Stoletý Edgar Morin

Edgar Morin (původně Nahoum) se narodil 8. července 1921 v Paříži v sekularizované sefardské rodině, která do Francie dorazila ze Soluně. Vystudoval historii, geografii a práva. K novému příjmení přišel v protinacistickém odboji a toto krycí jméno si následně ponechal. Právě zkušenost a nestálá identita obyvatele Středomoří tvoří podstatný kontext pro porozumění jeho kosmopolitnímu a komplexnímu myšlení.

Nepřehlédnutelné stopy

Obdivuhodný přitom není jen Morinův věk, ale i množství oborů, do kterých pronikl a jež stále aktivně ovlivňuje. Jeho stopu můžeme sledovat ve filosofii, sociologii, politice, mediálních studiích, teorii systémů, ekologii, vzdělávání či molekulární biologii. Ve svých textech se věnoval problému smrti, otázkám filmu, vědecké metody či povahy Evropy, politice studentského hnutí nebo pádu SSSR, ale psal i o své cestě do Číny či o lásce k manželce a žalu po její smrti.

Pro demonstraci šíře Morinových zájmů a aktivit stojí za zmínku, že jako většina intelektuálů své doby byl v mládí členem komunistické strany a roku 1951 z ní byl vyloučen. V padesátých letech aktivně vystupoval proti válce v Alžíru, sympatizoval se „studentskou komunou“ májových dní roku 1968. V osmdesátých letech analyzoval povahu sovětského režimu a předjímal Gorbačovovu perestrojku. Jeho vliv na kulturní, sociální a politické dění je pozorovatelný v nejnižších i nejvyšších patrech francouzské politiky posledních dekád stejně jako ve vědě a kultuře.

V roce 1961 natočil s Jeanem Rouchem do­kumentární film Kronika jednoho léta (Chronique d’un été), jeden z prvních příkladů cinema vérité. Snímek je úvahou o lidské každodennosti a lidských odpovědích na otázku, co je štěstí. V závěru ovšem jako by reflektoval sám sebe, když nás vede k pochybnostem nad schopností kinematografie uchopit realitu (respektive pravdu) a myšlence, že novou realitu spíše konstruuje. Zájem o film se promítl už do Morinovy knihy Les Stars (Hvězdy, 1957), v níž už na konci padesátých let postuloval, že kult celebrit má silnou náboženskou složku a film sám je zdrojem moderních mýtů. Morin byl vůbec jedním z prvních akademiků, kteří brali vážně význam populární kultury.

Reflexe sociální i výzkumné role zkoumajícího a odmítnutí redukcionismu, který chápe celek jako souhrn částí, z nichž se skládá, vedly autora k požadavku transdisciplinární perspektivy s ambicí smířit přírodní a společenské vědy. Významné podněty pro tento postoj vyšly z debat Skupiny deseti (­Groupe des Dix), jejímiž členy byli vedle Morina například biofyzik Henri Atlan, neurobiolog Henri Laborit či filosof Michel Serres. Toto myšlenkové úsilí vyvrcholilo Morinovým opus magnum s názvem La Méthode (Metoda), které zahrnuje šest svazků vydaných mezi lety 1977 a 2004, celkem na zhruba 2500 stranách.

Živoucí tapiserie

Morin se ve svém ústředním díle snaží vy­­hnout zjednodušování a polarizaci a dosáhnout nereduktivního paradigmatu a nové koncepce vědy, která chápe svět jako vzájemně propojený a proměnlivý systém. K tomu je potřeba metody, která „neznásilňuje“ zkoumané, nýbrž je reflektující a dbá o vztahy mezi jednotlivými částmi celku. Skutečnost lze v tomto duchu vidět jako živoucí tapiserii, složenou z mnoha prvků a vrstev, které jsou provázány a různými způsoby spolu „komunikují“.

Adekvátní poznání skutečnosti vyžaduje radikálně nový způsob přemýšlení a musí se vyznačovat kritičností, kreativitou a odpovědností (a tedy dialogičností a otevřeností ke změně). Takové myšlení nesmí být disjunktivní (buď–anebo) a musí si být vědomo dialektické dynamiky vedoucí vždy k nové syntéze. Proto bychom měli překročit úzký rámec formální logiky, která nám brání myslet existenci rozporů, a tím nám zamezuje chápat komplexnost skutečnosti. Život totiž není obvykle ani formální, ani logický. Logika, jakkoli je cenná, nám řekne málo o nekonečnu a nic moc o smyslu.

Právě reflexe válečné a poválečné situace, kdy byli Němci redukováni na činy nacistů (kolektivní vina), upřela Morinův zájem na kritiku zjednodušujícího náhledu na skutečnost, který se tváří jako racionální, ale je živený strachem, hněvem a dalšími emocemi (a který tak dobře známe i z naší současnosti). V tomto směru odhalil Morin jako největší překážky adekvátního poznání sebeklam, projekci a skupinové myšlení. O člověku bychom totiž neměli mluvit jako o Homo sapiens sapiens, protože není jen moudrý, ale evidentně zároveň také iracionální a emocio­nální, tedy „demens“. Ani v tomto případě však nesmíme podlehnout logickému formalismu vylučujících se dichotomií. „Demens“ tu neznamená něco negativního – tento náš aspekt například umožňuje imaginaci a inspiraci, umění či vizionářství. Zápas rozumu, poezie a lásky, jakož i jejich konceptuálních protipólů je pro člověka konstitutivní a jde o to, abychom mezi nimi nalezli harmonii, které se nám zatím zoufale nedostává. Ostatně Morinovo krédo je inspirováno Pascalovým tvrzením, že je nemožné porozumět celku bez pochopení části a pochopit části bez porozumění celku. Permanentní reflexe předsudků a omezenosti poznávacích možností, skrze něž konstruujeme obraz světa, je předpokladem komplexního myšlení a „poznáním poznání“.

Zkoumání povahy poznání přivedlo Morina ke studiu teorie systémů, kybernetiky či biologie. Spolu s Henrim Atlanem významně přispěl k přechodu od redukcionismu k paradigmatu komplexity v biologii. Poukázal na to, že informace „existují pouze tehdy, jsou­-li interpretovány živými bytostmi, a jsou tímto způsobem neoddělitelné od života“. Myšlenka zpětnovazební povahy (nejen) živých organismů i představa emergence jevů a vlastností, které nevznikají na základě lineárních a mechanických interakcí mezi složkami systému, byly ve své době novum. Tento „biologický obrat“ zároveň otevřel možnost překročit dosavadní striktní ontickou hranici mezi přírodou a kulturou.

Planetární vědomí a civilizační politika

Pozoruhodná je také Morinova role trvale angažovaného veřejného intelektuála a s tím spojené úsilí o překonávání hranic blokujících poznání a komunikaci, jak to dokazuje řada jeho vystoupení i děl. Z nich zmiňme třeba knihu Le Chemin de l’espérance (Cesta k naději, 2011), kterou napsal spolu se Stéphanem Hesselem a jež svou kritikou finančního kapitalismu a ekonomizace života a především svou výzvou k emancipaci a sounáležitosti inspirovala španělské hnutí Indignados a evropské výhonky hnutí Occupy. Morin dlouhodobě věnuje velkou pozornost také ekologické problematice.

Roku 2012 se po svých devadesátinách počtvrté oženil – se socioložkou Sabah Abouessalam. Oba manželé intenzivně spolupracují, příkladem budiž kniha Changeons de voie. Les leçons du coronavirus (Změňme cestu. Lekce z koronaviru, 2020), v níž tematizují souvislosti ochrany planety a potřeby humanizace společnosti v situaci koronavirové pandemie. I ve stu letech tak Edgar Morin stále tvoří. Loni vydal kromě zmíněného titulu ještě díla L’entrée dans l’ère écologique (Vstup do ekologické éry), manifest požadující změnu způsobu života a ekologickou politiku, a Sur la crise (O krizi), kde se věnuje potřebě transformace školství v podmínkách ekologicko­-ekonomicko­-politické krize. Pro dokreslení zmiňme, že 10. července 2021 publikoval tweet, který ukazuje jak nadhled a vtip, tak přesvědčení, že skutečná civilizace musí být kosmopolitní: „Francouzština je původní jazyk, který vznikl křížením keltštiny, latiny a němčiny.“

Rozvoj současného globálního světa je podle Morina dramaticky nerovný a nespravedlivý a jeho dynamiku určuje hlavně doména kapitalistické ekonomiky, vědy a technologií. Proto volá po planetárním vědomí a civilizační politice, v níž by ekonomika měla být ve službě životu, a nikoli naopak. Obrovský význam pro takovou transformaci shledává Morin ve vzdělávání, které je však v duchu výše zmíněného étosu nejdříve potřeba transformovat. Přitom je nutné uvažovat také o alternativních formách organizace moderní společnosti, a to například včetně celosvětové konfederace. Zapotřebí jsou zkrátka nové nápady a přístupy, které poslouží k překonávání překážek směrem k mírovému, ekologickému, sociálně spravedlivému a ekonomicky udržitelnému světu.

Autor je filosof.