Feministky, islám, středověk

Velkoměstští hipsteři opouštějí Evropu a stavějí novou civilizaci na troskách válkou zmítané Sýrie; radikální feministky zakládají totalitní stát, Praha se působením klimatických změn mění v subtropickou oblast ohrožovanou devastujícími povodněmi, invazi muslimů do Čech odvrátí návrat ke středověkým hodnotám a slovanské vzájemnosti, superhrdinka pronásleduje sexuálního predátora… I tak vypadají kulturní války přetavené ve fiktivní díla českých spisovatelů, kteří nejpozději v desátých letech pochopili význam tohoto tématu, jeho čtenářskou přitažlivost i kreativní potenciál. Není divu: skrze téma kulturních válek – chápaných jako proměna politiky, ve které jsou tradiční socioekonomická témata potlačena na úkor jevů kulturních a symbolických – se umění dostává do těsné blízkosti klíčových společenských problémů, ať už jsou nazírány z konzervativní nebo liberální perspektivy. Do umělecké sféry vstupují kulturní války zejména dvěma způsoby: první představuje potřeba revize dosavadních dějin umění v kontextu současných kulturních konfliktů; druhým způsobem vyrovnávání se s kulturními válkami na poli umění je umělecká reflexe kulturních střetů samotných a často také zaujetí určité pozice ve snaze ovlivnit provoz dané umělecké oblasti jako celku.

Boje o kánon a o ceny

Názorné příklady pro tyto často úzce provázané jevy můžeme najít zejména ve Spojených státech. Revizionismus je patrný především v nejrůznějších „bojích o kánon“, kdy konzervativci obhajují stávající kanonické umělce a díla jakožto reprezentace čistého umění, zatímco druhá strana upozorňuje na dlouhodobou marginalizaci některých skupin umělců a jejich děl, například Afroameričanů, žen nebo queer autorů a autorek. Praktické dopady mají tyto akademické debaty, sahající od literatury přes film až k hudební teorii, zejména na školství, které se stává místem pro demonstraci reálné moci soupeřících stran. Konzervativní akademici si tak stěžují, že ze škol mizí Shakespeare na úkor autorů z etnických či sexuálních minorit, kdežto z pohledu liberálů se jedná spíše o poskytnutí prostoru dosud umlčovaným hlasům, aniž by bylo nutné chápat toto rozšíření zájmu jako útok na klasické autory.

Kulturní války se ovšem také stávají předmětem reflexe v dílech, která se snaží reflektovat společenskou situaci, případně k ní zaujmout jistý postoj. Například obrovská popularita románu Ohňostroj marnosti (1987, česky 1992) spisovatele a žurnalisty Toma Wolfeho je založena na tom, jak nelítostně vykreslil Ameriku zmítanou kulturními střety. Nešetřil přitom nikoho: od pokryteckých bílých milio­nářů a zbabělých podnikatelů až po zdánlivě progresivní politiky, kteří využívají menšiny pro vlastní zisk, či liberální média, která ochotně přijímají atraktivní narativy, aniž by se zajímala o skutečný stav věci.

Stále větší kontroverze v umělecké sféře vyvolávají také různé ceny či granty, které podle jedné strany sporu upřednostňují „správnou“ stranu v kulturních válkách před uměleckou hodnotou samotných děl, zatímco pro moderní liberály jsou identita a společenský postoj neoddělitelné od hodnoty umění, což se plně ukázalo mimo jiné na podrobně medializovaném případu hledání vhodných překladatelů básnické sbírky The Hill We Climb (Hora, na niž stoupáme, 2021) afroamerické spisovatelky Amandy Gorman. Zejména nejrůznější komise udělující ceny, od těch lokálních až po ty Nobelovy, bývají obviňovány z toho, že protežují jednu ze stran kulturního konfliktu. Například když byl v roce 1998 z prestižní francouzské Goncourtovy ceny vyřazen Michel Houellebecq, objevila se podezření, že důvodem není umělecká úroveň jeho textů, nýbrž názory autora kritizujícího důsledky rozšíření liberálních hodnot. Obdobně když Philip Roth nezískal Nobelovu cenu, někteří kritikové to přisuzovali skutečnosti, že v románu Lidská skvrna (2000, česky 2003) kritizoval politickou korektnost na vysokých školách.

Harašení ze Západu

Lze však o podobných dopadech kulturních válek na literární provoz mluvit i v českém prostředí? Podívejme se na domácí literaturu a na to, jakým způsobem se zejména v novém tisíciletí otázka kulturních konfliktů stala nejen frekventovaným literárním námětem, ale i svého druhu perspektivou, kterou je na literaturu nahlíženo.

Za první česky psané dílo, které rozsáhleji reflektuje kulturní války, lze považovat exilový román Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší (1977). Škvorecký v něm dovedně využil motivu odporu kanadských liberálních levicových intelektuálů a médií k systémovému rasismu a předsudkům vůči queer komunitě coby kontrastu k problémům, které trápí obyvatele komunistického Československa. Západní intelektuálové z tohoto srovnání vycházejí jako naivní a zhýčkaní snílci řešící těžko pochopitelné pseudoproblémy. Z hlediska české emigrantské zkušenosti se studenou válkou zůstávají kulturní konflikty zcela nepochopitelné a naopak kanadská společnost není s to reflektovat utrpení na druhé straně železné opony.

Škvorecký v Příběhu inženýra lidských duší do jisté míry předjímal způsob, jakým se česká společnost bude po roce 1989 stavět ke kulturním válkám na Západě. Důraz na různé přehlížené formy oprese totiž neodpovídá dějinnému narativu o definitivním vítězství nad komunistickou diktaturou a zároveň zpochybňuje výjimečnost české zkušenosti, která se měla stát naším přínosem Západu. Sám Škvorecký v rámci kulturních válek postupně přešel z pozice reflexe vzájemného nepochopení až k psaní textů otevřeně kritizujících některé západní liberální postoje. Na začátku devadesátých let se tak jeho eseje pro časopis Respekt zásadním způsobem podílely na utvoření negativního názoru české společnosti na feminismus a politickou korektnost. Spisovatel v těchto textech reagoval na zákonné a jazykové proměny týkající se násilí na ženách v americkém prostředí a navrhl řadu parodických překladů z dobového angloamerického diskursu o sexuálním obtěžování. Značný úspěch měl zejména s novotvarem „sexuální harašení“, který měl být překladem anglického „sexual harassment“ (v českém úzu tedy sexuální obtěžování). Méně úspěšný byl překlad pojmu „date rape“ jako zdánlivě paradoxní „znásilnění na dostaveníčku“. Oba pojmy nicméně přispěly k dlouhodobému zlehčování problematiky násilí na ženách.

Za obzor disentu

Devadesátá léta v české literatuře a literárních diskusích patřila zcela odlišným tématům, než jsou znevýhodněné minority. Řešily se otázky postmoderní literatury, literární „autenticity“, či naopak zcela svobodné, od společnosti odpoutané, autonomní literární tvorby. Stále silné téma představovalo také vyrovnávání se s minulostí například v podobě debat o někdejším působení spisovatelů, kritiků a akademiků v oficiálních předlistopadových strukturách. Teprve po roce 2000 se situace postupně proměňuje v souvislosti s částečnou generační výměnou i změnou společenské atmosféry. Pomalu se prosazuje senzitivita k tradičním tématům kulturních válek, například genderu, queer identitě či migrace (v kontextu takzvané uprchlické krize). Tato proměna, nastolovaná převážně z liberálních pozic, však vyvolává reakci jak v podobě obhajoby konzervativních hodnot, tak v podobě snahy hájit relevantnost starší disidentské estetiky a etiky.

Dobrým příkladem konfliktu mezi novou feministickou senzitivitou, konzervativci a étosem disentu představují diskuse o románu Jáchyma Topola Citlivý člověk (2017). Žijící klasik české literatury s kořeny v předlistopadovém undergroundu se v knize vyrovnává se stavem české společnosti, zesměšňuje prezidenta Miloše Zemana a dále rozvíjí svůj oblíbený motiv nepochopitelného, orientálního Ruska. Román i rozhovor, který s Topolem vyšel v Salonu Práva, z konzervativních pozic kritizoval bývalý prezident Václav Klaus a jeho poradci, pro které Topolovy výroky představovaly znak „pohrdání lidmi“ typický pro liberální elity, tedy „pražskou kavárnu“.

Zároveň se však Topolovi dostalo kritiky i z druhé strany barikády. Feminismus lze do značné míry chápat jako slepou skvrnu českého disentu, a právě z této pozice Topolův román kritizovala Eva Klíčová v časopisu Host. U zavedených spisovatelů Topolovy generace Klíčová identifikovala „zahořklost“ jako důsledek zklamání generace „liberálů devadesátých let“ z porevolučního vývoje a ze skutečnosti, že se jejich vnímání svobody z odstupu jeví jako iluzorní, ohrožené požadavky a perspektivami menšin i upozaděných většin. Topola proto kritička charakterizovala jako jednoho z „úderných bojovníků“ za „pravé mužství“, který ve svém románu využívá stereotypizující topoi agresivní feministické mužatky či přirozené ženské sexuální pudovosti a plodivosti jako součást oslavy individuální svobody. Podle Klíčové se tak „z někdejšího posla svobody (…) s jistou ironií přirozeně stává zastánce jakési posttotalitní míry svobody, takové, která je odsud posud a jen pro někoho – aby nenarušovala ‚archetypální‘ fantazie mužů středního věku“.

Reakce Václava Klause a Evy Klíčové na Topolův román ukazují, že v desátých letech nového tisíciletí již duality jako disent versus komunismus či autenticita versus postmoderna přestávají společensky rezonovat a na jejich místo nastupuje konflikt mezi liberálními a konzervativními hodnotami, který v mnohém odpovídá západnímu modelu. Nastupující generace autorů a autorek se již v mnoha případech necítí vázaná požadavky umělecké autenticity či postmoderní hravosti a přijímá představu o potřebě společensky angažovaného umění bez ohledu na možnou kritiku, která tuto novou literární senzitivitu často přirovnává k požadavkům na společensky angažovanou tvorbu v období komunistické diktatury. V menší míře se objevují i pokusy o revizi literárního kánonu, pokud jde o genderové a rasové předsudky, a to zejména v textech pro děti a mládež. Mezi nejznámější případy patří kritika reprezentace Romů v Mikešovi Josefa Lady či stížnosti na genderově nevyvážené básně ve Slabikáři Jiřího Žáčka, jejíž konzervativní protipól představuje odsudek sexuálně otevřené knihy pro děti Co to tam mám? (2019), kterou kritizoval krajně pravicový poslanec Tomio Okamura.

Témata jako migrace, proměna klimatu či sexuální obtěžování se v desátých letech stávají legitimními a relativně častými náměty literární tvorby. Dobře lze tuto postupnou změnu umělecké senzitivity ukázat na díle Marka Šindelky, jehož rané básnické sbírky a prózy byly kritiky oceňovány zejména pro svou formální stránku. Román Únava materiálu (2016) však již rezonoval svým společenským postojem a reagoval nejen na osudy imigrantů, ale zejména na způsob, jakým část domácích médií a politické scény dehumanizovala uprchlíky z Blízkého východu. Přepracované vydání prozaické prvotiny Chyba (2019) zase zdůraznilo její ekologický apel. Prózy jako Láska v době globálních klimatických změn (2017) Josefa Pánka, Hry bez hranic (2018) Michala Kašpárka či Morituri (2017) Josefa Formánka reflektují privilegia české příslušnosti k Západu i zodpovědnost, která z ní vyplývá a která již nemůže být relativizována specifickou zkušeností s komunistickou diktaturou. Na hranici populární literatury se pak pohybuje superhrdinský román Meta (2020) Pavla Bareše, který otevřeně reflektuje diskusi o společenské funkci literatury a zaměřuje se na citlivé téma stalkingu a tolerance k sexuálnímu násilí.

Provokace vlastního publika

Český literární establishment bývá často z konzervativních pozic kritizován pro své převážně liberální zaměření, ať už má podobu disidentské „svobody od“ nebo progresivis­tické angažovanosti. Navzdory této představě o liberální dominanci však lze najít autory i literární oblasti, které se hlásí ke konzervatismu, nějakým způsobem ho obhajují, případně kritizují liberální hodnoty. Autoři jako Miloš Urban či Petr Stančík často zabydlují svá dílka postavami, jež představují karikatury současných městských liberálů, ať už jde o fanatické ekoteroristy nebo frustrované studentky humanitních oborů – například ve Stančíkově Nulorožci (2018) či Urbanově Závěrce (2017).

Sofistikovanější a komplexnější přístup k problematice kulturních válek představuje dílo Davida Zábranského, které se pohybuje na tenké hranici dráždivé kritiky liberalismu a přitakání sexuálním, rasovým a jiným stereotypům. V dramatu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (2016) Zábranský rozehrál právě téma české společnosti rozdělené kulturními válkami. Kritika liberálů v tomto případě mířila především na samotné diváky představení, tedy na „pražskou kavárnu“ vyznačující se pocitem nadřazenosti nad „lidem“, odporem k prezidentu Zemanovi a odsuzováním „nepřijatelných“ lidových názorů na uprchlíky a Romy. Výsledkem této kritiky kulturních elit v prostředí intelektuálního divadla byl přitom provokativní odcizující efekt, který ocenilo právě to publikum, vůči němuž bylo drama namířeno. Zábranského román Za Alpami (2017) pak zašel v práci s národnostními a sexuálními stereo­typy tak daleko, že byl v recenzi Jana Čulíka označen za „první otevřeně fašistický český román, jehož přečtení ve vás vyvolá pocit špíny a studu“. K tématu společnosti rozdělené kulturními válkami se Zábranský vrátil v antiutopii Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (2019), ve které dovedl představu „rozdělení“ společnosti do krajních důsledků.

Do jisté míry obdobnou strategii provokace vlastního liberálního publika volí v některých svých románech i oceňovaná autorka Petra Hůlová. Ta nejprve v próze Strážci občanského dobra (2010) předložila převážně antikomunistickým čtenářům příběh polistopadového vývoje perspektivou přesvědčené komunistky a později využila podobnou strategii ve Stručných dějinách Hnutí (2018). Jedná se o anti­­utopický román, popisující totalitní společnost založenou na tezích radikálního feminismu dotažených ad absurdum. Kniha přitom měla ohlas díky nesouladu mezi autorčinými liberálními názory a varovným tónem příběhu karikujícího emancipační rétoriku.

Středověk trvá

Zábranského kritika liberálních intelektuálů a jejich povýšeného postoje ke zbytku společnosti či subverzivní texty Hůlové však zdaleka nepředstavují jediný způsob literární reakce na kulturní války. Skutečně konzervativní a antiliberální díla je totiž třeba hledat spíše v oblasti literatury populární.

Spisovatel Vlastimil Vondruška se navzdory dlouhodobému čtenářskému úspěchu nachází převážně mimo zájem odborné literární kritiky a jeho snadno stravitelné historické detektivky alespoň na první pohled netvoří předsunutou barikádu kulturních válek. Tento eskapismus se však rozhodně netýká Vondruškových esejů, které pravidelně vycházejí na stránkách denního tisku, na serveru Parlamentní listy a posléze v knižních souborech, jako jsou Breviář pozitivní anarchie (2016), Epištoly o elitách a lidu (2018) či O svobodě myšlení (2021). Vondruškovy eseje se zaměřují na aktuální a atraktivní témata kulturních válek, které autor interpretuje metodou historických paralel. Ty slouží zejména k odsudku liberálních hodnot a k obhajobě konzervativního postoje, který se opírá o představu národa coby uzavřené entity a tradiční rodiny jakožto přirozeného společenského celku. Častým terčem kritiky se pak v těchto textech stávají dopady globalizace, multikulturalismus, klimatický alarmismus, imigrační politika Evropské unie, feminis­­mus, gender, politická korektnost a podobně.

Literární obdobou Vondruškových esejů je jeho vzpomínkově­-antiutopický román Kronika zániku Evropy: 1984–2054 (2019), v němž návrat k tradičním hodnotám a feudálnímu uspořádání zachrání Evropu před nejhoršími důsledky invaze muslimů, kterou způsobily naivní evropské liberální elity. Román lze číst jako podrobný katalog klíčových bodů kulturních válek, respektive jejich chápání z konzervativní perspektivy. Vondruška v knize zpracoval snad všechna témata, která rozdělují současnou společnost. Tematizuje genderové role, akademické svobody, liberální tisk, imigraci, islám, Václava Havla, Miloše Zemana, MeToo, Georga Sorose, sexuální obtěžování, LGBT, elitářskou uměleckou kritiku, angažované umění, Brusel, feminismus, postkoloniál­ní studia, ruskou zahraniční politiku, režimy v Maďarsku a Polsku, Parlamentní listy, Jiřího Ovčáčka atd. Část postav se zasazuje o vše­obecná lidská práva, přednáší gender studies na italských univerzitách, pomáhá uprchlíkům nebo podporuje Evropskou unii, zatímco „racionální“ hrdinové marně varují před imigranty z muslimských zemí, zastávají tradiční, rodinné hodnoty a věří ve výhody národního státu. Nakonec dají dějiny za pravdu právě oné konzervativní skupině, která s pomocí Ruska zachrání Evropu a tradiční evropské hodnoty před útoky muslimů.

Značné popularitě mezi čtenáři se těší také romány a povídky autorů takzvané akční fantastiky, kteří ve svých textech čerpají z nadsazené estetiky akčních filmů osmdesátých let a zároveň reprodukují nejrůznější druhy kulturních a sexuálních stereotypů, které jsou spojeny se světem neporazitelných hypermaskulinních bílých hrdinů a jejich neméně dokonalých ženských protějšků. Popularita autorů, jako jsou Jiří Kulhánek, Štěpán Kopřiva či František Kotleta, je spjata s „nekorektním“ humorem a překračováním společenských norem stejnou měrou jako s napínavými akčními příběhy. Již Kulhánkův zakladatelský román Cesta krve (1996) čerpal část své přitažlivosti ze zesměšňování ekologických aktivistů, kteří v příběhu nastolí novou totalitu. Drsní hrdinové podobných románů se mohou vysmívat naivním aktivistkám či snahám o integraci romských dětí, zatímco zachraňují svět před zlovolnými upíry. Zejména Kotleta ve svých románech využívá často urážlivé stereotypní představy o národních povahách jako zkratkovitý způsob charakterizace postav.

Kolem autorů akční fantastiky se od konce devadesátých let vytvořil fandom, který očekává a kladně hodnotí zdánlivě odvážné překračování dominantních liberálních norem v dílech svých oblíbených spisovatelů. Naopak mladší generace spisovatelů kritizuje autory akční fantastiky za využívání sexis­mu a potenciálně rasistických předsudků, což je v příkrém rozporu se současnou oceňovanou angloamerickou fantastickou tvorbou, zaměřenou spíše na kritiku stereotypů než na jejich potvrzování (viz polemický text Zkostnatělá česká fantastika, který vyšel v roce 2020 na webu sarden.cz).

Návrat společenské relevance

Cílem tohoto textu nebylo podat vyčerpávající přehled české literatury a literární kritiky v doteku s kulturními válkami. Snažil jsem se spíše naznačit některé dlouhodobější trendy, které určují podobu domácího literárního pole. Ukazuje se přitom, že rozdělení podle konzervativně­-liberální osy kulturních válek postupně nahrazuje dříve dominantní modely, které byly spojené s étosem disentu a porážky komunistického režimu a nesly s sebou představu o osvobozené literatuře nezatížené společenskými požadavky. Právě toto dobrovolné odloučení literatury od společnosti však – viděno ze zpětného pohledu – vedlo k razantnímu poklesu společenského významu literatury, která se stala jen jednou z mnoha komodit na trhu.

Na rozdíl od požadavků sociální angažovanosti, kterou si současní čtenáři navzdory avantgardní tradici nejčastěji spojují s romány socialistického realismu, představují kulturní války přitažlivé téma spojené se silnými symboly, národními a genderovými identitami, globálními problémy i lokálními tradicemi. Kulturní války tak nabízejí konzervativním i liberálním autorům nejen možnost vrátit literatuře její společenskou relevanci prostřednictvím rezonujícího tématu, ale také značný prostor pro imaginaci. Proto se dnes kulturní konflikty vedou na stránkách těžko stravitelných intelektuálních próz i v brakových románech o démonech a upírech.

Ačkoliv je oblast takzvané vysoké literatury otevřená spíše liberálním hodnotám, představa o jednotné „pražské kavárně“ v kontextu některých próz Davida Zábranského, Petry Hůlové či Petra Stančíka neobstojí. Kritiku liberálních hodnot, případně obhajobu těch konzervativních nicméně častěji najdeme v literatuře populární, jejíž autoři se otevřeně vymezují vůči elitářství oceňovaných autorů a zavedených literárních kritiků. I zde však narazíme na díla vyznačující se snahou o kritiku předsudků a nevyvážených společenských norem, zejména v oblasti genderu. Z této perspektivy lze vnímat kulturní války jako fenomén, který důrazem na aktuální témata a mezinárodní kontext může české literatuře vrátit něco ze společenské relevance, o niž se po roce 1989 z velké části sama připravila.

Autor je bohemista.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­­-Böll­­-Stiftung Praha (HBS). Autorovy názory nemusí být odrazem stanovisek HBS.