Zemřel Jean-Paul Belmondo. V českém tisku se o něm v lepším případě psalo jako o komikovi, všem filmům s Jeanem-Lucem Godardem navzdory, v horším případě dostal větší prostor jeho dabér Jiří Krampol. A tak nejzajímavější rozloučení přinesly sportovní plátky. Ty totiž „Bébela“ představily nejen jako vášnivého boxera, ale také jako fotbalového brankáře. Jeho matka ho doporučila fotbalovým trenérům s tím, že když její dítě nestojí v poli za nic, ať jde do brány. Ještě zajímavější byla Belmondova podpora klubu PSG, který ve chvílích největší finanční nouze osobně zachraňoval. O to větší zklamání dával najevo, když se pařížský klub stal hračkou v rukou katarského kapitálu. Možná, že s Belmondem skutečně odešel romantik ze starých časů, pro jaké už ani ve fotbale není místo. Svět, který opustil, totiž nemálo připomíná Belmondovu postavu ze závěru Bláznivého Petříčka, která se se slovy „Je suis idiot“ odpálí dynamitem.