, nechávají tvůrci své postavy hroutit se pod komicky nicotnými výzvami, fanaticky se upínat na nejubožejší prkotiny a skutečné tragédie neomylně zvrhávat do frašky. Bohatí hoteloví hosté se podobají i nepodobají „obyčejným lidem“ – podobají se jim v tom, jaké řeší problémy a jak se jim to nedaří, ale odlišují se od nich použitými prostředky i tím, že nemusejí čelit důsledkům svých činů.

Bílý lotos navíc není mikrokosmos, ale spíš laboratoř. Nejde v něm o pozorování, nýbrž o konfrontace. Děj se skládá v podstatě ze série interakcí mezi postavami, ze kterých vyrůstají všechny dílčí zápletky. Jádrem série jsou brilantně napsané dialogy, v nichž probleskuje nejen bohorovná arogance hotelových hostů, ale také jejich čím dál obtížněji skrývaná nejistota. Hovory se občas stočí na témata, kterým by bohatí hrdinové rádi rozuměli, ale nedokážou to. Politická korektnost a sociální nespravedlnost se v podání dvou teenagerek stává jen další zbraní v rétorických manipulacích, téma ekologických katastrof utne rodinnou konverzaci, protože k ní nikdo nemá co říct. Scénář občas zabrousí až na rovinu tribálních nebo živočišných společenství – dospívající dívka říká své kamarádce, že její bohatá rodina, kterou obě pohrdají, je ve skutečnosti její domovský kmen, do nějž patří a vždycky bude patřit, otec poučuje svého syna, že v životě jde stejně hlavně o to čelit vlastním živočišným pudům. Tyhle poznámky tu nejsou proto, že by tvůrci chtěli své protagonisty soudit nebo předvést divákům svůj vlastní světonázor. Spíše nám ukazují, že téma společenských tříd je mnohem komplexnější a neprůhlednější, než bychom si všichni přáli. Že je pořád hodně velký rozdíl mezi tím, jak sami sebe prezentujeme, a tím, jak nám náš společenský status umožňuje se reálně chovat.

Kapitán potápějící se lodi

Bílý lotos nám zároveň na mnoha úrovních naznačuje, jak abnormální je fenomén luxusní turistiky, který celý děj rámuje. Skvěle tento rozpor odráží ústřední hudební motiv Cristo­bala Tapii de Veera, který využívá prvky typické pro pseudoexotickou relaxační, dovolenkovou hudbu, ale deformuje je do agresivních, neurotických a disharmonických zvukových ploch. Téměř každá epizoda kulminuje v sérii paralelně probíhajících konfrontačních scén s různými postavami a rychlý střih doprovází právě de Veerovy nervní melodie.

Resort skutečně připomíná spíš potápějící se loď než pozemský ráj. Atrakce jako exotické domorodé tance už málokdo z hostů bere vážně, idylická krajina zajímá nanejvýš nejnevinnějšího z hrdinů, teenagera Quinna. Ryzím vtělením chaosu je nejpozoruhodnější postava celého seriálu, hoteliér Armond. Na jedné straně se ukazuje jako prospěchář, který bez nejmenších skrupulí manipuluje s hosty a podvádí je, na druhé působí jako vyhořelý, rezignovaný outsider, jenž si je bolestně vědom své role v panoptikálním prostředí střediska.

Úvod první epizody seriálu nám podobně jako první díl Sedmilhářek slibuje smrt jedné z postav. Velmi brzy je ale jasné, že Bílý lotos nesměřuje k žádné očistné katarzi. ­Seriál, ve kterém se všichni od začátku brodí ve vlastní bezradnosti a zároveň navztekaně kopou do ostatních, opravdu žádné rozhřešení nenabídne. Všichni se nakonec o sobě dozvědí jen to, co už od začátku tušili, případně mohou dál klidně ignorovat věci, které o sobě netušili. Ti, kteří se pokusili něco změnit, zjistili, že to není možné. Občasné snahy vyříkat si mezi sebou své problémy se ukázaly jako plané žvanění, protože mluvit o problémech někdy prostě nestačí. A potápějící se loď dostala nového kapitána, který vítá nové hosty stejně zářivým, neprůhledným úsměvem jako ten starý.