V jednom z rozhovorů, které v roce 2000 s Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem vedl Lukáš Jiřička (viz Souvislosti č. 4/2020), na otázku, zda její tvorba začala překlady, Grögerová odpověděla, že má mnoho textových prací, které jsou intimní, ale považuje je za literaturu. Tato charakteristika mě zaujala, proto cituji celou odpověď: „Ano, ale také jsem předtím, než jsem se seznámila s Joskou, dělala prokládané, rolážované texty, které jsem nikdy neuveřejnila. Mám je stále doma: jsou to tlusté svazky, s kterými nikdy nikam nepůjdu, protože jsou intimní a týkají se jen mé osoby. Ale byla to už literatura.“
Ptala jsem se na uvedené svazky pracovníků Památníku národního písemnictví, v jehož sbírkách je fond Hiršal–Grögerová uložený. Ačkoli mě zprvu upoutal právě příběh autorčina života, nechtěla jsem nahlížet do jejího soukromí, nešlo mi o autobiografické čtení. Zaujalo mě, že Grögerová texty označila za intimní, zároveň je však považovala za literaturu. Použitím slova „ale“ jako by naznačila, že na jedné straně stojí intimní texty, na straně druhé literatura, jejich protiklad. Zároveň však autobiografické prvky obsahuje i velká část publikovaného díla Grögerové. Fond je obsáhlý a šlo o široké vymezení – mohlo se tedy jednat například o přípravné texty. Díky vstřícnosti Naděždy Macurové, kurátorky fondu, a autorčiny dcery, překladatelky Michaely Jacobsenové, jsem nicméně zjistila, že Grögerová svou pozůstalost pro PNP sama připravila a zmíněné intimní práce do své pozůstalosti nezařadila. Rolážované texty se nedochovaly, autorka je zničila. Jejich zničení se stalo součástí dohledu nad vlastním dílem. Vztah jeho jednotlivých částí k celku Grögerová budovala prostřednictvím literárních experimentů, zpřesňování jazyka a práce se záznamy evokující deníkové zápisy. Osobní zaměření textů, případně jejich emocionalita, přitom nemusí nutně souviset s intimitou.
Jaký je tedy vztah mezi osobním a literárním, jak se projevují různé podoby intimity ve vztahu k literárnosti? I intimita má různé generační podoby; exponované osobní bývá konstruované. Grögerová zacházela s osobními záznamy jako s konstrukčními pomůckami. Je proto snadné ptát se po literárnosti a jejím vztahu k autobiografickým pasážím. Zdá se mi, že deníkové záznamy autorce sloužily jako materiál k pozorování jazyka. Metodou přitom byla autokorekce a také časový odstup. Životy nejsou lineární. Grögerová třídí, přeskupuje, komponuje, manipuluje s linearitou textu a spolu s ní i s linearitou času. Jazykem tak buduje intimní situaci, literatura se zde proměňuje v osobní – a ne naopak.
Současný filosof Byung-Chul Han popisuje temnou stranu intimity spočívající v sebeodhalování a sebevystavování. Tato temná intimita likviduje veřejný prostor, v němž je nabízena, prodávána a konzumována. „Ztráta veřejného prostoru po sobě zanechává prázdno, které zaplavují důvěrnosti a soukromé záležitosti. Místo veřejného prostoru uzurpuje zveřejnění osoby. Z veřejného prostoru se tak stává prostor výstavní,“ píše Han. Přidává se únava, s ní izolace, a společné jednání se stává nemožným. V takové situaci je téma intimity sdělování a sdílení přirozeně obzvlášť zajímavé. A literární tvorba Grögerové se nachází právě na poli politiky intimity.
Grögerová své dílo pečlivě korigovala, redigovala, odstraňovala z něj přebytky soukromého, a zpřesňovala tak nejen autorský postoj, ale i svou pozici uvnitř společnosti. Všechny knihy po Rukopisu (2008) přitom tvořila v téměř úplné nevidomosti a tento fyzický limit nutně katalyzoval proměny v jejím vztahu k psaní a jazyku. Grögerová ve stáří popisovala vize, v nichž je jazyk výrazně vizualizován. Jako by se slepnoucí autorce viditelný svět zhmotňoval v podobě jazyka. Strukturu svých pozdních knih přibližovala pomocí geometrických přirovnání: kruhů, úseček. Škoda, že v katalogu k letošní výroční výstavě Setiny zůstalo právě literární dílo autorky v podstatě na okraji, ač by se zdálo, že právě její práce s jazykem by měla být v centru pozornosti.
Texty Grögerové nebyly primárně odrazem života. Reflexe u ní vycházela z jazyka, kterým pozorovala. Sama toto oddělení vyjádřila jasně: „Mám dva životy, napřed žiji a pak o tom píši.“ Vedle toho byla uvyklá vést si deníky, o jejichž psaní se zmiňuje jako o zátěži, zatímco literární dílo pro ni bylo spontánní potřebou. I v pozdním věku se přitom cítila být ve „fázi přípravy“. Dodejme, že v generaci Grögerové stále přetrvávaly předsudky vůči tvorbě žen. Ona sama ostatně vzpomínala, jak se v dospívání styděla za to, že píše, a své texty proto otiskovala pod mužským pseudonymem, a jak později u „Kolářova stolku“ ve Slavii jako jediná žena bývala velmi často zticha. „Muž byl vždy na prvním místě,“ uvedla v jednom rozhovoru. A ačkoli desítky let pracovala společně s Josefem Hiršalem, vztah svého životního partnera ke svému psaní popsala slovy: „On mi do toho nemluvil. Já mu to téměř neukazovala. Psala jsem jakoby vedle něj.“ Takový popis jistě leccos vypovídá o pozici ženy v literatuře. Ta se ale propisuje hlouběji. Jakým jazykem může psát partnerka úspěšného spisovatele?
Autorka je básnířka a vizuální umělkyně.