Feministická hnutí dnes často hledají inspiraci u svých předchůdců vzešlých z vlny občanské angažovanosti šedesátých let. Na Západě se proto v debatě o feminismu uplatňuje také silné generační hledisko. V Československu ale druhá vlna feminismu neproběhla. Jak se tedy lze dívat na feministické vědomí místních žen a umělkyň v šedesátých letech?
Na výtvarné scéně se k emancipaci žen vyjadřovala například grafička Naděžda Plíšková. Foto neznámý autor
Otázka určení feministické pozice umělkyň je náročný interpretační problém. V případě dějin umění se dnes díky zvýšenému zájmu o větší zastoupení žen a feministickou problematiku vykládají mnohá umělecká díla feministicky bez ohledu na jejich původní souvislosti. Jde o legitimní strategii, která však spíše promlouvá k dnešku, než že by říkala něco o minulosti. Dnešní historiografie se zase snaží nově interpretovat státní organizace žen v socialistických zemích. Ty už nejsou vnímány jako převodové páky a vykonavatelé moci určované státním aparátem, ale coby platforma, z níž mohly funkcionářky do určité míry zastupovat zájmy žen. Tento pohled se ovšem zase soustředí pouze na omezenou skupinu žen ve státních orgánech. Lze tedy mluvit v místním kontextu o společenské angažovanosti v otázce ženské emancipace?
Emancipační šedesátá
Zrod feministických hnutí v šedesátých letech na Západě je často interpretován dvěma pohledy, které se ale navzájem nevylučují. V prvním z nich se jedná o výsledek pozitivního vlivu hnutí občanských, která naučila ženy sebeorganizaci a společně se zdůrazňováním participační demokracie a probíhající sexuální revolucí nabídla kritické promyšlení jejich pozice ve společnosti. Druhý pohled zdůrazňuje negativní zkušenost žen v těchto hnutích –zažívaly tu ve velké míře sexismus a genderovou nerovnost. Podobně jako v západních novolevicových hnutích byli hlavními viditelnými aktéry politicko-společenských reforem v Československu šedesátých let muži. Ať už šlo o politiky, experty nebo vůdce studentského hnutí, žen se mezi nejznámějšími reprezentanty společenského dění nacházelo pomálu.
Tato situace se stávala terčem časté kritiky, mnohdy od žen politicky aktivních po roce 1948. Během pražského jara si tak například v časopise Vlasta čtenářky stěžovaly na to, že ženy na demonstracích studentů hrají pouze úlohu estetické stafáže, aniž by kdy byly puštěny ke slovu. Jako příklad větší participace žen na politickém dění uváděly mládežnické organizace a spolky posluchačů, v nichž byly samy aktivní na začátku padesátých let. Zároveň ale dodávaly, že genderové rovnosti, o níž si po převratu myslely, že je na dosah, se jim dosáhnout nepodařilo. Řada je proto nyní na mladších.
Postoj poválečné generace žen vycházel z jejich specifické zkušenosti: podílely se politicky na veřejném dění, ale otázka ženské emancipace pro ně nebyla prvořadým problémem. „Rovnoprávnost se nám zdála jako na talíři,“ psala jedna ze zmiňovaných čtenářek Vlasty o změně v postavení žen po roce 1948, ať již jde o sféru práce, vzdělání či legislativy. Přes tyto modernizační kroky však kritická debata začala probíhat až s počátkem šedesátých let. Údernické články a zprávy o úspěších modernizace v oblasti ženské otázky byly tehdy v tisku vystřídány texty, které se kritičtěji vyjadřovaly k tehdejší genderové politice. O ženách se v expertních kruzích začalo nově uvažovat jako o sociální skupině se specifickými potřebami. Zároveň se ale upozorňovalo i na protichůdné společenské zájmy, dříve negativně chápané jako projev třídních konfliktů. Novým fenoménem bylo to, že se do debaty o postavení žen mohli kromě politiků a expertů zapojit i občané a občanky. Tyto debaty, které se odehrávaly na stránkách mnoha časopisů (v Kulturní tvorbě, Literárních novinách, Hostu do domu ad.), se tak staly jedním z hlavních společenských reformních témat šedesátých let.
Milena Lamarová a individualismus
Pokud se podíváme, jak se všudypřítomné debaty o ženské emancipaci v šedesátých letech promítly do výtvarné scény, budeme poněkud zklamáni. Ve výtvarných časopisech se tato otázka neřešila vůbec. Nejsem si jistá, zda to bylo způsobeno jen ignorancí výtvarných umělců a historiků, nebo i tím, že se sféra společenská od umělecké záměrně oddělovaly. Například historička umění Milena Lamarová, pozdější odbornice na design, se navzdory svému angažmá v několika výtvarných periodikách vyjadřovala k otázce emancipace žen výhradně na stránkách kulturně-politického týdeníku Kulturní tvorba. Bez ohledu na tento fakt patřily její texty k příkladům nového reformního pohledu na postavení žen v socialistické společnosti.
Lamarová kritizovala v té době běžný přístup, který emancipaci žen do velké míry chápal pouze jako ekonomicko-společenský problém československého státu. Ženy zde žily v systému zkolektivizovaných dějů, k nimž každá z nich přistupovala s individuálními pocity, na ty však nebyl brán ohled. Nacházely se tak v paradoxní situaci: československý poválečný ekonomicko-společenský vývoj přispěl k tomu, že se mohly stát sebevědomějšími, vzdělanějšími a výkonnějšími než generace jejich matek a babiček, zároveň jim ale jejich seberealizaci také kvůli rozšířenému „trojímu břemenu“ znemožňoval. Oficiální rétorika o této situaci hlavně v padesátých letech zpravovala jako o „hrdinství“, nikoli jako o neudržitelném jevu, který produkoval „uspěchané, nevyspalé a nervózní ženy, zapřažené v bludném kruhu školka – zaměstnání – školka – večeře – domácnost“.
Texty Lamarové se proto týkaly hlavně otázky seberealizace žen a možností, jak rozhodovat o vlastním životě – ať již šlo o potraty, mateřství nebo vlastní image. Přesto však bylo její myšlení nadále ukotveno v marxistickém rámci. Důraz na individualismus u ní nevycházel ze snahy po následování společenské praxe v západních liberálních demokraciích, ale z dobového socialistického kontextu. V něm se revidoval pohled na aktivitu i budoucnost jednotlivce, o kterém se nadále mělo uvažovat především v souvislostech jeho společenských vazeb a pospolitých lidských vztahů.
A co umělkyně?
Emancipační debaty o postavení žen ve společnosti bezpochyby pronikly díky svému rozsahu i k tehdejším umělkyním. Kromě Mileny Lamarové se k němu v tisku vyjadřovaly například socioložka Irena Dubská či novinářky Anna Tučková a Helena Klímová. Velkou událostí bylo v roce 1966 vydání překladu knihy Druhé pohlaví (1949) Simone de Beauvoir, jejíž četba tak už nebyla jen znakem místní smetánky (jak to v novele Experiment s nevěrou, vydané v následujícím roce, popsala prozaička a výtvarná teoretička Marie Prušáková). Díky nákladu 120 tisíc kusů se dostala k širší veřejnosti a stala se bestsellerem roku.
To, jakým způsobem tehdejší debaty ovlivnily tvorbu nebo životní pozici jednotlivých umělkyň, lze ukazovat hlavně na konkrétních příkladech (na výtvarné scéně patřily k nejvýraznějším osobnostem, které se vyjadřovaly k emancipaci žen, Naděžda Plíšková a Eva Švankmajerová). Ve srovnání s padesátými léty se ale dá říct, že feministické vědomí u většího počtu umělkyň vzniklo právě až v šedesátých letech pod vlivem debat prezentujících různé pohledy na emancipaci žen. To, že se problémy ohledně sexuality, mateřství a práce žen artikulovaly a kladl se důraz na subjektivní vztah ženy k sobě samé, nepochybně přispívalo k reflexi jejich vlastní pozice ve společnosti.
Díky větší názorové pluralitě a zaměření na individuální směřování žen navíc debaty oslovovaly i ty ženy, které považovaly prosazování ženské emancipace státními organizacemi za omezování osobní svobody. Scénografka Ester Krumbachová například na konci šedesátých let v rozhovoru pro svazový časopis Mona kritizovala ženy, které měly potřebu vstoupit do ženských organizací. To vnímala jako ctižádostivý, mocenský krok, jehož cílem je ze své politické pozice ovlivňovat a určovat životy ostatních bez ohledu na jejich individuální zájmy. V případě Československa šedesátých let se proto dá – navzdory neexistenci místního feministického hnutí – hovořit o růstu feministického vědomí ve společnosti právě díky debatám o budoucím vývoji ženské emancipace, vycházejícím z reformního marxismu a ze zkušeností žen s výsledky politiky padesátých let.