Většině aktuální společenskokritické poezie chybí zkušenost, humor a odvaha. Poslední knize Svatavy Antošové jsou všechny tři charakteristiky vlastní. Autorka komentuje vychýlenost a absurditu světa 21. století a současné básnické produkci vytýká přílišnou ctižádostivost a „mainstreamovou kázeň“.
Bylo by s podivem, kdyby si autorka kritických referátů o knihách současných světových myslitelů, publikovaných pravidelně na stránkách Tvaru v rubrice Nad knihou, nemyslela o světě a jeho směřování taky něco svého a kdyby dříve či později nepřišla s vlastní „analýzou“ (nejen) české společnosti, jakkoli básnickou, satirickou a při vší nadsázce výstižnou. A stalo se. Nejnovější knihu Svatavy Antošové Diktátor píše báseň je užitečné chápat jako soubor vždy nových, neotřelých pokusů o totéž vyznání hlubokých pochybností, palčivých vzpomínek a sotva slyšitelných nadějí. Takto totiž rafinované rýmy a divoké metafory nezastíní ideu permanentního vzdoru, k němuž nás dnes a denně postrkuje sebezáchovná nedůvěra vůči ekonomicko-politické stavbě současnosti, hladce a sladce kolébající naši bezbrannou existenci. Je dnes mnoho podob reptajících básní v české poezii. Autorky a autoři valné většiny z nich postrádají zkušenost v širokém slova smyslu, humor a odvahu domýšlet své pracně vynacházené obrazy do důsledků. Antošová to má všechno.
Neveselá cesta po periferiích
Kniha Diktátor píše báseň je vlastně „jen“ souborem devíti chronologicky seřazených skladeb z let 2012 až 2020, které byly, s výjimkou poslední z nich, dosud publikovány časopisecky nebo elektronicky (především na webu Skupiny XXVI). Soubor otvírá cyklus Performance, věnovaný Milanu Kozelkovi, jehož předpokladu hořké zábavy zůstává autorka od prvních veršů věrná. Básně plynou v rytmickém monologu, beatnicky obráceném k nepřítomnému, ale nezbytnému „ty“, jímž jsme tu my všichni, kteří čteme, a někdy přímo Kozelka, někdy sama autorka, povzbuzující se na neveselé cestě po teplických periferiích.
Názorový půdorys celé knihy je úvodním cyklem v podstatě narýsován, další čísla pak autorčino svědectví o „mizéri[i]/ posledních třiceti let“ více či méně přesvědčivě zpřesňují. Záleží tu především na schopnostech čtenáře pravidelně rozpoznávat povětšinou groteskní narážky na domácí i světové reálie 21. století a vnímat jejich zvrácený smysl, generující bezútěšné podmínky, které autorce kolikrát stačilo jen opravdu málo hyperbolizovat, aby odkryla náš vpravdě absurdní postup životem. Zde názorně předvedeno při vstupu do Pražského hradu: „Nikdo nevstoupí jsa neprošacován/ neoskenován a nezrentgenován/ Nestažen z kůže/ – a přesto tam všichni lezou“.
Jaksi pro lepší orientaci připojila autorka na závěr knihy několik podle všeho náhodně – a vzhledem k jejich zanedbatelnému množství ironicky – vybraných vysvětlivek (např. L. P. = Léta Páně). Beru to jako další hořký vtip. Protože kdo tu vlastně zvládá každodennímu průniku dění, vůlí, těl a informací ještě nějak rozumět?
Jak moc si lžeme do kapsy
Vedle osobně laděných skladeb, připsaných přátelům a „odehrávajících se“ v konkrétních kulisách severních Čech, objevují se v knize skladby tematizující, slušně řečeno, všeobecnou vychýlenost dějin. V parafrázi Přelet nad Čapím hnízdem tak Elfriede Jelineková a Michel Houellebecq zplodí mutanta jménem 21. století; v bizarní litanické pseudoindiánce Modlitba ke sv. Cyklistovi, která je vyprávěna horským kolem, figuruje „peloton světovejch levicovejch myslitelů“ v sestavě Noam Chomsky, Alain Badiou, David Graeber, Jean-Claude Michéa a Slavoj Žižek; Šumavu pustoší švejkonoši…
Pro poněkud vážnější báseň-poctu s názvem Aby ti uvnitř slyšeli!, věnovanou Mirku Kováříkovi, se Antošová inspirovala verši šesti českých básníků (Václava Hraběte, Jana Zahradníčka, Josefa Kainara, Ivana Diviše, Ivana Blatného a Jiřího Ortena), které Kovářík recitoval mimo jiné také ve Viole, někdejší poetické vinárně, nynějším divadle, „kde se už třicet let počítá jen tržba“. Otisk obchodnické současnosti nachází Antošová prakticky všude, dokonce i tam, kde se jí obvykle, často naoko zpěčují: „A Poezie/ víc než kdy jindy drží za ruku pýchu/ a ctižádost jí brousí metafory/ do výherní podoby/ Víc než kdy jindy ze zloby tká si usměvavý šat/ a hlad po úspěchu sytí mainstreamovou kázní/ Víc než kdy jindy netrpělivě čeká/ až odněkud zazní že je nesmrtelná“.
Básně Antošové mají antianestetický účinek. Reprodukují naši dennodenní evidenci zběsile svištící skutečnosti, která nás svou rychlostí i faktickou existencí nutí, abychom pokrývali naše čím dál specifičtější, protože – na útěku před časem a účastí – provinilejší potřeby, až na hranici spokojené, prázdné mysli; nebo abychom si vždycky nanovo, každý pro sebe, ujasnili, nakolik si zase lžeme do kapsy.
Autor je kritik.
Svatava Antošová: Diktátor píše báseň. Paper Jam, Praha 2020, 78 stran.