Jak zhasl liberalismus

„Tato kniha si klade za cíl vyprávět příběh o tom, jak se liberalismus nakonec stal obětí svého halasně vytrubovaného úspěchu ve studené válce,“ prohlašují v úvodu Světla, které pohaslo (The Light that Failed, 2019) politologové Ivan Krastev a Stephen Holmes. Tato věta pregnantně vystihuje, o čem bude v jejich společné práci řeč. Interpretačním klíčem pro výklad pádu liberalismu, který je tu líčen bez obligátní fáze „vzestupu“, je imitace, o jejímž významu se dvojice autorů poučila mimo jiné u francouzského teoretika Reného Girarda. Ozvěny liberálního triumfalismu Krastev a Holmes odbývají lapidárním konstatováním, že „rok 1989 zvěstoval příchod třiceti let věku napodobování“. Kniha se dělí do tří kapitol, z nichž se každá věnuje jiným napodobitelům. Těmi prvními jsou středoevropští nacionalističtí autoritáři, druhými představitelé putinovského Ruska a poslední zastupuje Donald Trump. Liberálové se podle Krasteva a Holmese spletli v interpretaci povahy období po studené válce. To je dnes, s odkazem na selhání Fukuyamova proroctví „konce dějin“, téměř truismus, přinejmenším pokud vzápětí nedodáme, že se spletli také v hodnocení povahy samotného liberalismu, a nakonec i sovětského socialismu. To ovšem znamená přehodnocení současného mainstreamového západního narativu a sebechápání liberálních elit – což ostatně není nijak daleko od toho, k čemu dospívají Krastev a Holmes.

Zmizet jako Byzanc

Export západního politického a ekonomického modelu do postkomunistického prostoru po roce 1989, který jsme zažívali pod heslem „návratu do Evropy“, podle autorské dvojice musel v posledku vyvolat odpor vůči politice napodobování i proti liberalismu. Krastev a Holmes dospívají k mírně melancholickému závěru, že v situaci, kdy „není jiná alternativa“, nevyhnutelně dochází k revoltě proti apriorně postulované bezalternativnosti. A protože socialismus byl zdiskreditován, alternativou liberální demokracie se stal xenofobní, reakční a nativistický populismus.

Autoři souhlasí s Françoisem Furetem a Jürgenem Habermasem, že revoluce roku 1989 nepřinesly jedinou novou myšlenku a jejich cílem se záhy stala „normalizace“ ve smy­slu přináležitosti k Západu. Stranou přitom ponechávají úvahu, zda onou novou myšlenkou nebyla právě globální liberální hegemonie (ať už ta fukuyamovská nebo dahrendorfovská) a její nevyhnutelný pád, tedy zda naše osvobození se z komunistických diktatur nebylo v důsledku první skutečně konzervativní revolucí. Možná nevyhnutelnou, protože sovětský socialismus byl ve své pozdní fázi už nereformovatelný a nezbývalo než jej svrhnout, přesto však s ambivalentními důsledky. To ostatně vysvítá už ze skutečnosti, že hlavní představitelé středoevropského autoritářského populismu jsou bývalými oponenty komunistických diktatur. Rekonstrukce motivací bratrů Kaczyńských a Viktora Orbána, se kterou přicházejí Krastev a Holmes, přitom není prvoplánová. Když dotyční politici obviňují Západ, že ztratil kulturní identitu, nejde zdaleka jen o identitářství, ale také o odvrácenou stranu obavy, že jejich vlastní identita je odsouzená k zániku. Ne však proto, že Západ otevřel dveře uprchlíkům, ale protože se stal pro mladé Středoevropany příliš neodolatelným. Odsávání mladých lidí vyvolává – do jisté míry oprávněný – „strach z demografického kolapsu, noční můru světa, v němž se věkovité jazyky a regionální kulturní paměti vymažou z knihy dějin stejně jako Byzanc“.

Navíc i ti, kteří neodešli, přejímají západní vzory a hodnoty a nezajímá je zkušenost jejich rodičů. Také toto trauma je do jisté míry legitimní – a nejen proto, že slepě přejímat západní dějinnou zkušenost a nevstřebat tu vlastní je hloupé. Takový postoj přehlíží, že pro mnohé Středoevropany se stal rok 1989 mezníkem přinejmenším ambivalentním (byť tato ambivalence není v mainstreamu artikulována). Trauma očekávané prosperity, která nenastala, a „roku zázraků“ jakožto v zákulisí domluvené výměny elit, v českém kontextu dostatečně jasně reprezentuje démonizovaná karikatura Václava Havla, podle níž mu už v disentu šlo výhradně o to domoci se rodinného majetku.

Rusko a Amerika

Dopad traumat prvních let transformace Krastev a Holmes podceňují, třeba když po­­ukazují na to, že se Polsko později stalo relativně prosperující ekonomikou. Pro mnohé se ale první zkušenost s „kapitalismem“, kterou často chápali jako zkušenost s „demokracií“, stala konstitutivní. Bez toho těžko porozumět tomu, jak Orbán, který v mládí obdivoval Antonia Gramsciho, dosáhl hegemonie, když tam, kde „liberálové a levičáci mluvili o právech menšin, on mluvil o dějinách a právech většiny“.

Toto trauma je ostatně nezpochybnitelné v případě Ruska, které Krastev a Holmes – právě v důsledku frustrace, již přinesl úpadek následující po rozpadu SSSR – přirovnávají k Německu po první světové válce a charakterizují jako revizionistickou mocnost „podle všeho usilující o zničení evropského řádu“. Přitom motivace Ruska prý nespočívají v obnově zašlé slávy, ale jsou „pedagogické“ – jejich smyslem je ukázat, že Západ nedodržuje své vlastní normy, a jejich konečným cílem je dosáhnout rozpadu Západu podobně, jako se rozpadl Sovětský svaz. Tato interpretace, vykreslující Rusko coby „zákonné zlo“ z her na hrdiny, je ale poněkud schematická. Vůbec celá „ruská“ kapitola je výrazně méně střízlivá a empatická než ta „středoevropská“. Krastev a Holmes například mluví o tom, že Rusové chtěli kombinaci demokracie a autoritářství, v níž se stát nebude vměšovat do jejich soukromých životů, zato však bude navenek co nejmajestátnější. Vzhledem ke svému ústřednímu argumentu ve skutečnosti paradoxně popisují kombinaci autoritářství a liberalismu – občané se zříkají participativního rozměru a místo něj volí absenci vměšování do soukromých životů a pocit přináležitosti k něčemu velikému.

Kapitola věnovaná Donaldu Trumpovi sice začíná mírně přepjatými výroky o tom, že se význačně podílel na „kolektivní vraždě ‚liberální hegemonie‘“, její premisa je ale originálnější: podle Trumpa (a jeho stoupenců) se stala „amerikanizace světa“ katastrofou pro Ameriku. Spojené státy se podle této představy vmanévrovaly do situace, kdy byly nuceny vést svět a vytvářet morální ideál pro zbytek lidstva namísto toho, aby se chovaly stejně sobecky jako všechny ostatní země. Tento předpoklad ovšem Trumpovo hodnocení spíše komplikuje. Není totiž jisté, zda po válce v Iráku ještě USA pro někoho ve světě zmíněný ideál představovaly. To sice uvedenou argumentaci nezpochybňuje (Američané si to myslet opravdu mohli), ale autoři tak v důsledku z Trumpa dělají o něco sympatičtější figuru, než měli v úmyslu. Nakonec, více pobouření vždycky vyvolává ten, kdo páchá „zlo“ v andělském převleku, než tuctový despota, byť výjimečně mocný.

Čínské století

Věk napodobování byl podle Krasteva a Holmese ukončen bezprecedentním globálním nástupem Číny v letech 2008 až 2016. Právě Číně, která v knize funguje jako jakási „kontrolní skupina“, je věnován závěr Světla, které pohaslo. Namísto napodobování „životního stylu a morálních postojů“ podle autorů Čína přijala – podobně jako Japonsko v období Meidži – ze Západu výhradně techniky a technologie pro posílení vlastního ekonomického růstu, nesnaží se však měnit svět k obrazu svému, záleží jí jen na tom, aby byl vstřícný k jejím zájmům.

Kniha Světlo, které pohaslo patří k nejzajímavějším a nejdůležitějším pracím k období po roce 1989, které u nás vyšly. Zabývá se úpadkem reprezentativní demokracie, aniž by upadala do (bohužel tak časté) liberální nostalgie. Přestože Krastev a Holmes trpí sklonem přehlížet bezprostřední ekonomické faktory (například existenci mzdové železné opony nebo chování evropského „jádra“ po roce 2008), více než dostatečně to vyvažuje jejich výklad demografických příčin evropského nacionalistického populismu, přičemž kapitola věnovaná střední Evropě je zdaleka nejpovedenější částí knihy. Z lekce, kterou nám udílejí, se přitom mohou poučit liberálové, konzervativci i socialisté. Jedno ze zásadních ponaučení zní, že i v dnešní době potřebujeme alternativy.