Marvel a čínská diaspora

Může dvacátý pátý příspěvek k marvelovskému filmovému vesmíru nabídnout něco, co jsme ještě neviděli? Tak zní častá a oprávněná otázka nad blockbusterovou franšízou setkávající se buď s kritickou skepsí, nebo naopak nadbíhavou adorací. Pojďme se na aktuální asijsko­-americký blockbuster podívat důkladněji a analytičtěji, perspektivou zohledňující souvislosti, do nichž vstupuje a ze kterých vyrůstá. Shang­-chi a legenda o deseti prstenech totiž na úvodní otázku odpovídá přesvědčivě a bez sebemenšího zaváhání: Desetkrát ano, za každý prsten jednou. Dlouho tu nebyl komiksový film s tak jasně rozpoznatelnou identitou, citlivou oslavou (trans)národní kultury a dalekosáhlým (trans)mediálním dopadem, blockbuster, který zvládne být stejně důležitý jako být cool.

Emancipační rituál

Marvel má už víc než dekádu fungující formuli: drží se ověřených hollywoodských schémat, velkolepých atrakcí a vytváření soudržného fikčního vesmíru. Má slavné herce, camea i masivní kampaně. Zároveň ve svých výpočtech nechává i několik proměnných, aby každý snímek přinesl variaci, která upoutá pozornost a osvěží divácký zážitek. Udržuje neustálou rovnováhu mezi kontinuitou a diskontinuitou – uvnitř relativně stejnorodě vystavěných filmů se tak mění žánry, jež superhrdinský seriál asimiluje. Vzpomeňme na špionážní příběh Black Widow (2021), konspirační thriller Captain America: Návrat prvního Avengera (Captain America: The Winter Soldier, 2014) nebo vesmírnou operu Strážci galaxie (Guardians of the Galaxy, 2014). Zachová­-li Marvel podobnou strukturu, ale promění několik žánrových schémat, máme před sebou vždy odlišný typ zážitku. A nejinak to je v případě Shang­-chiho. Ale tentokrát stojí na pomezí žánrového blockbusteru jako třeba Thor: Ragnarok (2017) a emancipačního rituálu, kterým byl Black Panther (2018).

Shaun alias Shang­-chi žije ve Spojených státech v utajení před svým otcem, nemilosrdným mafiánským bossem. Před rodičem se však nedá skrývat věčně a Shang­-chi se musí vyrovnat se svou minulostí v Číně, již po smrti matky Ying Li opustil. Na první pohled tradiční zápletka superhrdinského příběhu ukrývá žánr kung­-fu filmů i rozpravu o identitě čínské diaspory s množstvím Američanů asijského původu před i za kamerou. Snímek tak navazuje na tradici tematicky spřízněných filmů jako Ocas tygra (Tigertail, 2020), Malá lež (The Farewell, 2019) nebo Šíleně bohatí Asiati (Crazy Rich Asians, 2018). Byla by škoda vytrhávat Shang­-chiho z národně – a často i etnicky – orientované diskuse jen proto, že jde o akční blockbuster. Naopak, díky tomu zasáhne větší počet diváků. Navíc téma diaspory je v něm tematizováno zcela otevřeně. Několik důležitých momentů se týká protagonistovy kamarádky Katy, ztvárněné vynikající Awkwafinou, jejíž distanci od rodiny zvětšuje neschopnost domluvit se čínsky. Dokonce i hlavní záporák jí vysvětlí, jak důležité je znát aspoň své čínské jméno. Legenda o deseti prstenech je tedy významná i tím, že dostává tento minoritní diskurs do centra populární kinematografie – komiksového filmu.

Podivuhodný Mandarin

Nechci však tvrdit, že jde o vynikající snímek především proto, že do svého středu staví téma čínsko­-americké, potažmo asijsko­-americké identity. Výborný film z Shang­-chiho dělá až fantastická filmařina spojená s odvahou, s níž do marvelovského univerza vnáší stylistické a žánrové hry, reinterpretace známých postav a mýtů, ale také v blockbusteru nevídanou hudbu. Shang­-chi vypráví podle vzorce zrození hrdiny s drobným narativním twistem – velká část zpřehledňujících flashbacků se nesoustředí jen na protagonistu, ale i na tragického záporáka. Tím je reinterpretace marvelovského Mandarina, zde vystupujícího pod jménem Wenwu v podání Tonyho Leunga.

Ano, Tony Leung Chiu­-wai, hongkongská legenda objevující se ve filmech Wong Kar­-waie, Johna Woo nebo Hou Hsiao­-hsiena, hraje významnou roli v hollywoodském komiksovém blockbusteru! To je něco donedávna nepředstavitelného. Svým hypnotickým charismatem si každou scénu krade pro sebe a vykresluje postavu na způsob svých melodramatických hrdinů. Není záporákem per se, ale spíš zoufalým manželem, který po ztrátě milované ženy Ying Li podléhá bludům. V marvelovském kontextu představuje Wenwu vynikající alternativu k pragmaticky využívaným záporákům s chutí ničit svět (Hela, Killian, Yon­-Rogg). Snímek pak melodramatické části prohlubuje využitím paralelismů: Shang­-chi se se svým otcem ocitá v podobných kompozicích a prostorech jako Ying Li. V těchto momentech je zřejmé, že stylisticky je novinka o poznání uvědomělejší než její předchůdci.

A nejde jen o vizuální paralely. Kontaktní souboje umožňují vyniknout komplikované choreografii v několika delších záběrech s dramatickými nájezdy i rapidním střihem při jednotlivých úderech. Digitální eskapády s autobusem připomenou humor Stephena Chowa, dravé souboje využívající lešení pak Jackieho Chana. Když Wenwu poprvé potká Ying Li, přichází vizuální parafráze čínských rytířských eposů wu­-sia s velkými celky i vychýleným rámováním. Tým režiséra Destina Crettona velmi citlivě opisuje od čínsko­-hongkongských akčních titulů, zároveň však rozumí hollywoodským konvencím práce s prostorem a rytmem a homogenní styl často narušuje fantastickou žánrovou vsuvkou. Ostatně ne nadarmo hrdinovi v pokoji visí filmové plakáty ke Kmotrovi (The Godfather, 1972) a Kung­-fu mele (Gong fu, 2004) Stephena Chowa. Žádná reference nepůsobí nadbytečně. Vše má své místo.

Konec žlutého nebezpečí

Citlivé vykreslení postavy Wenwua je příznačné pro změnu Shang­-chiho z orientalistického námětu v asijsko­-americký fenomén. Na první pohled to zní jako slovíčkaření, ale myslím, že je to důležitý diskursivní posun. Asijský hrdina byl totiž v jedné z nejhorších výchozích pozic pro filmovou adaptaci – ve spárech západního orientalismu. Když se zkraje sedmdesátých let objevil v komiksové sérii Spe­cial Marvel Edition, byl průnikem mnoha stigmatizujících stereotypů, od barvy kůže přes bojovou techniku a kimono se symboly jin a jang po otevřeně rasistické přezdívky, které dostával od svých protivníků. Jeho komiksovým otcem byl dokonce archetyp zlotřilých Číňanů Fu Manchu. Toho pak na pozici hrdinova otce nahradil Mandarin, neméně problematická postava, navíc silně spojená s xenofobním konceptem „žlutého nebezpečí“ (yellow peril). Skrze Leungova záporáka ovšem v jednom dialogu dochází k přiznané reinterpretaci problematického pojetí Mandarina. Tato scéna je sice vystavěná jako vtip, ale nese výrazné konotace vyrovnávání účtů s předsudky a zkreslením skutečnosti. Legenda o deseti prstenech stereotypy otevřeně komentuje a nabízí jejich asijsko­-americkou interpretaci. Nárokuje si nové vykreslení asijských postav v západní popkultuře a dělá to velmi obratně.

Shang­-chi má navíc vynikající soundtrack. Kromě tradičního instrumentálního doprovodu totiž umožnil vznik konceptuálního alba (podobně jako tomu bylo v případě Black Panthera). Stejně jako Kendrick Lamar před několika lety kurátorsky zaštítil vynikající afroamerickou desku, nahrávka Shang­-chi and the Legend of the Ten Rings: The Album, za jejíž produkcí stojí label 88rising, dává prostor asijským hudebníkům. Ve filmu tak můžeme slyšet jihokorejského rappera DPR Live, čínskou trapovou sestavu Higher Brothers nebo dřívější internetovou celebritu Rich Briana s indonéskou zpěvačkou Niki. Hiphopové beaty dodávají akčním scénám dynamiku a zároveň prohlubují téma asijských Američanů a jejich kreativní síly. I díky hudbě se tak Shang­-chi a legenda o deseti prstenech může stát důležitým filmem pro čínskou, ale i jinou diasporu. Je ukázkou chytré reinterpretace stereotypů s výrazným podílem asijských tvůrců, a především fantastickou zábavou. Doufejme, že další marvelovská produkce bude mít podobně jednoznačnou identitu a sílu.

Autor je filmový publicista.