Směřovat k novému světu

Masová nezaměstnanost provázená hlubokou chudobou, hladem a beznadějí přiměla na počátku třicátých let tisíce amerických občanů, aby se vydali do Sovětského svazu. Symbol amerického snu viděli tito odchozí v obráceném gardu, než jak jej známe z popkulturních obrazů. Vyplouvali vstříc novým zítřkům a socha Svobody se jim postupně vzdalovala, až ji nechali za zády. Tak líčí britský novinář Tim Tzouliadis v knize Opuštění (2008, česky 2010) příběh těch, kteří v Leningradě naučili místní dělníky hrát baseball a kteří byli později ponecháni napospas sovětské realitě hromadných perzekucí. Takřka identickou historii, jen s jinými aktéry a v obměněných kulisách, nabízí Jaromír Marek v knize Interhelpo, zaměřené na stejnojmenné družstvo československé mezinárodní pomoci.

Budovatelský řád

Družstvo založené roku 1923 v Žilině a realizované od roku 1925 nedaleko Biškeku (původně Pišpek, v sovětské éře Frunze), hlavního města sovětského Kyrgyzstánu, fungovalo dvacet let. Sedm tisíc kilometrů od domova jej uprostřed stepi vybudovali čeští a slovenští dělníci, kteří sem v několika transportech přijeli v druhé polovině dvacátých let. Podobných vystěhovaleckých projektů sice na území Sovětského svazu existovalo několik, připomeňme Slováckou komunu nebo kladenský Reflektor, Interhelpo však bylo největší a nakonec nejúspěšnější i nejslavnější československé družstvo. Dvakrát jej navštívila hvězda komunistické publicistiky Julius Fučík, pobývali zde spisovatelé Peter Jilemnický, Jiří Weil a vyrostl tu přední politik roku 1968 Alexander Dubček.

V meziválečné éře bylo Interhelpo domácími komunisty používáno coby příklad úspěšného budovatelského úsilí potvrzující pozitiva sovětského systému. Vznikl podmanivý obraz, v němž byl oproti kapitalistickému chaosu vyzdvihován budovatelský řád směřující k novému světu. Po únoru 1948 bylo téma mezinárodní pomoci Sovětskému svazu prakticky tabu, hovořit se o něm začalo v šedesátých letech a dílem na něj bylo vzpomínáno v letech sedmdesátých, u příležitosti padesátého výročí založení družstva. V devadesátých letech příběh českých a slovenských interhelpovců nikoho nezajímal. V poslední době se ovšem jméno tohoto družstva objevuje ve studiích a antologiích věnovaných cestám intelektuálů do Sovětského svazu.

Snaha vyprávět

Kromě příležitostně publikovaných vzpomínek vydal jedinou monografii věnovanou tématu slovenský historik Pavel Pollák roku 1961. Kniha Jaromíra Marka na ni v mnohém navazuje, v mnohém ji doplňuje a hlavně po šedesáti letech přináší první ucelenou výpověď o vzniku a osudech Interhelpa. Autorovi jde především o vylíčení příběhu družstva od začátku do konce. V rámci takového počínání zachycuje i tu důležitou část historie, kterou mohl Pollák na počátku šedesátých let pouze naznačit. Stalinské represe provázející druhou polovinu třicátých let totiž tvrdě dopadly i na Interhelpo, řada jeho členů byla popravena, vězněna či perzekvována. Nemalá část mužů potom byla v rámci válečné mobilizace povolána do sborů „pracovní armády“, spravované v nuzných podmínkách Lidovým komisariátem vnitřních záležitostí (NKVD). Marek může rovněž popsat sovětizaci původně demokraticky spravovaného družstva, která začala v roce 1928 vstupem do Všesvazového svazu výrobních družstev a skončila v první polovině třicátých let ustavením pevných rozhodovacích mechanismů shora. Velkou předností Markova přístupu je přitom skutečnost, že příběh Interhelpa záměrně ani neromantizuje, ani neprovází hodnotícími soudy o naivitě, ideologické zaslepenosti a podobně. Jeho výhradním cílem je rekonstrukce osudů družstva na základě dostupných pramenů a rozhovorů s posledními žijícími pamětníky.

Publicistická snaha vyprávět je na jedné straně účinná, na straně druhé autorovi nedovoluje klást otázky, jež by šly za souslednost předkládaného příběhu. Seznamujeme se tak například s agitačními schůzemi, na nichž jsou lidé pro projekt Interhelpa získáváni, kontext válečného společenského rozvratu a poválečného příklonu k vizím nového světa však zůstává upozaděn, respektive je v rámci vyprávění podřízen příčině (agitace) a následku (odjezd). Bez patřičně nastíněného kontextu lze motivace půldruhého tisíce lidí k odjezdu do neznámého a vzdáleného Kyrgyzstánu pochopit jen těžko.

Civilizační mise

Důsledné podřízení výkladu příběhové lince nejen že ponechává některé aspekty nevysvětleny, ale také zakrývá Markovi některá interpretační úskalí. Při líčení atmosféry v družstvu a počátečních útrap českých a slovenských osadníků často využívá literárních svědectví Petra Jilemnického a Jiřího Weila, kteří Interhelpu věnovali poměrně rozsáhlé texty. Fučíkův plánovaný román nebyl sice nikdy napsán, Marek se však o komunistickém novináři a jeho návštěvách družstva na několika místech zmiňuje. V tomto případě se ovšem chytá do pasti pozdějšího Fučíkova kultu. Zatímco Fučíka považuje za komunistického propagandistu přikrášlujícího realitu, Jilemnického a Weilovy popisy hojně využívá jako odraz skutečnosti. Literatura může být skvělý historický pramen a Marek na několika místech přesvědčivě ukazuje, nakolik se například Jilemnického popis překrývá s dostupnými dokumenty či svědectvími.

Neereflektováno však zůstává, že všichni tři zmínění spisovatelé byli především komunističtí autoři, kteří v druhé polovině třicátých let hledali vhodný umělecký jazyk, jenž by se blížil nárokům na realistickou socialis­tickou literaturu. Ať už se jednalo o Weilův reportážní modernismus, Jilemnického narativní realismus či Fučíkovo barvitě entuziastické psaní o sovětské přítomnosti, základní vzorec zůstával stejný: vždy a nutně vítězil a byl vyzvednut obraz Sovětského svazu jako tavicího kotle, v němž je starý svět měněn v nový, pokrokový a moderní. Bez ohledu na formu tak všichni popisují původní zmar, deziluzi a smrt (takřka všechny děti do tří let v prvních měsících po příjezdu zemřely) nikoli proto, že by chtěli o nastoupené „cestě“ pochybovat (ve Weilově případě alespoň prozatím), ale aby ji ve finále mohli vyzvednout a ukázat budovatelské úspěchy. Není důvodu se domnívat, že by Fučíkův zamýšlený román byl v tomto ohledu jiný a že by například o umírajících chlapcích a dívkách nereferoval. Útrapy a jejich překonávání jednoduše patřily k žánru dobového socialistického realismu, stejně jako k němu patřil výsledný obraz sovětského, v tomto případě interhelpovského úspěchu. A právě zde se autor chytá do pasti podruhé, když přitažlivý obraz budovatelského úspěchu nevědomky přebírá.

O Interhelpu tak vposledku hovoří jako o civilizační misi, která kočovnému obyvatelstvu zaostalého Kyrgyzstánu přinesla industriální modernitu. Spolu s Weilem a Jilemnickým, ale pomyslně i s Fučíkem, tak Marek bez další interpretace popisuje, jak českoslovenští družstevníci poprvé uprostřed kyrgyzské stepi rozsvítili žárovku, nastartovali motor, spustili sirénu textilní továrny… Není to pro něj samozřejmě úspěch socialismu, obraz importované evropské modernity ovšem nechává vyznít jednoznačně pozitivně, jakkoli v českých dějinách dvacátého století není téměř lepšího případu k jeho kritickému uchopení.

Přestože (de)kolonizační potenciál tématu Jaromír Marek nevyužil, je nutné zdůraznit, že odvedl skvělou práci a že jeho kniha rozhodně stojí za přečtení, třeba i v kombinaci s jím režírovaným dokumentárním snímkem Interhelpo – Historie jedné iluze (2008). Nakonec příběh Interhelpa je dobré znát už jen proto, že provokuje k dalším úvahám a otázkám.

Autor je historik.