Do boje proti evropskému Green Dealu, tedy přechodu energetiky na bezemisní v co možná nejkratší době, se u nás pustil leckdo. Český premiér prohlásil, že na spalovací motory našim automobilkám Brusel sahat nebude, prezident Agrární komory Jan Doležal se snad v každém svém sloupku, které píše do Mladé fronty Dnes, zmíní, že zelená politika jistě povede k rozvratu současné Evropy. Připojil se i Ondřej Neff v Posledním slově v Lidových novinách: „Co zelená tsunami prezentuje, to není jen útok na jakýsi blahobyt, k němuž jsme se po třiceti letech prodychtili, je to útok na samotnou existenci.“ Pravda, klimatická změna se tématem voleb asi nestane, přinejmenším ne těch říjnových. Politici totiž mají zřejmě pocit, že nás se netýká a že občany nezajímá. Argumenty pro zachování klidu mají dva: Evropa je celosvětově jen menším producentem oxidu uhličitého, takže něco dělat by měli začít jinde; a za druhé, klima se mění od počátku věků. Skutečný důvod pokračující destrukce naší planety je ale jediný: ekonomika si to žádá. Že „útokem na samotnou existenci“ není zelená tsunami, ale reálná změna klimatu, si prostě naši politici nechtějí připustit, protože by to mohl být útok na jejich existenci politickou.
J. G. Růžička
K otázce, zda do svého programu vpustit filmy produkované velkými digitálními platformami, přistoupily zcela jinak festival v Cannes, kde tento druh producentů není vítaný, a přehlídka v Benátkách, která je uvádí. Spor se vede o distribuci: zda trvat na tom, že filmy musí být aspoň minimální dobu pouštěny v kinech. Zajímavý pohled na tuto otázku má novozélandská režisérka Jane Campionová, která na laguně představila po dvanácti letech svůj další celovečerní film Síla psa. Campionová přirovnala americkou platformu Netflix k mecenášům z rodu Medicejských. To je zajisté přehnané, platformy spojením kina a televize ale získaly nebývalé prostředky a dosah, které nabízejí i artovějším tvůrcům. Zatím soutěžení mezi platformami a tradičními producenty působí ve prospěch šíře a někdy i kvality filmové nabídky. Soutěžení v kapitalismu ovšem vždy spěje k monopolizaci, a to se nepochybně stane i ve filmovém průmyslu.
O. Sojka
Za jeden ze současných architektonických trendů lze bezpochyby označit recyklaci a rekonstrukci. Dokazuje to i letošní udělení prestižní Pritzkerovy ceny duu Lacaton & Vassal, kteří demolice označují za akt násilí. Na světových webech o architektuře také čím dál častěji vycházejí články věnující se výhodám přestavování: udržitelnosti a vyhnutí se obrovské ekologické zátěži spojené s demolicemi a novou výstavbou. V Česku mezitím bouráme ostošest, a to dokonce i památkově cennou architekturu. Typickým příkladem je kauza brutalistní administrativní budovy Vojenské stavby, na kterou majitel dostal demoliční výměr i přes nesouhlas Národního památkového ústavu. Praha tak po Transgasu či Hotelu Praha přijde o další modernistickou ikonu. Zarážející je nejen nefunkční systém památkové péče, ale i ochota, s jakou se kvalitní česká architektonická studia ujímají podobných problematických zakázek a na místě oceňovaných staveb vesele rýsují nové administračky. Časy, kdy českoslovenští architekti udávali směr a projektovali to nejlepší ve své době, jsou asi nenávratně pryč. Dokud nebudou reagovat na současné výzvy a spokojí se s plněním přání investorů, kterým jde většinou jen o zisk, těžko se to změní.
A. Medková
Zemřel Jean-Paul Belmondo. V českém tisku se o něm v lepším případě psalo jako o komikovi, všem filmům s Jeanem-Lucem Godardem navzdory, v horším případě dostal větší prostor jeho dabér Jiří Krampol. A tak nejzajímavější rozloučení přinesly sportovní plátky. Ty totiž „Bébela“ představily nejen jako vášnivého boxera, ale také jako fotbalového brankáře. Jeho matka ho doporučila fotbalovým trenérům s tím, že když její dítě nestojí v poli za nic, ať jde do brány. Ještě zajímavější byla Belmondova podpora klubu PSG, který ve chvílích největší finanční nouze osobně zachraňoval. O to větší zklamání dával najevo, když se pařížský klub stal hračkou v rukou katarského kapitálu. Možná, že s Belmondem skutečně odešel romantik ze starých časů, pro jaké už ani ve fotbale není místo. Svět, který opustil, totiž nemálo připomíná Belmondovu postavu ze závěru Bláznivého Petříčka, která se se slovy „Je suis idiot“ odpálí dynamitem.
V. Ondráček
Vždycky mě potěší, když jazyk prozradí pravdu, i když se ji mluvčí snaží překrýt lží. Politická propaganda je takových freudovských přeřeknutí plná. Když Andrej Babiš zatíná v kampani pěstičky a holedbá se, jak se bude rvát „do roztrhání těla“, nelze si nevzpomenout, že prvním slavným mluvkou, který tento příměr použil, byl Josef Švejk. Ten však na rozdíl od současného premiéra netajil ani limity své hrdinné sebedestrukce: „Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla. Já mám oteklý kolena.“ Nevíme sice, jakou část těla hodlá obětovat Babiš, víme však jistě, že podobné řeči dovedly Švejka před lékařské konzilium, které zkoumalo jeho duševní zdraví. A literární historiky před dilema, zda je Haškova nesmrtelná postava jen neškodným blbem, nebo děsivou dadaistickou kreaturou, zrozenou z válečného kataklyzmatu lidských hodnot. Nemůžeme vyloučit, že Babišův tým tu s popularitou románu, jenž je zvlášť oblíben mezi pivními tatíky, čaruje záměrně. V takovém případě nabídněme prchalovské úderce ještě jedno literární ohlédnutí: „Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ‚Švejku, nepřiznávejte se k ničemu‘, budu se vykrucovat do roztrhání těla.“
J. Sedláček